To jsem opravdu ještě nezažila

Nebudu popisovat průjezd Polskem, kde jsme kvůli špatnému značení cestu tam absolvovali po „okreskách“, což byla krystalická hrůza, ale chci se s vámi podělit o pocity, které jsme si přivezli z litevské Jonavy.

Jsem letitým absolventem přehlídek: od naší „malé“ Děčínské brány až po Jiráskův Hronov. Neříkám, že u nás není dobrá atmosféra, ale s čím jsme se setkali v Jonavě, to jsem opravdu ještě nezažila. Všichni dávali najevo, jak jsou rádi, že jsme přijeli. Při uvítání nezapomněli zdůraznit, že jsme z Děčína, které je od roku 2005 partnerským městem Jonavy. Na budově kulturního centra vlála česká vlajka a na čelní stěně městského úřadu nás potěšil znak města Děčína.

Ubytováni jsme sice byli dost daleko, ale dovezli nás tam i zpět a bydleli jsme královsky: v přírodě, v dřevěném domečku a považte, s funkční malou saunou, kterou jsme jeden večer skutečně roztopili a užili si ji.

Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček…

Krom našeho představení jsme v rámci lingvistického workshopu „Den jazyků“ absolvovali také setkání se studenty tamního gymnázia. Vlivem organizačního šumu jsme na přípravu představení češtiny měli jen asi dvacet minut, ale to byste nevěřili, jak se vás v cizině zmocní pýcha na češství. A tak jsme hovořili o spisovateli Karlu Čapkovi, po němž má náš soubor jméno, jak vymyslel v románu R.U.R. slovo robot, které převzal celý svět; jak Jaromír Vejvoda složil světoznámou polku Škoda lásky, a jak máme jako jediní písmenko „ř“, které nikdo neumí říct. Skoro dvě stovky studentů v sále šišlaly při pokusu o jeho vyslovení – a my jsme hbitě vystřihli „tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček…“

Pak už šlo jedno představení za druhým: Litevci, Rusové, Angličani, Američani, Lotyši… Všechna představení byla bohatě navštívena, všechna se líbila, všem diváci ohromně přáli, často při hře tleskali, na závěr vstoje.

A naše představení Amalie?

Všechno vyšlo. Diváci rozuměli báječně, každou postavu si vychutnali, a dostavily se i slzy. Potlesk (samozřejmě vstoje) zbořil málem budovu a nebral konce. Tleskala dokonce i celá jídelna, když jsme po úklidu jeviště přišli na oběd.

Potěšitelné pak pro nás bylo i hodnocení odborníků při rozborovém semináři, kde se o představení hovořilo v superlativech. Vysoko jej hodnotila prezidentka Asociace litevských amatérských divadelníků Inguana Gremuze a také ředitelka ruského centra Mezinárodní asociace amatérských divadelníků Alla Zorina, která se rozhodla představení pozvat do Moskvy na některý z festivalů v příštím kalendářním roce. Rovněž divadelníci z Lotyšska projevili přání, aby se představení stalo součástí příštího programu festivalu mono-dramat v Rize.

A tak jsme nakonec byli moc rádi, že ta dlouhá cesta do Litvy nebyla nadarmo. Že se náš soubor a české amatérské divadlo v Jonavě zapsaly velmi dobře a budou tam vždy vítány. A potěš nás pánbůh, jestli vyjdou i všechny nabídky, které jsme dostali… Ale co. Já už teď pojedu kamkoli. Nebojím se. Když plují herec a divák na stejné vlně, nemohou se minout a zážitek je báječný. Tedy, jak stále opakovali zpěváci z Washingtonu, D.C.: „Beautiful, beautiful!“

Informace o představení:

Název: Amalia dýchá zhluboka aneb Internacionála
Autorka: Alina Nelega Cadariu (rumunská dramatička a novinářka)
Překlad: Jitka Lukešová
Režie: Jiří Trnka
Výprava: Jana Stejskalová
Projekce: Martin Pošta
Asistentka režie: Karla Vázlerová
Světelný design: Michal Kočka
Hraje: Lída Panenková

Česká premiéra 28. 1. 2011 v Městském divadle Děčín

Melodrama o hořko-směšném životě jedné ženy v pěti obrazech – od dětství přes deformované dospívání za socialismu až po důchodo­vý věk…

Lída Panenková DS Karel Čapek Děčín