Festivalové rozčarování

I proto jsem se akreditovala na červencový National Puppetry Festival do Atlanty, tedy národní americkou loutkářskou přehlídku, od níž jsem především očekávala odpověď na otázku, jak se to tedy má s americkými loutkami. Bienále mě ale ve výsledku silně zklamalo: zhlédla jsem na dvacet převážně pohádek, které spojoval, zjednodušeně řečeno, malý počet herců, líbivá výprava sbalitelná do jednoho kufru a stopáž do hodiny. Troufám si tvrdit, že řada našich amatérských souborů je ve vodění loutek i výstavbě inscenací zručnější a naopak někteří američtí profesionálové by se třeba na naši Loutkářskou Chrudim nikdy neprobojovali. V této souvislosti se až nabízí bonmot, že americké loutkové divadlo je vždy loutkové, ale ne pokaždé divadlo.

Srovnání s tuzemskými amatéry jsem zvolila proto, že je jim přece jen častěji bližší iluzivní pojetí loutkového divadla, které v Americe mocně převažuje, a také proto, že pracují s loutkami, které z našich profesionálních scén pomalu, ale jistě mizí. Zámořští tvůrci navazují na tradiční formy divadla: nehynoucí popularitě se těší spodové loutky, variace na divadlo bunraku i marionety na dlouhých nitích. Herec bývá ukryt za paraván nebo do celotělového oděvu z černého sametu – s loutkou tedy nenavazuje kontakt, ale pouze ji animuje.

Myslím si, že by bylo zbytečné vypisovat seznam „hříšníků“, tedy loutkářů účastnících se národní přehlídky, kteří se ve své tvorbě zpronevěřili nejen dobrému vkusu, ale i elementárním zásadám výstavby inscenací. Zkrátka: většině produkcí chyběl režijně-dramaturgický vklad a na druhou stranu přebývala křiklavě přezdobená výprava a nejapná diskotéková hudba. Jediné, co tamější produkce zachraňovalo, byly zpravidla slušné herecké výkony.

Konečně divadlo

Ovšem abych nebyla nespravedlivá, samozřejmě že jsou ve Státech i soubory, které prvoplánově necílí na divácký zájem, ale opravdu tvoří a hledají. Je ovšem velmi těžké je objevit – propagace je nákladná a inscenace často vznikají bez grantů, omezena je i podpora donátorů, de facto si vše platí umělci ze svého. Mezi ně jistě patří soubor Independent Eye, sídlící v kalifornském Sebastopolu a tvořený párem Elizabeth Fullerovou a Conradem Bishopem, jejichž melancholické etudy s loutkami Hands Up!/Ruce vzhůru! jsem měla možnost zhlédnout, nebo sanfranciský mladý loutkář Thomas John, který si na živobytí vydělává klauniádami a po večerech hraje skvělé divadlo se syrovými vejci. Viděla jsem jeho napínavou detektivní inscenaci Lady on the Wall/Dáma na zdi, volně inspirovanou románem Dashiella Hammetta Maltézský sokol, v níž všechny jednající postavy představovalo 12 syrových vajec (jedno natvrdo uvařené – postava drsného detektiva) a scénografii tvořily papírové obaly na vejce. Hlavními inscenačními principy Lady on the Wall byly hravost a náznak: pro vytvoření iluze několika houka­jících policejních a požárních aut a sanitek stačilo Thomasi Johnovi míhat průhlednou barevnou fólií před rozsvícenou lampou, jako mučicí nástroj použil kráječ na vajíčka atd. Všechny postavy, jak to má ve správné detektivce být, efektně hynuly: padaly, byly rozmačkávány a roztékaly se naturalisticky po podlaze. Nepřekvapí, že další „vaječnou“ inscenací, kterou John chystá, bude variace Shakespearova Hamleta, kde hraje v závěru počet mrtvých nad živými jasnou přesilovku.

Mezi ty lepší zhlédnuté kousky z festivalové nabídky řadím Ichthyodyssey v podání mladého souboru The Rough House z Chicaga, pojatou jako loutkový muzikál s živou hudbou na jevišti. Herci-zpěváci hráli nezakrytě, nepředstírali, že na scéně vlastně nejsou, a v rukou animovali loutky ryb, jimž mechanismus umožnil elegantní rybí vlnění. Scéna byla víceméně prázdná – štafle a vzadu plátno, kde se odehrávaly výstupy stínového divadla – a přesto silně evokovala podvodní svět. Stejně tak bych měla z národní přehlídky zmínit i The Headless Horseman of Sleepy Hollow/Bezhlavý jezdec z Ospalé díry souboru Frogtown Mountain Puppeteers (soubor tří sourozenců Erika, Briana a Robina Torbeckových z Bar Harboru, stát Maine). Divadelní verze povídky Washingtona Irwinga zpopularizované filmem Tima Burtona se hraje iluzivně loutkami typu muppet. Tvůrcům se v ní podařilo pozměnit romanticky strašidelný příběh ve vtipnou gradující grotesku, zkrátka v inscenaci naplno využívající unikátní vyjadřovací možnosti loutky: nadsázku a zkratku.

Velkolepá show

A na závěr zmíním ještě inscenaci, která původně vznikla v Londýně (National Theatre, premiéra 2007) ve spolupráci s jihoafrickým Handspring Puppet Company a dnes se hraje i v newyorském Lincolnově centru – War Horse/Válečný kůň. Inscenace vychází z románu Michaela Morpurga a skýtá divákům opravdu velký zážitek: jak už název napovídá, hlavním hrdinou je kůň, přesněji loutka v životní velikosti, kterou animují hned tři vodiči. Pokud se oprostíme od faktu, že jde o místy nesnesitelně sentimentální (a počtem náhod silně neuvěřitelný) příběh přátelství chlapce a jeho koně, bylo jeho jevištní provedení ve všech ohledech mistrovské. Režiséři Marianne Elliott a Tom Morris dokázali na jevišti vybudovat dokonalou iluzi války, hrůz, násilí i smrti. Stejně sugestivní byla i vodičská zručnost – je až neuvěřitelné, že ti osedlaní koně, na nichž herci cválali, po víceméně prázdné scéně, byli „jenom“ dřevěné loutky.

Americké loutkářství tedy kolísá mezi nepříliš ambiciózními produkcemi malých souborů, občasnými – z obchodního hlediska jistě velmi neúspěšnými – inscenacemi pro dospělé, které jsou jakousi nadstavbou běžného provozu souborů, a velkorozpoč­tovými, nákladně propagovanými show (o loutkových muzikálech byla ostatně řeč v minulém díle), kam stojí nejlevnější vstupenky kolem 100 dolarů a které jsou beznadějně vyprodané měsíce dopředu.

Příště: Amatérské divadlo a jak to vlastně celé funguje

Kateřina Lešková-Dolenská divadelní vědkyně