Klicperovy divadelní dny Sadská

Zpráva poroty o přehlídce V soutěžní části bylo uvedeno 5 inscenací v podání pěti souborů v kategorii venkovského amatérského divadla. Po každém představení se konal rozborový seminář za účasti hrajícího souboru, poroty, zájemců z publika, případně ostatních souborů. Informace o jednotlivých inscenacích jsou seřazeny podle pořadí představení. Pro letošní ročník přehlídky venkovských souborů je příznačné základní téma, které jednotlivé inscenace přinesly, ačkoli se jednalo o textové předlohy různé provenience i úrovně. Všechny se týkaly milostných vztahů, většinou (s jedinou výjimkou) nazíraných v komediální rovině. Je ovšem pravdou, že právě téma lásky, nevěry či žárlivosti lze považovat za jednu z únikových cest z marazmu společnosti dnešních dnů.

Divadelní soubor Klicpera Sadská, Jára Beneš: Na tý louce zelený Česká lidová operetka zakotvená svým dějem v třicátých letech minulého století, se od klasické operety liší hudební jednoduchostí (povětšinou se jedná o volné řazení písní, zpívaných v menším obsazení, s minimem ansámblových či tanečních scén) a trpí přemírou mluvené prózy s nenáročným humorem. Soubor si však tento titul zvolil pro značnou popularitu předlohy s několika známými písničkami. Inscenátoři příliš věřili textu, takže nesáhli po jeho redukci, což by mohlo zmírnit pocit jisté zdlouhavosti, kdy navíc vtip zakotvený ve značné naivitě sdělovali s plnou vážností. Směr, kterým se mohla inscenace ubírat, naznačil představitel velkostatkáře Skalického, když svou roli hrál s dávkou uměřenosti a nadhledu. Představení je celkově vkusné, prostinkaté vtipnosti nejsou okázale traktovány a některá hudební čísla mají sympatický půvab „starých časů“. Doprovodná hudba je reprodukována z nahrávky a živému zpěvu byla věnována patřičná péče, ovšem v případech některých herců by asi bylo šťastnější použití parlanda namísto nepřesných intonací právě v nejznámějších písničkách.

Divadelní soubor Mrsťa Prsťa Kouřim, Choderlos de Laclos / Martin Drahovzal: Valmontovy nebezpečné známosti Zkušený vedoucí souboru a režisér Martin Drahovzal pro svůj mladý soubor připravil scénář, inspirovaný také filmovým zpracováním, podle slavného románu v dopisech. Převedení dopisů do uceleného dějového pásma zůstalo blíže k jednoduššímu časovému seřazení epizod ze života vyšší společnosti v libertinské Francii, než k vyjádření myšlenky o zvrhlém intrikánství panstva, což by mohlo vyznít i značně aktuálně. Takto vzniklá předloha, kterou sami tvůrci nazvali „kostýmní hříčkou o sázce a zneužitých citech“, ale rovněž věk většiny protagonistů, představovaly omezení cesty k hlubšímu proniknutí do psychologie postav a přesnějšímu vybudování vztahů i dramatických situací. Značná péče byla věnována scénografii, kde dobové kostýmy skutečně vytvářely půvabný ornament, avšak scéna – sama o sobě výtvarně jednoduchá a ve své znakovosti efektní – se většinou stala spíše ilustrativním prostředkem k odlišení prostředí a její mnohdy nadbytečné přestavby pak přispívaly k rozvolněnému temporytmu. Hudební složka míchající hudbu od baroka po romantizmus pak spíše plnila funkci náladové kulisy. Nutno však zdůraznit, že inscenace, v porovnání s uvedením na jiných soutěžích, doznala nejen větší plynulosti v řazení výstupů, ale především mnozí herci naznačují, že mají předpoklady k přesnějšímu vystižení charakteru své postavy. V tomto směru lze ocenit nejen režisérský vklad, ale především pedagogické směřování vedoucího souboru.

Klubová scéna TMA-divadlo Terezín, Susana Torres Molina: Ona Argentinská autorka se pokusila o drsnou studii „mužského myšlení“ v citovém i čistě sexuálním vztahu k ženě. Terezínský soubor, doposud věnující pozornost komediálním a bulvárním titulům, se vydal na nelehkou cestu, když si zvolil předlohu, v níž hlavním citem není láska, ale nenávistná žárlivost a egoizmus. Toto riskantní dramaturgické vybočení si mohl dovolit, protože má herecky zdatné představitele pro dvojici mužů, kteří se sejdou v sauně, aby postupně odhalovali svou závislost na jedné ženě (Ona) a zároveň svou náruživou sebestřednost, byť oba jsou milenci oné ženy a jeden z nich snad i jejím manželem. Obnaženost zpocených těl i vzájemné tvrdé fyzické ataky umocňuje drásavost postupného sdělování neovladatelného pudu. Oba protagonisté jsou nejpravdivější v momentech, kdy ovládají a omezují své fyzické jednání a více se soustředí na postupné odhalování pravdy v útržcích vět i jednotlivých slovech. Je v silách obou herců i režisérky ještě dotáhnout temporytmické rozčlenění téměř hodinového dialogu. Porota dala k úvaze přesnější oddělení epizod, jak je naznačuje autorka v textu, aby si postavy co nejdéle udržely svá tajemství ve vztahu k jedné ženě a více bylo využito možné nejednoznačnosti (je více milenců, je jeden z nich skutečně manželem, kde je v tuto chvíli objekt jejich vášně, skutečně došlo k vraždě, odehrává se dialog v reálném čase nebo to jsou jen klíčové sekvence v nepoměrně delším časovém úseku?). Otázkou zůstává rovněž závěr dramatu, který se v inscenaci liší od autorčina řešení. Jestliže se zdá, že inscenace ještě má dosti problémů, které je však v silách souboru vyřešit, je nutné zdůraznit, že vše vychází z komplikované předlohy, ale hlavně je naprosto zřejmé, že oba protagonisté nabízejí nevšední paletu hereckých prostředků. “Ona“ je iritující předloha (ne každý ji musí přijmout!), ale i v dramaturgii souborů z menších center má své místo, neboť nabízí myšlenkový potenciál, a také nutí herce jít méně obvyklými cestami. Stejně zajímavé může být toto drama i pro diváky, neboť všechny připomínky byly formulovány především pro zdůraznění dramatičnosti textu, který navíc nabízí vzrušující napětí. Z tohoto dramaturgického hlediska i vzhledem k pozoruhodným hereckým výkonům porota rozhodla o nominaci TMA-divadla Terezín s inscenací „Ona“ pro národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim 2011. (Porota upozorňuje, že by bylo vhodné pro tuto inscenaci zvolit jiné prostředí než velké jeviště!)

Divadlo Tyrš Lány, Christopher Durang: Nevyléčitelní Americká komedie má také milostné motivy, ovšem groteskně zveličelé: schopnou mladou ženu nutí biologické hodiny hledat partnera, ten se na inzerát ozve, ovšem jako bisexuál vedle manželství a plození dětí ještě plánuje spolužití s milencem. Jak je dnes zvykem, o svých nejtajnějších představách a tužbách hovoří naprosto otevřeně a navíc si chodí pro rady ke svým psychiatrům či psychologům. Lánský soubor si byl vědom ironické aktuálnosti této hry, má i trefně zvolené představitele jednotlivých rolí, ale pro bláznivé epizody téměř důsledně zvolil značně realistické herectví, téměř jakoby obhajoval psychologii jednotlivých postav. Tak dochází k značnému rozvolnění tempa a komické kreace (především Psycholožky) se prodlužují nad únosnou míru. Realistické pojetí postav někdy zavádí k nedbalé jevištní mluvě, což je na úkor slovního vtipu, na němž je celá komedie založena. Soubor vstřícně reagoval v diskuzi nad inscenací Nevyléčitelných a snad si spíše vyjasňoval vlastní pochybnosti, takže můžeme předpokládat, že vykročí k úspěšnějším reprízám.

Divadelní společnost Křoví Líšnice, Ivan Kraus: Víkend Téma nevěry v manželském páru zralého věku zaujalo soubor z Líšnice, když si zvolil komedii I. Krause. Režisérka si byla vědoma problémů textu, který mnoha slovy opakuje všeobecně známé pravdy. Proto zvolila formu připomínající divadlo na divadle, kde příběh rozjíždějí dva majitelé hotelu, v němž se pak víkend trapného cizoložství odehraje. V některých momentech jsou několikastránkové dialogy nahrazeny písničkami ze souborové autorské dílny. Zpěv se stává spíše zcizujícím prvkem, jakoby komentoval dění v postelích dvou hotelových pokojů. Snaha o zjednodušení i zkrácení původního textu však není zcela dotažena, dokonce se nadbytečně prosazuje poněkud moralizující závěr, který však nepůsobí přesvědčivě, neboť motivy účastníků manželských úletů nejsou příliš zřetelné a chybí jim dávka originality. Scénografie, která se vyhnula simultánnosti, je zbytečně komplikovaná nadbytečnými hereckými akcemi (stereotypní zapínání a zhasínání lampiček u postelí, opakované příchody či odchody číšníka i nemotorná manipulace při proměnách v úvodní a závěrečné scéně).

Rudolf Felzmann