Království divadla pro děti

Jak se to vlastně seběhlo a od kdy se angažuješ v ASSITEJ?
Do ASSITEJ jsem nastoupil začátkem 90. let. První velký zážitek byl pro mě světový kongres v Rostově na Donu… To bylo v roce 1997. Já jsem byl tou dobou v Divadelním ústavu ještě začátečník, v ASSITEJ zrovna tak. Vůbec mě nenapadlo, že tam pojedu. Jenže v Rostově na Donu tou dobou řádil masový vrah, který zabíjel dámy ve vlaku, a tak se všechny služebně starší kolegyně bály vycestovat… Bylo rozhodnuto, že pojedu já a že mě za tím účelem zvolí šéfem českého střediska. Respektive prezidentem, protože tak se ta funkce oficiálně jmenuje.

Zní to hrdě…
Od začátku jsem chtěl, abych nebyl prezidentem, ale králem, když jde o pohádkový svět divadla pro děti… To se mi ovšem nepovedlo. Tehdy ani teď. Nepovažuju se za někoho, kdo by měl nějakou vizi, jak radikálně proměňovat svět divadla pro děti a mládež! Spíš se vidím jako médium, které pomůže českým tvůrcům v kontaktu se světem. A nebo poradí, když je někde nějaký problém…

Jako takový ombudsman divadla pro děti?
To je vlastně docela dobrý termín. Tak nějak jsem si to představoval. ASSITEJ má být podle mě organizace, která zastřešuje určité aktivity, má mít autoritu ve společnosti a snad i autoritu mezi odborníky v oboru divadla pro děti a mládež. A to bez ohledu na to, jestli jde o profesionály nebo amatéry, činoherce či loutkáře atp. – mimochodem, právě tohle bylo na kongresu v Rostově zlomové!!! Byl to revoluční kongres, který skoncoval s představou ASSITEJ coby organizace profesionálních činoherních divadel. Byly kolem toho šílené vášně. Afričané a Brazilci otevřeli otázku, co je to vlastně profesionální divadlo. Kam mají zařadit kočovníky, kteří se toulají od vesnice k vesnici, bůhví, čím se živí, a při tom hrají divadlo pro africké nebo jihoamerické děti… Mně to bylo nesmírně sympatické, zatímco Francouzi a Němci z toho byli jurodiví. Každopádně podmínka, že ASSITEJ je určena výhradně profesionálům a najmě činohercům, byla tehdy zrušena. Nicméně bylo stanoveno, že každé národní středisko si určí samo, kde jsou hranice profesionality či neprofesionality podle sociálně kulturního zázemí té které země.
Druhým významným tématem byla otázka, zda do sféry vlivu ASSITEJ patří nebo nepatří loutkáři?!? Tenhle problém byl paradoxně ještě ožehavější, protože loutkáři mají vlastní nevládní mezinárodní organizaci UNIMA. Ta ovšem zahrnuje loutkáře hrající jak pro děti, tak pro dospělé. ASSITEJ se zaobírá divadlem pro děti a mládež. Jako by to byl nějaký neřešitelný problém. Jednalo se o tom ještě několik příštích celosvětových kongresů. Dneska je ASSITEJ otevřena všem: amatérům i profesionálům, loutkářům i činohercům, performerům, ale i divadlům hraným dětmi. Jediným důležitým kritériem je divák. Dětský divák.
Třetím a nesmyslně úplně nejožehavějším tématem kongresu na Donu byl odstup od francouzštiny jako jednacího jazyka. Hádej, kdo zásadně nesouhlasil? … Dnes je jediným jednacím jazykem ASSITEJ angličtina. Francouzi tehdy manifestačně opustili sál a dodnes není jejich statut v rámci naší organizace jasný. Od té doby začali být pasivní. Oni, kteří byli do té doby jedním z pilířů organizace… Až se stalo, že byli letos na posledním kongresu z ASSITEJ vyloučeni. To se mi moc nelíbí… Nebylo to úplně fér.

Máš nějakou představu o tom, jak skutečně vypadá svět divadla pro děti a mládež za hranicemi naší republiky? Jaké jsou vývojové tendence oboru? Co se tam dětem hraje?
To má dvě roviny. Jedna z nich je sociální. Mezinárodní centrálu ASSITEJ zajímá, jak skutečně vypadá divadlo pro děti a mládež v té které zemi. Má snahu to co nejlépe mapovat a pomáhat státům, kde divadlo pro děti a mládež živoří. V téhle rovině je nejdůležitějším zřetelem to, co od divadla potřebují přímo děti toho kterého koutu světa! Leckde divadlo pomáhá pochopit základní sociální návyky a ukazuje východiska dětem z vykořeněných rodinných poměrů. Podobné je to v Africe u dětí postižených válkou. Tenhle pohled na věc prosazují zejména latinskoamerické státy a já osobně s ním mimořádně sympatizuju.
Druhá rovina je odborná. Ta se zaměřuje na to, jaké styly, druhy nebo žánry divadla pro děti a mládež potřebují mezinárodní podporu, v čem se vzájemně inspirovat, jak si vyměňovat zkušenosti nebo metodiky.

Tahle rovina zase zajímá mě…
Asi by sis rozuměl s Francouzi a Němci. Ti měli vždycky snahu podporovat statut evropského divadelního myšlení. Podle nich by měly mít hlavní slovo a být hybnou silou vývoje statutární divadla, která by si měla vyměňovat zkušenosti, pořádat festivaly a podporovat dramatickou literaturu. Na to jsou různé programy. Němci prosazují navíc přísně rozlišovat kvalitní divadlo od nekvalitního. Já osobně si myslím, že kvalita vůbec není jednoznačná, není snadno měřitelná. Ale ani tvůrci z francouzské a německé jazykové oblasti nejsou žádní dogmatici. Jde jim hlavně o to, oddělit od sebe v evropském divadelním prostoru skutečnou tvorbu a komerční kýč. Jde jim hodně o to hledat nové texty a podporovat, aby se překládalo.

Jak se stará české středisko ASSITEJ o překladovou literaturu?
Například německé středisko žádá české středisko pravidelně o zasílání synopsí zajímavých dramatických textů pro děti. A my je posíláme. Některé české texty se v německých překladech také hrají. Databáze českých divadelních her pro děti v ASSITEJ existuje.

V čem může být ASSITEJ dobrá pro soubory?
V současné době získali v ASSITEJ velkou váhu a velkou moc mladí lidé, kteří prosazují projektové divadlo. Dnes je poměrně snadné zorganizovat mezinárodní divadelní projekt zaměřený na dětské publikum. Informace o takových projektech nebo příležitostech k nim rovněž zprostředkovává českým tvůrcům ASSITEJ. Časté jsou také nabídky výměnných stáží. Problém je, že většina českých režisérů by s chutí přijala práci v nějakém divadle v zahraničí, ale jen málo českých statutárních divadel je s to nabídnout režii s vlastním souborem zahraničnímu hostovi. I když mám pocit, že i v tomhle ohledu začaly v Česku tát ledy. Dnes už si něco takového dovedu představit kupříkladu v Minoru. Mimochodem amatérská a poloprofesionální divadla nebo studentské skupiny jsou optimálními iniciátory příležitostných mezinárodních projektů. V zahraniční je běžné, že si někdo vytkne téma „tabu v dětském divadle“ a dostane grant na jeho zkoumání formou divadelních experimentů s mezinárodní účastí.

Jak je to s oborem „tvořivá dramatika“ v rámci ASSITEJ?
Dětská divadla byla přijata do ASSITEJ díky Angličanům už z kraje 90. let. Nyní už ale není divadlo z oblasti „děti dětem“ prioritou pro projekty mezinárodní podpory.

V čem je ASSITEJ dobrá pro normálního divadelníka?
V něčem jiném je dobrá mezinárodní ASSITEJ a v něčem jiném jsou dobrá její národní střediska. Pokud jde o mezinárodní ASSITEJ, ta odmítá garantovat jakoukoli finanční podporu. Je tu od toho, aby zprostředkovávala informace, kontakty a diskuze, a aby poskytovala zajímavým projektům odbornou záštitu. Národní střediska k tomu přistupují všude na světě různě. Někde jsou součástí univerzity a věnují se výzkumu. Jinde provozují vlastní divadlo. Já koncipuju české středisko, které působí pod křídly Divadelního ústavu, jako poradenské a ochranitelské centrum. Jako středisko, které dokáže pomoci dobrému divadlu v krizi. Automaticky zprostředkováváme kontakty českých divadelníků se zahraničím. A týká se to i tvůrců, kteří aktivně působí v oblasti amatérského divadla nebo tvořivé dramatiky. Zprostředkováváme jim například pozorovací stáže na zahraničních divadelních festivalech ASSITEJ. Výrazně jsme se zasadili například o zachování statutární povinnosti tvořit divadlo pro děti a mládež v pražském Divadle v Dlouhé, když byla tato podmínka jednu dobu v ohrožení.
Jednou ročně pořádáme Festival ke Světovému dni divadla pro děti v pražském Divadle v Celetné a v klubu Mlejn. Cílem festivalu je rok co rok zviditelnit to nejlepší, co se urodilo ve všech druzích divadla pro děti a mládež na území České republiky od dětských divadel, dospělých amatérů přes loutkáře a nezávislé performery až po činoherní reper-toárová divadla. Pokaždé poukážeme na soubory, inscenace a osobnosti, kterých si vážíme. Nesnažíme se konkurovat festivalu Dítě v Dlouhé ani jiným. Chceme mikrosvět českého divadla pro děti a mládež maximálně propojovat a tmelit. Také udělujeme každý rok cenu jedné výrazné osobnosti z našeho oboru. Cenu vyrábějí samy děti.

Jak je to s výměnou zkušeností mezi divadly z různých částí světa v praxi?
Celosvětově se nyní hodně uvažuje o tom, že divadlo pro děti a mládež zahrnuje i to druhé slovo, „mládež“. Zejména Němci hodně uvažují o posunech hranic věku, ve kterém děti to či ono vnímají, o tom, že děti dnes dospívají rychleji, o tom, co potřebuje dítě mladší osmi let, co dítě devítileté a co teenager. A také o tom, že by naším zájmem mělo být divadlo zaměřené cíleně na mladé lidi včetně vysokoškoláků. Problém je, že se o tom mluví obecně, ale chybí konkrétní výzkum, reflexe nebo zamyšlení. Chybí experiment a aktuální průzkum publika. Na letošním kongresu ASSITEJ se rozhodlo, že se bude konat nejen jednou za tři roky úřední kongres organizace, ale že se bude jednou ročně pořádat pracovní setkání profesionálů. Příští rok bude relativně nedaleko – v rakouském Grazu. Koho to zajímá, může se přihlásit.

České středisko ASSITEJ pořádalo pravidelně kongresy při PQ. Poslední se konal v roce 2003. Proč jste od nich ustoupili?
Může za to několik faktorů. Jednak to, že já sám nemám dost síly vymýšlet další a další témata. Jednak že je u nás jen málo lidí, kteří se organizací těchto kongresů ve svém volném čase zabývají. Jednak – a to je asi nejzávažnější – těch kongresů se účastnilo příliš málo lidí, neúměrně málo velkému množství vynaložené práce. Posledním důvodem jsou finance. Dříve nám na pořádání přispíval rozpočet PQ. To už se neděje, a ASSITEJ má peněz velmi málo.

Luděk Horký