Lásky hra … Nesoudná?

Na Hronov byla nakonec delegována coby součást doprovodného programu a objevila se ještě na FEMADu v Poděbradech. Přijetí bylo podle ohlasů v obou případech spíše rozpačité. O to větší byla má zvědavost, co vlastně tvůrci s téměř zapomenutou, jen zřídka uváděnou aktovkou bratří Čapků udělali.

Hra z roku 1910 se zvláštním způsobem zamýšlí nad hranicí mezi divadelní fikcí a realitou. Postavy, inspirované starou commedií dell´arte, hrají coby herci divadelní příběh a tento příběh je zároveň součástí jejich života. Fabule divadelní hry vstupuje do života jejích protagonistů.

Režisér Hruška přišel se skvělým nápadem dotáhnout tuto naznačenou úvahu ještě dál a zasadil původní aktovku do metapříběhu o jakémsi divadle, které Lásky hru osudnou zkouší. Přidal tedy jednu další rovinu do vztahů herec – postava, a navíc si otevřel cestu ke karikatuře divadla obecně i tvůrčího procesu při vzniku inscenace.

Vlastně od jen naznačené „čapkovské“ otázky z předlohy dospěl k ironicko-kritické úvaze o principech fungování divadla, tak trochu v duchu Čapkova Jak vzniká divadelní hra. Inscenace začíná příchodem herců na první čtenou zkoušku a končí krátce po konci generálky. Metapříběh převzal z Lásky hry osudné motiv souboje mezi herci o přízeň kolegyně Isabelly, byť dělba úloh mezi nimi i jejich charaktery se trochu pozměnily a ani děj přesně neodpovídá původní fabuli.

Na základě improvizací pak vznikl celý rámec reálií takového divadelního souboru: vztahy mezi herci různých generací, mezi herci – protégé a obyčejnými, motivy vyčpělého hereckého manželství, nenaplněných ambicí, závisti a žárlivosti na druhé.

A ušetřen není ani tvůrčí proces vzniku inscenace: hostující režisér si vymýšlí samoúčelné ptákoviny, nesmyslné aktualizace, prostě prezentuje hlavně sebe. Herci mu celkem ochotně jdou vstříc, ale navíc se snaží prosadit i vlastní sebeprezentaci.

Tvůrčí tým se v této fázi práce evidentně skvěle bavil a vychrlil spoustu dobrých nápadů, které se přetavily ve vtipné scénky z divadelního života s přirozenými dialogy. Však se také inscenace pěkně rozjede a drží diváky v napětí nad dalším vývojem. Bohužel jen do času. Po určité době si člověk začne uvědomovat, že onomu tvůrčímu přívalu nestál v cestě nikdo nezaujatý, kdo by všechny ty nápady přefiltroval, usměrnil a ty skutečně „the best“ zasadil do rámce a řádu inscenace. Takže jednotlivé motivy se začínají zbytečně opakovat, některým vtípkům je ponechána nesoudně dlouhá stopáž a divácké napětí se postupně vytrácí.

Příklady? Jedna scéna Isabelly s Gillesem je založena na vtípku, kdy Isabella ručně ukájí krk elektrické kytary – no … proč ne? Paralela, byť trochu laciná, tu je; je to dostatečně lascivní, aby byl divák-puritán provokován… Ale proč ta scéna trvá celé dlouhé hudební číslo? Choreografie dvojice s kytarou spočívá pouze v postupném pootáčení, choreografie ukájení kytary je popravdě zcela jednotvárná a zas tak úžasný vtip to není. Obdobným problémem trpí výstup Brighelly a Isabelly s rádoby muzikálovým tanečním číslem s deštníkem – při vší úctě k hercům soubor žádného Gena Kellyho nebo alespoň Jiřího Korna v mužské ani v ženské podobě prostě nemá. To není chyba, ale je nutno se tomu přizpůsobit. Můžeme pokračovat Hasičem Fandou, který se správnému přednesu musí učit v několika lekcích, nebo opakovanou téměř souloží Isabelly s Gillesem vsedě v divadelní kuřárně. Paradoxně sami tvůrci svou metodu pojmenovali i sebeironicky zhodnotili, když jako součást zvukového doprovodu inscenace zařadili do několika sekvencí rozdělenou pohádku Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort v podání Karla Högera. Mimochodem i tento záznam patří k výrazným a zbytečným retardérům.

Škoda – inscenace, postavená na skvělém a vtipném záměru, na šikovných, tvůrčím způsobem pracujících, a hlavně vyrovnaných hercích, postupně sama sebe utápí v nedostatku kritické sebereflexe tvůrců a v nestřídmém použití vlastních nápadů. A ještě jednu připomínku si dovolím, i když vlastně nevím, je-li to výtka nebo pochvala. Na samém konci „generální zkoušky“ se náhle Isabella objeví na scéně s charakteristickým otlučeným kufříkem a s židovskou hvězdou na hrudi, Brighella v gestapáckém kožeňáku ji pak odvede. Je pravda, že na konci původní hry Isabella také odchází s Brighellou, ale ta motivace…

Vzhledem ke způsobu vystavení celé inscenace jsem nerozpoznal, zda jde ještě o divadlo na divadle, tedy o jeden z příkladů nesmyslné aktualizace oním fiktivním hostujícím režisérem, nebo již o přímý vklad skutečných tvůrců. A ani nemám v úmyslu tuto otázku řešit – do řádu této inscenace ta rozostřená hranice mezi divadlem na divadle na divadle, divadlem na divadle a divadlem „an sich“ patří. Takže dodám jen vlastní názor: přes veškerou závažnost tématu určitě není nutné každou novou divadelní inscenací znovu a znovu reflektovat i holocaust, zvláště pak pokud se tomu předloha vzpírá. Nadužíváním se z čehokoliv stává floskule, a to i na jevišti.

Šumavský ochotnický spolek, Prachatice.
Bratři Čapkové / Jaromír Hruška a ŠOS: Lásky hra osudná: THE BEST OF!!
Režie: Jaromír Hruška. Premiéra: 17. září 2010.
Psáno podle reprízy 29. ledna 2012 v Činoherním klubu.
Fotografie jsou převzaty z alba, na něž odkazuje souborový web, jako autorka je uváděna maggie87 (Zdroj http://maggie87.rajce.idnes.cz/…_hra_osudna/).

Dušan Hübl