Ohlédnutí za festivalem Spectaculo interesse 2011

Již 9. ročník mezinárodního loutkářského festivalu Spectaculo interesse se konal v druhé polovině září v Ostravě. Tento soutěžní festival, konající se každé dva roky, je zaměřen jak na diváka dětského, tak i dospělého. Naneštěstí ranní a dopolední představení (pro školky i školy) poznamenala kvalitativní nevyrovnanost. Ukrajinský Ludvík a Tutta či litevské Plémě z velkého lesa se vyznačovaly zahlceným obsahem bez nápadu, humoru a na výsledku se neblaze podepsal i simultánní překlad. Naopak běloruský soubor uchvátil zpracováním Puškinovy Pikové dámy a po právu jim byla udělena Hlavní cena.

Divadlo loutek v Ostravě, které festival pořádá, zároveň představilo hned dva domácí kusy: Dívku s pomeranči a v premiéře Lebensraum. Zároveň se organizátorům podařil kousek téměř husarský – svou účastí obě představení ozdobili jejich autoři: Jostein Gaarder a Israel Horovitz.

Další kategorií by se daly nazvat inscenace jednoho herce. Tyto sólové projekty nadchly svou jednoduchostí, hravostí a propracovaností do každého detailu. Jako příklad uvádím Prostý příběh Mateusze Tymury, který byl ukázkou černého divadla a animace jedné marionety s důrazem na tanec a pohyb. Naopak ve statickém Paper Cut Yael Rasooly (představitelka po většinu času seděla za kancelářským stolem) převažovalo ryze činoherní herectví. Autorka využila papírové dekorace, vystřižené postavičky, slavné fotografie z amerických filmů klasického Hollywoodu. Komika vycházela z klišé situací, dialogů, ale také díky netypickému využití filmových postupů v divadle (zatmívačka, okénkování scén). Nejenže Yael Rasooly udržela rychlé tempo, ale po celou dobu neztratila kontakt s publikem.

Ostatně, byly to právě one-man-show, které zazářily na festivalu. Neville Tranter a jeho inscenace Puch a Judy v Afgánistánu se žánrově pohybovala na území satirické grotesky, jejímiž hrdiny jsou většinou karikatury: od neznámého francouzského vojína po Usámu bin Ládina či jeho manželku. Hlavní linie příběhu – putování po poušti – je chytře zarámována do televizní show. Tranter tak skvěle prezentuje aktuální témata jako medializaci, manipulaci lidí, terorismus. Precizně vedl své loutky-mapety, dokonale zvládnul dialogy (každá z postav měla svůj vlastní tón i přízvuk) – byla to ukázka rovnocenného, partnerského vztahu loutky a vodiče. Druhým výrazným a taktéž nizozemským performerem byl Duda Paiva. Jeho nejnovější kus Bastard! je volnou adaptací románu Borise Vaina Srdcerváč. Hlavní hrdina, umělec (samotný Duda Paiva) se ocitá v neurčitém prostoru a čase na místě ne nepodobném skládce. Potkává dvě přežívající kreatury, s jejichž pomocí hledá cestu zpět. Velmi dynamická inscenace střídá taneční, pohybové části (pro Paivu typické) s verbálními. Stejně jako u Trantera je Paivovi loutka partnerem – zde jsou to „panáci“ vyzáblé stvůry v životní velikosti, které Paiva vodí, komunikuje či s nimi splývá. Vrcholným momentem je tanec, kdy Paiva i loutka splynou v jednu postavu. Podstatnou funkci zde zastává projekce – časově neukotvená, prolínající minulost, přítomnost i budoucnost, přibližující detaily či naopak scény odehrávající se mimo jeviště. Bastard! byl bezpochyby jedním z vrcholů festivalu.

Domácí ostravské loutkové divadlo v premiéře uvedlo již zmíněný Horovitzův dramatický text Lebensraum – Životní prostor. Ve hře se objevuje na 40 postav a inscenátoři naplnili autorův záměr, kdy jsou na jevišti přítomni pouze 3 herci. Ti však nepřevlékají kostýmy, jak je navrhováno ve scénických poznámkách, ale hrají s mnoha typy loutek. Vrstevnatá hra, jejíž děj je založen na jedné myšlence, tezi (návrat Židů do Německa v devadesátých letech), se především snaží vyrovnat s minulostí. Tématem ovšem není holocaust, jde spíše o dopad minulosti na přítomnost. Lenka Macharáčková, Ivo Marták a Ivan Feller jsou zároveň vypravěči, protagonisté, publicisté, glosátoři. Pomocí manekýnů, marionet, maňásků, masek a dalších předmětů rozehrávají mozaiku osudů. Velký podíl na úspěchu mají právě herci a jejich náboj. Komorní inscenace se hraje na nové, alternativní scéně DLO – přímý a blízký kontakt s divákem je pro tak hutný a kvalitní text nezbytný. Prostor je rozestavěn do menší arény, hraje se na všechny strany, což opět evokuje pocit uzavřenosti, intimnosti. Při premiéře byla znát lehká nervozita, která pravděpodobně časem zmizí. Loutkové divadlo Ostrava představilo ambiciózní kus, který je sdělný středoškolskému i dospělému publiku.

Festival přinesl několik výjimečných tuzemských i zahraničních inscenací. Kromě toho byla možnost účastnit se dvou dílen. Slabým bodem programu byla ranní představení pro děti – ve snaze uchvátit publikum se vytrácel smysl, dobré nápady absentovaly na úkor efektního zpracování.

Iva Najďonovová