SUchdolské Divadlo s nimi totiž před třemi lety navázalo spolupráci při přípravě inscenace Pamfilo a spol. a od té doby má soubor vlastní hudební sekci. Díky ní se může pyšnit vysokou úrovní hudební složky všech inscenací.

Vy jste, Vítku, coby vedoucí souboru i hlavním režisérem?
Vít: To ne, jsem vedoucí, dá se říci pokladník a všechno, co k tomu patří. Lenka: A neuvěřitelně úspěšný manažer. Náš soubor je malý a trvá nám dlouho, než něco nazkoušíme. Repertoár máme chuďoučký, jsme rádi, když ročně připravíme jednu inscenaci a byla by škoda si pak nezahrát. A v tom je právě Víťa úžasný, protože domlouvá štace, a tak snad u nás v kraji není jediné vesnice, kde bychom nevystupovali. Jeho další záslužnou aktivitou je pořádání letního festivalu Suchdolské divadelní večery. Suchdol nad Lužnicí je městečko o třech tisících obyvatelích a to, že se tam sjíždějí dobré amatérské a poloprofesionální soubory z celé republiky každý víkend v červenci, je, myslím, ohromné. Letos u nás hrálo například V. A. D. Kladno s Tajemným hradem v Karpatech. Byli možná rozpačití, že návštěvnost nebyla vysoká, ale nám to tak nepřipadalo vzhledem k tomu, že se hrálo od deseti večer a přišlo přes padesát lidí… Všechno je relativní. Vít: V Suchdole se svým způsobem jinak nic moc neděje. Nebýt svazu žen, fotbalistů a hasičů… Místní odbor kultury jen promítá dvakrát týdně v kině, sem tam uspořádá Dětský den a loučení s prázdninami, a tak si lidé teprve postupně zvykají chodit do divadla.

Kolikátý ročník festivalu letos proběhl a podle jakého klíče sestavujete program?
V: Čtvrtý a lidi skutečně chodí čím dál víc, tak si myslíme, že má smysl to dělat. Soubory vyhlížíme na přehlídkách, na Hronově… Už jsem tady popáté, takže mám přátele z různých míst. To jsou první lidé, kterým se ozývám s nabídkou, zda by si u nás nechtěli zahrát. Hlásí se i neznámé soubory a já chci jejich inscenaci vždy vidět, nekupovat zajíce v pytli. Snad se nám daří zvát kvalitní inscenace. Od začátku jsem počítal s tím, že místních obyvatel nebude v hledišti tolik, ale Suchdol je startovní místo pro sjíždění Lužnice, jsou tam pískovny a kempy jsou v létě plné nových lidí, mezi nimiž získáváme diváky.

Festivalová představení se odehrávají venku?
V: Začali jsme hrát i venku, našli jsme prostor vedle kostela, kde býval hřbitov, ale my jsme ho nazvali Farní zahrada. Vloni jsme za zdí objevili i farní dvůr, takový komornější prostor, kam bychom chtěli umístit více představení, jenže počasí nám letos nepřálo. Venku se hrálo jen jednou, což byla škoda, ale nedalo se nic dělat…

Co se týče vaší právní subjektivity, pochopila jsem dobře, že pod místní odbor kultury nespadáte?
V: Jsme občanské sdružení. Většina členů SUchdolského Divadla pochází z bývalého souboru J. K. Tyla. Ten fungoval pod TJ Sokol a s jeho vedoucím jsme bohužel neměli žádné společné názory na vedení divadla ani na repertoár, takže jsme se roku 2005 zkrátka „trhli“ a založili v rámci Sokola svůj druhý soubor. Někteří členové hráli v obou, nechtěli zklamat původního vedoucího. Po neúspěchu jejich inscenace „Berta Hucková, zakladatelka třeboňských lázní“ v Suchdole v roce 2007 se původní soubor přirozenou cestou rozpadl a jeho členové přešli k nám.
L: Jsme rádi, že to tak je. Dva soubory v tak malém městě, to by nedělalo dobrotu.
V: Potom ale přišla výzva od MÚ s tím, že nám nemůže poskytovat žádné příspěvky, a bylo by lepší, kdybychom byli samostatnou právnickou osobou. Tehdy jsme rádi využili pomoci právničky Lenky Cvrčkové a vytvořili stanovy pro ministerstvo vnitra. Od roku 2006 máme vlastní právní subjektivitu a na činnost získáváme dotace mimo městský úřad i z krajského úřadu a nadace Život umělce.

Mám tomu rozumět tak, že Lenka pracovala na MÚ?
L: Ne. Naše rodina nebydlí přímo v Suchdole, ale v blízké vesnici, měli jsme nějaké osobní kontakty se členy souboru. Přistěhovali jsme se z Prahy, máme Rapšašský komorní orchestr, který hraje pravidelně na akcích o Velikonocích, Vánocích aj. a amatérské divadlo nás vždycky lákalo. Tak jsme se k souboru takříkajíc vetřeli.
V: Do té doby jsme nastudovali pohádku Vodník Mařenka a komedii Nezlobte babičku a až potom přišel Pamfilo. V Suchdole se ukázalo, že místní lidé touží po jiném divadle, než tam dosud bylo zvykem. Na naše inscenace bylo najednou vyprodáno, a tak jsme začali zkoušet další tituly a připravovat jiné kulturní akce. Tím de facto nahrazujeme práci odboru kultury, který nebude dělat nic navíc, když z toho nic navíc nekouká.

Jaká je spolupráce s městem, když na jednu stranu suplujete jejich práci?
V: Spolupráce s odborem kultury je jedna věc, ale na podporu města si v žádném případě nemůžeme stěžovat. Město nám vychází vstříc s dotacemi na počátku roku, ale pomáhá i v jeho dalším průběhu. Sál máme také pronajatý od města. Je to kino postavené kdysi v akci Z. Po revoluci prostor nějakou dobu chátral, až se město rozhodlo investovat a vytvořit kulturní centrum, kde se bude jak promítat, tak hrát divadlo apod. Probíhá tam i festival. Nájem platíme právě z městských dotací. Navíc máme k dispozici ještě jakousi klubovnu ve staré hasičárně, kterou jsme si uzpůsobili na zkušebnu a kde platíme symbolický nájem a spotřebu energie.
L: Upřímně řečeno, vztahy s městským úřadem jsou na slušné osobní úrovni, ne na striktně úřední. A Krajský úřad Jihočeského kraje má také velmi rozumnou dotační politiku, v rámci drobných grantů, které vypisuje, se nám snad ještě nestalo, že by nás nevyslyšeli.

Repertoár souboru

Jak často hrajete a co vlastně?
V: Jak řekla Lenka, stihneme s odřenýma ušima nazkoušet jednu inscenaci za rok. Je to teď horší, než když jsme začínali. Soubor je složen hlavně ze studentů vysokých a středních škol. Přišli do věku prvních lásek a brigád, a ty jsou důležitější než divadlo. Pár členů je, pravda, o generaci starší. Zkoušku dáme dohromady maximálně jednou týdně…

Asi v pátek, že?
V: Scházíme se v neděli, hned po obědě.

To není zrovna obvyklé. Kolik vás v souboru je?
V: Podle platičů ročních příspěvků je nás asi 22. Všichni dělají všechno nebo máte rozdělené funkce?
V: To je právě to – většina jsou herci a ti pomáhají maximálně se stavbou kulis. Dosud jsme měli jediného režiséra, Petra Toufara, který začínal s divadlem už na konci 70. let, kdy v Suchdole působil na svou dobu úspěšný soubor Lužničan, který procestoval všechny krajské přehlídky a sbíral plno cen. S revolucí to skončilo a pana Toufara jsme oslovili zase až se vznikem našeho nového souboru. On se do toho s radostí pustil a už s námi nazkoušel pět inscenací.

Jsou to autorské tituly?
V: Naopak, jde vesměs o pevné texty z DILIA. Prohlížíme synopse, necháváme si poslat texty a pak čteme a čteme a vybíráme. Začali jsme se orientovat na pohádky a komedie, ale zkusili jsme i experiment – původně rozhlasové drama Pěnkava s Loutnou Antonína Přidala. Tento žánr se ale, co se týče kulturních domů, moc neujal.
L: Musíme i při výběru repertoáru brát v úvahu diváky, čili žádný experiment! Nicméně pro soubor to byla dobrá zkušenost. Dívky si chtěly zahrát něco vážnějšího. Bylo ale dost komplikované dát to dohromady.

Jaký je váš recept na zájezdy a hostující představení?
V: Svá představení nabízíme sami, ale pomalu se nám začínají kulturní domy a střediska ozývat, že se o nás doslechly od někoho, kdo má s námi dobrou zkušenost, a že by to s námi rády zkusily. Hostující představení využíváme hlavně během letního festivalu. Osobně bych byl ale rád, kdyby k nám přijížděli hosté jednou měsíčně, aby se lidé ještě více naučili chodit do divadla a letní festival měli jako třešničku na dortu. Uvědomuju si ale, že je to jen sen.
L: Je to samozřejmě i otázka financí. Profesionálové k nám můžou zavítat jednou dvakrát ročně, většinou agentury. Vstupné ale rozhodně náklady nepokryje, musí se dotovat.

Kolik repríz vlastních inscenací považujete za úspěch?
V: Dosud máme na repertoáru pohádku Jak to bylo s Růženkou, ta má ke dvaceti reprízám. Potom Postel pro anděla, to je naše novinka z loňska, a Pěnkavu s Loutnou, kterou jsme naposled hráli v Třeboni na krajském kole Wolkrova Prostějova. Na té přehlídce naše divadlo nově spolupracuje, k čemuž nás vyzval Daniel Razím z Artamy. Suchdolské kino ale nemá nejlepší akustiku pro poezii a recitátory, takže jsme navázali spolupráci s informačním centrem v Třeboni a letos uspořádali první ročník. Naše Pěnkava odtud byla doporučena na Wolkrův Prostějov, ale nakonec nás pro velký počet souborů nevybrali.

Jiných oblastních přehlídek se neúčastníte?
V: Jezdíme každoročně do Bechyně na Perlení. Co se týče postupových, hlásili jsme se na Kejklování do Dačic, ale opět, pro velký počet přihlášených, nás nevybrali. Celkem jsme se ujali na přehlídce venkovských divadel v Trhových Svinech. Loni nás na Krakonošův divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou doporučili s Růženkou a letos jsme byli doporučeni s Postelí pro anděla, ale ani jednou nás nevybrali. S pohádkou jsme se loni účastnili ještě pohádkového víkendu v Českých Budějovicích s postupem na Popelku Rakovník, tam jsme byli doporučeni, ale opět jsme nejeli.

Tak snad to vyjde příště. Co všechno ještě děláte pro kulturu v Suchdole?
V: Před sedmi lety jsme začali dělat Setkání se svatým Mikulášem a čertovskou cháskou, postupně se přidal živý betlém a adventní koncerty. Lidé to přijímají velmi dobře.

V současné době pracujete na čem?
L: Připravujeme dvě věci. První je Ženský sněm od Aristofana s tím, že jsme museli hodně zapracovat na textu a druhou polovinu v podstatě dopsat. Teď se asi kritikům ježí chlupy na zádech, jsme z toho trochu nervózní, ale je pravda, že se u zkoušení skvěle bavíme, tak kdyby pro nic jiného… Vzhledem k mým malým režisérským zkušenostem to jde pomalu, ale doufáme, že to do listopadu stihneme… Bez jakéhokoli pochlebování musím říct, že bez průpravy v KoPRu by to nešlo. Jde vlastně o frašku a čím dál víc si uvědomuju, jak je to složité, aby všechny ty fázičky do sebe zapadaly… Do Aristofana jsme aplikovali Ježkovy melodie, hodily by se tam sice i texty Voskovce a Wericha, ale soubor nechce zpívat, tak ho nenutíme. Druhá věc, na které pracujeme, je trochu kuriozita. Loni jsme s kapelou hráli v Kuksu barokní mši na místních slavnostech. Pan doktor Bohadlo nás pozval i letos a domluvili jsme se, že nastudujeme barokní operu O Landeborkovi, kde jsou recitativy, o kterých ale nevíme, jak je interpretovat. Tak jsme se s doktorem Bohadlem domluvili, že využijeme SUchdolské Divadlo ke spolupráci. Nejstrašnější je, že je to v hanáčtině, opera vznikla kolem roku 1750 a popisuje pobělohorské období, je to taková agitka protireformace. Ale hudba je dobrá.

Jak velké je to vaše hudební těleso?
Anička: Jsme rodinný orchestr: já, sestra a tatínek. Někdy s námi ještě hraje jedna paní na klávesy. Hrajeme všechno možné, i autorské věci.

A maminka Lenka?
L: Maminka má v „manželské povinnosti“ flétnu, a to se mi ještě smějou…

Co byste o svém divadle na závěr ještě prozradili?
L: Myslím, že starosti malého souboru jsou identické jako ostatních. Špatně se hledají dobré texty a pohádky hlavně. Agentury nejsou zárukou kvality, nabízejí i naprosto nehratelné věci. Pohádky jsou ve velké většině stupidní, o ničem, a my, když už se dáme do zkoušení, je to pro nás zásadní záležitost a nemůžeme něco nedodělat nebo stáhnout po dvou reprízách. Možná by se některá „béčková“ komedie divákům i líbila, ale soubor to nikam neposune…
V: I na festival je těžké sehnat činoherní pohádku.
L: Co se týče repertoáru pro dospělé, je to podobné, nemluvě o penězích – limitující je i výprava a máme omezenou kapacitu souboru, časová vytíženost lidí je vysoká. Abych to shrnula, není to špatné, ale mohlo by to být lepší…

Pavlína Schejbalová