Wintrův Rakovník - recenze poroty na jednotlivá představení

DS Nová generace při DS TJ Sokol Lázně Toušeň – Pavel Fiala: Dandé

V prvním představení přehlídky jsme viděli svěží dílo mladého kolektivu. Základní téma lze shrnout jako konflikt myšlenkové svobody, talentu a tvůrčího ducha zosobněného v postavě básníka Dandého a světa peněz, slávy a společenského úspěchu, do něhož je Dandé vmanipulováván „manažerem“ Mírou Eš. Text je poněkud tezovitý a svádí k „plakátovosti“. V tom je jeho nebezpečí, ale zároveň jeho výhoda. Zvláště pojme-li se jako kostra příběhu, na níž nabalíme jednotlivé situace a vazby a dodáme jí „tělo“. To se ve většině případů (a nápadů) ve zmiňované inscenaci stalo. Herci jsou přesvědčiví, vědí, o čem hrají, dramatické vazby mezi nimi mají jiskru a děj má skvělé tempo. Výtvarný minimalismus dává postavám možnost, aby vytvářely prostor, ba nebojím se říci, aby naplňovaly časoprostor sdělením „oč tu běží“. Soubor se přenesl přes již zmíněnou tezovitost a heslovitost textu a naplnil jej vlastním životem tak, že drobné chyby byly nevýznamné vzhledem k celkovému vyznění.. Jako veliký klad, jak jsme se všichni v porotě shodli, vidíme málokdy zaznamenatelný fakt, že soubor (a zde musíme zdůraznit práci režiséra) překonal úskalí textu, na němž spousta souborů ztroskotává a z možného vytěžil maximum. Klobouk dolů.

• Pavel Purkrábek-

Divadelní spolek Tyl Říčany – Markéta Bláhová-Bidlasová: Podzimní hra

Divadelní spolek Tyl z Říčan uvedl v režii Karla Purkara hru Markéty Bláhové-Bidlasové Podzimní hra. Jeho dramaturgická volba byla stejně odvážná, jako ošidná, neboť jevištní realizace textové předlohy není vůbec jednoduchým úkolem. To navzdory skutečnosti, že půdorys hry je průhledným schématem, hrou-modelem, který známe z mnoha jiných dramatických a literárních předloh. Do klimatu všednodenní reality vstoupí narušitel zvenčí, který je z diametrálně odlišného světa. V Podzimní hře je poklidný svět jistoty středostavovského manželského páru a jeho dvou dětí narušen trojicí lidí představující, zjednodušeně řečeno, svět výjimečnosti a dobrodružství. Narušiteli jsou dvě herečky a armádní důstojník, jimž osud nedopřává mít potomky. Tato výchozí dramatická situace je základem, z něhož by se mohl odvíjet příběh, v němž dojde k poodhalování premis a stinných stránek obou protipolných světů a k vyústění, ať již přitakávajícímu jednomu z nich či rozporování obou. Autorka je však mistryně v nekonečných a stále se vršících ipmresích a ruku v ruce s tím v nedozírném nastolování a zmnožování témat, aniž by jedno z nich akcentovala jako klíčové. Před dramaturga a režiséra je tak postaven nelehký úkol, vybrat si hlavní téma, neupozadit zcela ta ostatní a navíc připravit ke scénování dramatické situace, které nejsou vždy v textové předloze vystavěny. Říčanská inscenace však postrádá zřetelnou dramaturgicko-režijní koncepci a ve shodě s autorkou takříkajíc „honí mnoho zajíců“ najednou, což má za příčinu ztrátu divácké orientace a naposledy nepochopení toho, o čem se vlastně hraje. Souvisí s tím i způsob hereckého uchopení. Říčanští vsadili na jakési pravděpodobnostní traktování textu, opírající se víceméně o psychologické motivace. Je otázkou, zda by u hry-modelu nebylo výhodnější zvolit jiný způsob ztvárnění, např. prostředky tzv. autentického herectví, autentické existence v daných situacích a jejich okolnostech. Rozpornou je i scénografická složka inscenace, v níž proti sobě stojí reálný objekt ‒ stan, některé rekvizity a kostýmy a na druhé straně vysoce stylizované přírodní prostředí, vytvořené z umělohmotných lahví, a to aniž by tato materiálová dvojakost přinášela zřetelnou novou kvalitu ‒ sdělení. Navzdory všemu, co bylo nepochvalně popsáno výše, je třeba ocenit odvahu a úsilí souboru o zdolání tvrdého inscenačního oříšku a v neposlední řadě poděkovat za poskytnutí bohatého materiálu k diskuzi na rozborovém semináři.

• Milan Strotzer-

Divadelní spolek Tyl Říčany – Benght Ahlfors: Popel a pálenka

Ahlforsova hra je jednoznačně typem provozní komedie, která ne náhodou (spolu s ostatními tituly tohoto autora) bývá často na repertoáru nejrůznějších zájezdových skupin, oblastních divadel, a samozřejmě i amatérských souborů. Hlavní důraz je v ní kladen na herectví, pro herce nebo v tomto případě pro herečku představuje mimořádnou příležitost. Jitka Kulhanová se role Věry Malmgrenové zhostila velmi dobře. Dokáže jednat slovem, umí herecké „střihy“, dokáže pointovat. Jednoznačně inscenaci dominuje. Ostatní herečtí partneři bohužel ne zcela splňují hlavní úkoly svých postav – ne vždy je dostatečně zveřejňován důvod, smysl existence, cíl té či oné postavy v příběhu. Vidíme herectví spíše obecné, bez konkrétních motivací v jednotlivých situacích. Přesnost, konkrétnost řídících úkolů postav by lépe posloužila k jednoduchému a tudíž přehlednému, srozumitelnému tvaru. Také scénografické řešení, zbytečně popisné, přispívá k výslednému rozpačitému výsledku. Je třeba ještě připomenout, že tvůrci inscenace z pochopitelných intersouborových důvodů přistoupili k razantní úpravě, když místo hospodyně – vrstevnice hlavní hrdinky nechali do příběhu vstoupit její dceru. Hlavní téma Ahlforsovy komedie – téma o tom, že je třeba odložit staré křivdy, osvobodit se od minulosti, abychom mohli i v pokročilém věku smysluplně žít svůj život – se tak bohužel ochudilo o emotivní rovinu a pozbylo na naléhavosti.

• Kateřina Fixová-

V.A.D. Kladno – Kazimír Lupinec: Fe-érie o Kladně

V.A.D. Kladno opět nezklamalo, ba naopak. Jejich Fe-érie o Kladně musela potěšit snad každého diváka čtvrtečního večerního představení. A to především proto, že jsme byli svědky nadmíru zdařilé jevištní koláže, mapující současnost i historii „domovského“ města souboru. Inteligentní humor (ve slovní i situační rovině), nadsázka a takřka dokonalý „timing“ patří bezesporu k velkým divadelním přednostem kladenské inscenace. Co však považuji za zcela zásadní, je v těchto souvislostech základní úhel pohledu, který není destruktivně parodický, a tudíž zjednodušující (což by se jistě nabízelo), ale laskavý a chápající. Rovněž situování celého příběhu do konkrétního prostředí dělnické šatny v nejtypičtějším kladenském podniku se mi jeví jako velmi šťastné. Z tohoto prostředí pak vyrůstá samotné jevištní scénování, které nese veškeré ryzí znaky divadla tzv. autorského. Autorství se promítá do všech složek, autentické herectví nevyjímaje. Před našima očima se odvíjí plejáda vynalézavých, režijně i herecky bravurně zvládnutých situací (např. vznik názvu Poldi, dětství Antonína Zápotockého, „pohnutý“ osud havíře Evžena atd.). Pokud bychom chtěli najít vady na kráse, připomněli bychom sekvenci o rozporu slov a činů socialistické éry, která je sice vypovídající, ale divadelně nejméně nápaditá. Není sporu, že kladenský soubor V.A.D. vytvořil inscenaci, která snese ty nejpřísnější parametry. A děkuji, že na závěr nezazněla píseň Kladno, to je to město…

• Milan Schejbal-

Slánská scéna, o.s., Slaný – William Shakespeare: Sen noci svatojánské

Na prvním místě je jistě potřeba pochválit slánský soubor za odvahu, se kterou se pustili do inscenování hry největšího ze světových dramatiků. Sen noci svatojánské patří k těm Shakespearovým textům, které se hrají často (především na profesionálních scénách). Nabízejí totiž širokou možnost výkladu. Hra o mnoha podobách lásky je napsána ve třech dějových pásmech, která se navzájem prolínají a ovlivňují. Slánský soubor vykládá Sen noci svatojánské skrze postavu Oberona, který ve jménu dobra (či lásky, chceme-li) napravuje zlo lidského světa. Tato koncepce je prosazována na mnoha místech inscenace, avšak podle mého názoru není dovedena do důsledků tak, aby diváka vedla. Již výchozí situace celého příběhu, v níž Egeus dává Hermii jednoznačně vybrat mezi nechtěným sňatkem a de facto smrtí (úprava před ní předsazuje scénu hádky Oberona a Titánie), bohužel neukazuje dostatečně vyhrocené jednání postav, nejde v ní zkrátka o život, a nedává tudíž Oberonovi průkaznou dějovou i jevištní záminku vzít osud mladých párů do vlastních rukou a dát průchod jejich lásce. Ostatně – lásce… Bohužel i v tomhle ohledu zůstává soubor výsledku dlužen. Místo erotiky se prosazuje spíše sexualita, místo opravdových citů vidíme spíše humorné shazování milostné situace. Téma Oberonovy manipulace má svá slabá místa také v závěru hry – v situaci divadelního představení řemeslníků – tam se zcela vytrácí, nebo v prologu přednášeném Pukem, kde se objevuje jakýsi omluvný tón (po úspěšném ovlivnění osudů postav!?). I samotný vztah mezi Oberonem a jeho výkonnou silou – Pukem – není v kontextu výkladu jednoznačně určen. Ambiciózní pokus slánského souboru dopadl se ctí. Většina hereckých výkonů je na velmi slušné úrovni – vyzvednout je třeba Michaelu Chrapovou jako Helenu, Milana Zápotockého jako Oberona, nebo třeba Dominika Koštu jako Poříze. Pochvalu zaslouží i scénografické řešení.

• Kateřina Fixová-

Divadelní soubor Jiřího Voskovce Sázava – Miroslav Horníček: Louka pro dva

Jiří Janoušek, režisér divadelního souboru Jiřího Voskovce ze Sázavy si splnil sen inscenovat hru Miroslava Horníčka Louka pro dva. Inscenovat Horníčkovy divadelní texty není úkol nikterak jednoduchý, neboť postrádají vpravdě dramatickou stavbu, začasté chybí nosný příběh a jsou založeny především na verbálním sdělování. Jsou neutuchajícím sledem slovních filozofujících sentencí, chytrého laskavého humoru a bonmotů, jejichž jevištní zpracování vyžaduje značnou hereckou výbavu. Nutno hned úvodem konstatovat, že režisér, vědom si předností i ošidností zvolené textové předlohy a nároků, které klade především na herce, velmi dobře obsadil trojici protagonistů hry. Oldřich Randula v roli Krále, Luboš Malý coby Mnich a Halina Brošová jako Královna jsou výjimečně vybavenými herci, kteří interpretovali Horníčkův, více literární než dramatický text, na velice vysoké úrovni. Jejich smysl pro nakládání s verbálními prostředky, je jak z hlediska obsahu sdělení, tak z hlediska technického, včetně udržení potřebného tempa po celou dobu inscenace, mimořádný. Horníčkova hra o vnitřní svobodě a síle tvořivého myšlení vznikla v dobách minulého společenského režimu. Již tehdy byla ‒ oproti jiným ‒ velice opatrnou revoltou. V kontextu reality, která nás v současnosti obklopuje, se jeví její poslání více úsměvným než apelujícím, a to navzdory všeplatnosti hodnot, které proklamuje. Odhlédneme-li od této skutečnosti a zamyslíme-li se nad možnostmi účinnějšího působení inscenace, připadneme především na otázku volby inscenačních prostředků. Nejde tu o herectví, to je excelentní. Jde především o volbu hracího prostoru. Namísto zvoleného kukátkového, by byla přínosem volba volného komornějšího prostoru, umožňujícího větší kontakt s publikem. Spolu s tím pak oproštění se od vizualizace, která se ubírá cestou iluzivní ilustrace. Patrně by pak ani nechyběly postavy stráží. Inscenace by tak mohla dojít sevřenějšího tvaru.

• Milan Strotzer-

Divadýlko na dlani Mladá Boleslav – Radek Kotlaba na motivy Arnošta Dvořáka a Ladislava Klímy: NAPOLEON S ROLNIČKAMI aneb Kterak Matěj o poctivost přišel

Divadýlko na dlani z Mladé Boleslavi diváky rakovnické přehlídky opět potěšilo. Jako základ jejich nejnovější inscenace posloužila autorovi scénáře a režisérovi Radku Kotlabovi zdánlivě jednoduchá, avšak vnitřně velmi komplikovaná hra Matěj Poctivý. Soubor se naštěstí tímto textem nechal pouze inspirovat a na jeho podkladě vytvořil svébytnou jevištní podívanou, vykazující řadu autorských nápadů, a to jak ve složce režijní, tak herecké. Jsme svědky výsostně aktuálního politického kabaretu, k čemuž jsme jednoznačně navedeni celkovým velmi zdařilým rámcem, včetně v nadsázce vedené závěrečné ironické skepse. V expozici je nám jasně sděleno, že půjde o konfrontaci peněz a ideálů prostřednictvím hlavního hrdiny Matěje Poctivého (velmi kultivovaný výkon Martina Weisse). A byť je nám všem výsledek de facto dopředu znám (žijeme přece v roce 2011), odvíjí se před námi na jevišti na toto téma řada zdařilých a vtipných situací. Namátkou např. zatýkání Matěje Poctivého komisařem a strážmistrem, nápaditá a skvěle interpretovaná sekvence Napoleona, nebo odhalování tajemství truhly se státním pokladem aj. V řádu inscenačního systému působí sympaticky a zdařile i postava Pianisty (Martin Herrmann), včetně jím hraných hudebních citací. Je škoda, že ze zmíněného inscenačního systému se poněkud vymyká pojetí postav Soudce, Policejního šéfa a Vojevůdce, jejichž iluzívnost (v projevu i kostýmním řešení) odkazuje spíše k tradičnímu interpretačnímu divadlu než k divadlu znakovému, autorskému. Přesto lze celkově říci, že jsme byli svědky zdařilé divadelní produkce.

• Milan Schejbal-

DS Kocábka Chocerady – Jiří Cinkeis: Mlč. A když mluvíš, nežvaň

Divadelní soubor Kocábka z Chocerad uzavřel Wintrův Rakovník 2011 představením kabaretu Jiřího Cinkeise uvedeného pod názvem Mlč. A když mluvíš, nežvaň. Soubor Kocábka se stal za léta svého působení fenoménem mezi autorskými divadly, a to nejen ve středu Čech. I závěrečné představení přehlídky neslo ve všech složkách znaky autorského divadla. Sled kabaretních čísel má rámec tvořený výstupy blíže nepojmenované vrchnosti a jejího nohsleda. Vrchnost za doprovodu svého nohsleda sestoupí inkognito mezi lid, aby nahlédla, jak to v zemi, které vládne, chodí. Oné reflexe se jí dostane pozorováním lidí ve městě a také na shromáždění 1. Iniciativy blbých, jehož součástí je kulturní program – kabaretní představení. Až do sekvence, než započne tento kulturní program, funguje představení Kocábky bezvadně jako dadaistický kabaret, těžící z nesmyslných slovních spojení, nonsensů a absurdit. Poté se však představení láme, neboť v scénkách kulturního programu nezbývá, než vstupovat do rolí a vytvářet postavy. To však, nepodpořeno dalšími dramatickými prostředky (příběh, dramatická stavba aj.), neumožňuje dosáhnout potřebného jevištního efektu a udržení divákovy pozornosti. Divák je po zhruba polovinu představení naladěn na zcela jinou vlnu vnímání a nemůže se od ní dost dobře odpoutat. To je jedna ze dvou hlavních příčin toho, že představení nevyznělo kompaktně a v plné síle. Druhou příčinou je volba hracího prostoru, kukátkového jeviště Tylova divadla. Představení dadaistického kabaretu, vyžadující komorní hrací prostor s úzkým kontaktem s publikem, nemohlo zvolené uspořádání jeviště a hlediště uspokojit. Navzdory těmto dvěma hlavním problémům byli diváci svědky dvou velice pěkných hereckých kreací, a sice Vladimíra Šímy a Máši Weigrichtové.

• Milan Strotzer-