Třicátý ročník světového festivalu amatérského divadla a společně s ním i světový kongres zorganizovala AITA/IATA ve dnech 14.–24. června 2011. Vše pod jedním názvem a s jedním tématem – Dialog. Dialogem se mi jevila být i celá naše cesta do norského městečka Tromso, městečka vzdáleného dva a půl tisíce kilometrů od mytické hory Radhošť, městečka ležícího čtyři stovky kilometrů severně za polárním kruhem.

Dialog prvý – Jak je našinci za polárním kruhem

Z Osla letíme do Tromsa. Pokud mi to mraky a výška letu dovolí, sleduju pod křídlem nekonečné rozlohy zeleně s démanty jezer, řek a ledovců. Očividně se ochlazuje, soudě podle zasněžených rozloh pod námi, a očividně ubývá rastru civilizace. Řítíme se do nesmírného ticha severu. Po přistání si rychle zvykneme na desetistupňové léto s chladným deštěm.

Norové jsou od prvního momentu prostí, zdrženlivě slušní a působí dojmem rošťácké zvídavosti. Jsme zde v období polárního dne, tedy bílých nocí. Slunce se nám tak po celou dobu pobytu otáčelo nad skalnatými horizonty jako zářící pumlíč. Po ubytování v místní škole (muži odděleně od žen) zjišťujeme, že našimi sousedy jsou jiné ženy než ty naše, a to ženy čokoládové a kubánské. Zjišťujeme také, že slunce skutečně nezapadá, a tak jako správní Středoevropani popíjíme zásoby slivovice a udiveně stále komentujeme, že to slunce nezapadá ani o půlnoci ani ve dvě v noci, ani ráno. Tímto je dialog mezi sluncem a Valachem definitivně uzavřen, slivovice dopita a čisté smysly připraveny jít dál i vzhledem k tomu, že alkohol je v Norsku pohádkově drahý.

Dialog druhý – Festival

Festivalu Dialog v Tromsu se účastní soubory z téměř celého světa. Bydlí v učebnách základní školy, snídají společně, obědvají, večeří, chodí do divadel a pochopitelně otevírají prostor k dialogu. Nutno poznamenat, že věkový průměr účastníků festivalu je asi dvacet dva let. Byl by jen dvacet, ale vzhledem k tomu, že věkový průměr našeho souboru je padesát, tak píšu dvacet dva.

Pyšní Rusové okouzlují chudé Kubánky, divocí Němci do bílé noci vykřikují levicové verše, krásní argentinští manželé s roční holčičkou hovoří o systému a divadelním světě u nich, sebevědomí Američané připravují pro všechny snídani „ham and egs“ na břehu moře, tam u fjordu. Nic není nucené, vše vyplývá ze svobodného fungování festivalu, neexistují frustrované výkřiky nemožných intelektuálů. Příjemný pocit svěřené důvěry ze strany hostitelů. Střídmá slušnost, účelná skromnost a snad i jistá cudná kritičnost k produkcím souborů. Prostě dialog.

Nebyli bychom to my Češi, kdybychom i v poli dialogu nezanechali silný otisk. Poté, co scénograf Jan Štěpánek zavolal na tajnou státně bezpečnostní dozorčí kubánského souboru „Freedom for Cuba!“, byli jsme nuceni řešit mezinárodní stížnost až u vedení festivalu, protože „Cuba je podle Kubánců a státní bezpečnosti svobodná!“ I to je dialog.

Dialog třetí – Co vše je divadlo?

Nejvýraznější na festivalu pro mne byla jeho dramaturgie a řekl bych jeho filozofie. Těžištěm festivalu není ani tak srovnávání takových či jiných formálních postupů předvedených inscenací, ale samotná témata. Nad nimi a charakterem jejich ztvárnění se vede dialog, pokoušíme se dobírat otázek a odpovědí. Na jedné straně íránský soubor odehraje zašifrované poselství v pohádce o květině, kterou ničí svět a válka, na druhé straně kubánský soubor vystoupí v pionýrských dresech s několika roztančenými budovatelskými hity, a to v den masakru na ostrově Utoya. Německý soubor zase komunitně řeší otázky rasové segregace, ruský soubor se věnuje tématu muž a žena ve světě (co jiného od Rusů čekat), Norové odehrají hru o krvavé minulosti vztahu Norů a Laponců, Finové se snaží odpovídat na otázku smrti, vynikající Argentinci předvedou pohybové divadlo světové profesionální kvality v tématu muž a žena…

My jsme světu předvedli mýtopoetickou hru o vztahu matky a dcery v době komunistického znásilňování až po dnes. Přivezli jsme hru o korupci a zlodějně. Přivezli jsme světu ukázat něco od nás. Svět naše poselství pochopil a líbilo se mu.

Jak jsem už naznačil, soubory nahlížejí na témata všemi možnými prostředky. Oproti našim zvyklostem (amatérského divadla) nejméně používají postupy klasicky činoherní. Časté je brechtovské vystupování z rolí, komentované divadlo Eugenia Barby, biomechanika, koláže a montáže… Prostředky se účelově využívají k tomu, aby se otevřel dialog, pro který jste do divadla přišli. Čeká se od vás, že jste se nepřišli jen bavit, ale že jste schopni participovat na problému vyjádřeném tvůrci inscenace.

Velice často jsem vzpomínal na hodiny dramatické výchovy na JAMU, na Sašu Pernicu a pana Ivana Vyskočila. Když tento pocit shrnu – světové amatérské divadlo v Tromsu ukázalo, že se cítí být více než estetickým pokusem o zábavné napodobování postmoderních gejzírů profesionálního divadla! Ukázalo, že je schopno přinášet aktuální témata, pokoušet se o nich rozvíjet dialog.

Tento dialog je často politický a je aktivní směrem ke společnosti, ve které žijete. Tedy žádný barvotisk, ale říkat věci naplno a ven, pokud ještě stále žijeme v demokratické společnosti. ** Dialog čtvrtý – To okolo**

Norsko je krásná země a Norové svobodní a hrdí lidé. Někdy hrdí až moc. Já osobně bych si na barák vlajku z hrdosti nevěšel, protože bych si připadal malinko víc nacio-nálně. O bílém dni jsem již psal, o tom, že jsme si nevzali klapky na oči a po dvou dnech nám unavená sítnice slzela, až někteří šíleli, jsem nepsal.

Důležité je napsat toto: pivo v restauraci vyjde na tři české stovky a slivovice bude asi drahá jako volvo. Divadelní technik nám půjčil třetí auto své ženy. Krásný automatický ford s obsahem tři litry s námi chrochtal podél fjordů, ukázal nám losa přecházejícího silnici, Atlantik, lovící velrybu, lov tresek, obětiny Norů na břehu moře… Krása, svoboda, volnost!

Po určité době začnete více sledovat norské úsměvy, začnete přemýšlet, jak je to s těmi neviditelnými hobbity a trolly. Osobně jsem byl takový antropolog, že mi to nedalo a jednoho kovaného Nora jsem se pozeptal, kde jsou neviditelní. Odpovědí mi byla věta: „To je tajemství!“ A poté přišel pětiminutový hurónský smích s jásavým pohledem do očí.

Dialog pátý – Hrajeme v hodině tragédie

… máme před sebou druhé představení. V Oslu vybuchla puma… Budeme hrát? Nebudeme? Prý je to útok Al Kaidy, prý pomsta za norská vojska v Afghánistánu. Festival je v ohrožení, vedení festivalu se neleká a rozhodne: „Hrajte!“ Tedy hrajeme a Jan Štěpánek má telefonát z Česka. Prý se na nějakém ostrově střílí… Tady se o tom neví. Jsme taky na ostrově, ale střelbu neslyšíme. Dohráváme představení, přichází generální konzul a informuje o masakru na Utoya. Nikdo nic neví, telefony nefungují, očekává se další útok Al Kaidy a mezinárodní festival by mohl být atraktivní cíl. Jediné, co se ví, je to, že maniak zabil syna přátel konzula. Zkušenost: svět vás může uvěznit ve vteřině.

Dialog šestý – Z pasek až na úplný sever

Byli jsme tam. Osobně bych v té syrové kráse nějakou dobu žil. Asi do té chvíle, než by přišla první deprese z polární noci a první běs. Myslím, že nejenom pro mě bylo důležité uvědomit si, že jsme přijeli s něčím a odněkud. A to má smysl. Má smysl popsat to své místo a s těmi lidmi, co žijí ten svůj život na tom svém místě, řešit společně problém. Má smysl to hledání smyslu a pravdy z toho místa převést na jiné místo, kde jsou podobní lidé jako vy. Prostě položit Nevěstu z pasek až na úplný sever.

Martin Františák divadelní autor a režisér