49. Krakonošův divadelní podzim

Krakonoš nesmí chybět... Autor: Ivo Mičkal

Národní přehlídka venkovských divadelních souborů (Vysoké nad Jizerou 12. - 20. října 2018) se rychlým tempem blíží ke své kmetské padesátce. Letos jeden rekord zlomila.


V průběhu festivalu bylo odehráno pětisté představení. Naplněné sály (odpolední představení navštívili většinou senioři), z osmi soutěžních představení se dvakrát nehrála pouze dvě, mimořádně krásné počasí, i v nadmořské výšce 75O metrů se teploty v polovině října šplhaly k 18 stupňům. Nepamatuji ročník, kdy nebyla pro tento kraj tak typická mlha. Je pro to jednoduché vysvětlení. První sobotu převzal vládu nad městem ve formě klíče předaného paní starostkou Lucií Vaverkovou Strnádkovou Krakonoš. Přece si nezkazí vlastní akci.

Pořadatelé festivalu (SČDO jako vyhlašovatel, město jako spoluvyhlašovatel a pořadatel spolek Větrov, spolupořadatelé DS Krakonoš, Městská knihovna) usilují především o dobrou atmosféru a pohostinnost. Např. členové spolku Krakonoš v průběhu festivalu figurují v mnoha rolích. Ono okřídlené podkrkonošské „přijďte k nám pobejt“ najdeme v každém jejich počínání. Počínaje vítáním na radnici, uvítáním samotným vládcem hor Krakonošem před divadlem s dechovkou a mažoretkami, společenský večer pro soubor v restauraci U medvěda až po dojemné loučení s poudačkou, neoficiální hymnou festivalu Tam na horách a moha dárečky. Každý soubor má mimochodem vlastní hostesku. Důležité je, že hrající soubor je hvězdou a může si to užít. Každý soubor, který to zažil, rád třikrát oběhne kostel s nadějí, že se do Vysokého vrátí. Takovou vpravdě domáckou atmosféru nemá žádný jiný divadelní festival. Ani ji vlastně nemůže mít. Např. na letošním JH se hrálo více než čtyřicet amatérských souborů. Tím to nesrovnávám ani neříkám, co je lepší. Hronovský festival je velká divadelní hostina a lidé tam jezdí, aby si především užili divadlo se vším všudy, tedy se semináři, diskusemi o divadle včetně nočního Tritonu. Na KDP stihnou i tu a tam nějaký výlet, ochutnají nabídku divadelní kuchyňky, zajdou do vyhlášeného Krakonošova pekařství, případně shánějí legendární vysocké zelí. Mohou si dopřát dokonce tři semináře. Každé dopoledne odborná porota (letos v obměněném složení v čele s novým předsedou režisérem Jaroslavem Kodešem, kterému sekundovali dva mladí režiséři Hana Marvanová a Vladimír Kracík z olomoucké Tramtárie, scénograf Petr Kolínský, publicistka Lenka Lázňovská, v první polovině přehlídky byla členkou ještě dramaturg Petra Richter Kohutová)) se podrobně věnovala každému soutěžnímu představení. Legendární půdička s lektorem Rudolfem Felzmannem zkoumala na základě představení, co by se dalo dělat se žánrem, jak vést herce, jaký udělat dramaturgicko-režijní plán. Odpoledne v místní sokolovně pracoval Klub režisérů SČDO. Svatopluk Vašut, který klub vede už potřetí, pokračuje ve svém záměru seznamovat s méně známými díly světové divadelní literatury. Letos zvolili jednoaktovku Tennesseho Williamse Auto-da-fe. Ustaví se několik skupin, které pracují na vybraných scénách o délce do pěti minut. O své roli Vašut říká, že se „snaží provokovat, inspirovat, utěšovat a nepřekážet“. Pět dnů strávila ve Vysokém skupina gymnazistů semilského gymnázia. Hanka Marvanová se snažila je nenásilně poučit o divadle včetně improvizačních cvičení. Diskutovala s nimi rovněž o představeních festivalu a také studenti podobně jako půdičkáři mohli na rozborovém semináři říci své stanovisko, což přispívá k atraktivnosti semináře pro soubory. Každý den vychází zpravodaj Větrník.

Do společenského rámce festivalu patří nedělní odpolední beseda s hostem přehlídky. Stanislav Zindulka vyprávěl o svém mládí s ochotnickým divadlem v Jilemnici a samozřejmě o své pouti českým divadlem. Vynikající divadelní a filmový herec je ve svých 86 letech zábavný a samozřejmě moudrý. „Obdivuji vás a děkuji“, řekl přítomným při vítání před divadlem. Tradicí přehlídky je rovněž závěrečný bál Sejkorák, před nímž je provedeno závěrečné vyhodnocení a rozdány ceny a diplomy. Hlavní cenu za inscenaci předává zástupce hlavního partnera, jímž je firma UNICONTROLS. Záštitu nad přehlídkou letos převzali senátor Jaroslav Zeman a hejtman Libereckého kraje Martin Půta. Přehlídka hospodařila s rozpočtem 820 tis. Kč. Příspěvky ministerstva kultury, Libereckého kraje a města daly dohromady sumu 349 tis. Kč. Sponzoři přispěli částkou 155 tis. Kč. Z hostů přehlídky je třeba zmínit návštěvu ředitelky odboru regionální a národnostní kultury MK pí dr.Zuzany Malcové.

Začátek přehlídky byl hodně smutný. Ráno totiž dorazila zpráva, že boj s těžkou nemocí prohrál František Zborník. Do Vysokého se těšil (měl být předsedou poroty) a ještě na poděbradském FEMADu říkal, že se ve Vysokém uvidíme. Nebyla uvedena ani první soutěžní inscenace Rádobydivadla Klapý U kočičí bažiny Mariny Carr. Hlavní roli Hester Swanové totiž ztvárňuje Vlaďka Zborníková. Místo ní jsme shlédli inscenaci poslední Františkovy hry Skřivani už jen v Shakespearovi v provedení dobrodínských Zmatkařů (režie Ladislav Valeš). Premiéru měla 22. září a byla poslední akcí, které se František zúčastnil. Inscenace určitě příští rok vstoupí do postupového systému. Na KDP nebyla hodnocena. V nesoutěžním programu jsme viděli ještě pohádku pro děti Skřítkosnění (M. Dvořáková a M. Švecová) Vojana Brněnec, Defilé pohárku SČDO a nočníkové představení korupčního spolku Vobskočák. Závěrečným hostem byla inscenace hry Vratislava Blažka Světáci ochotnického spolku Kutná Hora.

Jako každoročně festivalu předcházely postupové přehlídky. Letos jich bylo devět. Prvními byly Třešťské divadelní jaro (16. – 23.března) a Miletínské divadelní jaro (16. – 18.března). Následovaly Sněhový Brněnec (23. – 25.3.), Klicperovy divadelní dny v Sadské (12. – 15.dubna), Trhové Sviny (20. – 22.4.), Štivadlo ve Štítině (23. – 29.45.), Hanácký divadelní máj (28.4. – 5.5.), Josefodolské divadelní jaro (11. – 13.5.). Poslední byly Žlutice (Žlutické divadelní léto 25. – 27.5.). Celkem na nich bylo uvedeno 67 inscenací. Nejvíc inscenací (11) nabídli v Josefově Dole, nejméně (5) naopak v Sadské. Při pohledu na programy jednotlivých přehlídek je zřejmé, že také v letošním roce převažovaly komedie. A to jak ze současné zápletkové světové divadelní produkce (5 inscenací otce a syna Cooneyových), Dokonalá svatba, francouzští autoři (Jean Claude Islert, Marc Fayet), Miro Gavran, Pam Valentine, tak ze starší produkce (Norman Robbins Hrobka s vyhlídkou, G.B. Shaw Pygmalion, E.E. Schnitt Manželské vraždění, Joseph Kesselring Jezinky a bezinky, dále Ryba ve čtyřech, Rozmarný duch, Slaměný klobouk, Moliére Lékařem proti své vůli, Gogoovi Hráči, Čechovův Můj strýček, jeho excelence. Poslední tituly zastupují klasiku, kterou můžeme doplnit ještě inscenací Shakespearova Dona Andronica. České tituly čerpají rovněž z klasiky (V.V. Štech Deskový statek, F.F. Šamberk Jedenácté přikázání, K. Čapek Loupežník) i ze současnosti (cimrmanovský |Lijavec, Krausův Víkend, J. Koloděj Postel pro anděla, L. Smoček Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, nová hra Jaromíra Břehového Slušný člověk, V. Peška Staré pověsti české). Výjmečně najdeme mezi všemi uvedenými tituly jiný žánr než je komedie. Jsou jimi jistě drama U kočičí bažiny Mariny Carr, Princezna T. D. Fischerové, hudební divadlo Bedřich Smetana The Greatest Hits, kabaret Český Děják, detektivka Na koho to slovo padne podle A. Christie. Výjimkou jiného žánru jsou pohádky. Celkem bylo provedeno 18 pohádek jak jako inscenace převzatého textu např. V. Janečková Nezbedná pohádka, B. Fixová Drak pro princeznu, J. Pacovský Strach má velké oči, V. Kracík O šíleně statečném Ivánkovi, J. Pálka Jak bylo čertům v pekle zima, J. Werich Duhový tanec, J. Drda Hrátky s čertem), tak podle vlastních předloh (za všechny T. Čivrný Pohádky do hajan, Jak Honza napravil mlynáře na motivy lidových pohádek). K této dramaturgii je třeba učinit jednu poznámku. Vyslechla jsem mnohé nářky na téma drahé autorské poplatky. Je pravda, že sedm tisíc za jedno představení zahraničního autora není pro venkovský soubor málo. Hlediště nejsou velká a drahé lístky by se patrně neprodaly. Při vstupném 6O,–Kč se sedm tisíc nevydělá. Pak je třeba obrátit se české autory a vrátit se ke klasice. Zapomeňte prosím na to, že se za totáče poplatky většinou neplatily. Česká republika je signatářem Ženevské konvence o autorských právech a pokud chceme být členem mezinárodního společenství, tak jiná cesta neexistuje.

Z 67 uvedených inscenací bylo uděleno 6 nominací a 6 doporučení. Tři přehlídky nenominovaly a dvě dokonce ani nic nedoporučily (Sadská a Trhové Sviny). Je fair připomenout, že na obě posledně uvedené se přihlásily dvě inscenace (Sadská: Dobřichovická divadelní společnost Peklo v hotelu Westminster, Trhové Sviny: DS Vojan Libice Nevěsta k pohledání), které uspěly v soutěži o účast na Divadelním pikniku Volyně a Dobřichovičtí došli dokonce až na JH. Programová rada přehlídky, která se skládá ze zástupců pořadatelů a zástupců porot jednotlivých přehlídek, doplnila nominované inscenace o dvě doporučené. Vzhledem k neúčasti Rádobydivadla Klapý bylo nakonec provedeno 7 soutěžních inscenací. Tentokrát byl mezi osmi soubory pouze jediný nováček – Divadlo Stodola Jiříkovice. Místní DS Krakonoš svou letošní účastí (po dvacáté šesté) zvýšil svůj náskok v čele peletonu. Největší mezeru mezi jednotlivými hostováními na festivalu měla určitě DS Scéna Libochovice (na další účast čekala dvanáct let). Přestože k výběru na KDP byly především situační komedie, byla žánrová pestrost letošního programu větší. Viděli jsme jedno hudební divadlo, jeden kabaret, jednu satirickou komedii jednu konverzační komedii a tři situační. Raritou jsou dvě inscenace jednoho autora (R.Cooney). Troufám si říci, že premiéru ve Vysokém měla aréna, kterou pro Ženy v ringu postavili Vysočtí pořadatelé v hasičárně. Kdyby tady mohlo být drama U kočičí bažiny, byl by program ještě pestřejší. Co jsme tedy letos na KDP viděli.

První sobota patřila místnímu DS Krakonoš. Vybral si hudební komedii Jiřího Janků, Petra Svojtky a Jiřího Janoucha Bedřich Smetana: The Greatest Hits (nominace). Scénář ve formě divadla na divadle (činoherci se s vidinou získání finančních prostředků pro chudé divadlo z grantu pustí do jakéhosi extraktu ze Smetanových oper). Scénář, o němž autoři předpokládali, že každý soubor do něj vloží něco ze sebe, osciluje mezi legrací a programovým patosem. Inteligentní zábava staví na parodování divadelního provozu, kde jsou jasně rozdané role – režisér, dramaturg, rekvizitář, choreograf, jednotlivé typy herců až po modelové situace při zkouškách. Paroduje se samotná látka, tedy libreta Smetanových oper, z nichž je vytvořen příběh (na jedné strany naivní příběhy Prodané nevěsty či Hubičky nebo Dvou vdov, na druhé smyšlené rytířské příběhy oslavující domnělou českou hrdinnost opřenou o fiktivní rukopisy Královédvorský a Zelenohorský), do nějž jsou zasazeny různé árie jako citace z operního díla. Průnikem těchto dvou rovin vzniká dílo, které se s nadhledem a ironií dívá, jak na divadlo, tak na Smetanovo dílo. Nicméně Smetanova krásná hudba zaznívá s živou hudbou na jevišti a vlastním aranžmá Petra Tomeše. Marie Brtková Trunečková jako režisérka už dávno osvědčila svůj smysl a cit pro hudební žánr. Soubor prokázal svou schopnost ansámblového jednání. Lépe funguje druhá část, kde je souboru dobře se Smetanou a jeho hudbou a kde dokázali vytvořit zajímavé komické typy (např. stařenka Roberta Nevadby, Libuše Jany Vodseďálkové, Dalibor Karla Bárty ml.). Neporadili si s interpretací a přesným definováním souboru, který smetanovský příběh hraje. V neděli se ukázala DS Scéna Libochovice s dramatizací povídky A.P.Čechova: Můj strýček, jeho excelence (doporučení). Předlohu si jako zcela neznámou vybral pro rozhlasovou dramatizaci Jiří Strnad, který ji rovněž přeložil. Povídka patří do období groteskních satirických povídek, v němž se Čechov programově hlásí ke Gogolovi. Příběh je vlastně anekdota, kterou můžeme vyložit i tak, že strýček Chvostov, tajný rada z Moskvy, přijíždí na statek své venkovské sestry s úmyslem vytáhnout z ní peníze na svou dovolenou a tomu podřídí své jednání. Inscenace nabízí zajímavý divadelní úkol – totiž zdivadelnit původně nedivadelní předlohu. To při její malé dynamice není jednoduchý úkol. Režisérka Alena Burdová se s tím statečně poprala. Inscenace není nová, patrně je dokonce za zenitem, takže se leccos už vytratilo. Dobré typové obsazení (zajímavým typem je Jiří Dědourek jako Chvostov) sráží nejednotnost hereckého stylu. Mužské postavy jsou hrané s nadsázkou a často až groteskní stylizací, ženské naopak jsou civilně realistické. Inscenaci chybí situace (až na jednu), spíše se rozpadá na jednotlivé monology a dialogy. Scéna a kostýmy navržené Renatou Grolmusovou ztratily svůj jednotný rukopis a působí zcela nesourodě. Další na řadě bylo překvapení letošního KDP Doveda Sloupnice a jejich autorský kabaret nazvaný Český děják (nominace). Doveda je docela zajímavý soubor. S trochu nadsázky by se dalo říci, že své inscenace studují pouze kvůli KDP, protože z osmi her, jež nastudovali od r. 2003, byli letos ve Vysokém po sedmé. Tentokrát se dali dohromady se zdravotním klaunem Garym Edwardsem, který je Američanem a do ČR se přistěhoval. Kromě toho je skladatel, jazzman, multiinstrumen­talista. S ideou přišel on. Inscenace rámovaná jako hodina dějepisu s protivně stylizovanou učitelkou (rámec má potenciál, který je zatím málo využitý), kde se probírají bez přísně historické posloupnosti ve formě čísel různé dějinné události se snahou je významově propojovat (např. Hunové, Němci, Rusové jako okupanti, kterým se hodní, milí, dobří Češi nebrání nebo Svatoplukovy pruty použité při dělení Československa). S inteligentním nepodbízivým a nedoslovným humorem a velkou nadsázkou pojednává české dějiny (Libuše podvodně věštící z karet, Cyril a Metoděj jako rapeři, nástup Habsburků na český trůn pojednaný jako folkový kvintet hlodavců, rozdělení republiky jako souboj mezi boxerem Mečiarem a Klausem, který má na krku šnůru z ukradených per, předvolební projev Karla IV. a mnoho dalších. K tomu živá hudba hrající vlastní hudební čísla (Jana Sychrová) se zajímavými texty. Viděli jsme gejzír nápadů využívajících divadelní zkratku, náznaky s důsledným pointováním situací. Je samozřejmě otázka, zda se bude smát i divák, který historické souvislosti nezná. Ve Vysokém publikum padalo smíchem. Nováček Divadlo Stodola Jiříkovice přivezl svou úpravu komedie Mira Gavrana Ženy v ringu aneb vše o ženách (nominace). Tady došlo k něčemu, co se na přehlídkách s porotou často nestává. Na tuto inscenaci vznikly dva názory, vlastně generačně odlišené. Mladá část poroty oceňovala herecký koncert, celkový režijně scénografický rámec (Ondřej Buchta), který umožnil ztvárnění tří mikropříběhů žen nejrůznějšího věku i charakteru (15 ženských postav), aniž inscenace ztrácela tempo, jejím zasazením do ringu o třech rozích. Inscenátoři vyložili hru (proto byla přejmenována) jako neustálý boj žen mezi sebou. Starší část poroty sice oceňovala kvalitu jednotlivých hereček i účelnost zasazením inscenace do ringu. Upozorňovala však na slabiny textové předlohy, která vidí ženy pouze jako manipulátorky předstírající falešné city, neschopné empatie k druhému člověku, jejichž jedinou potřebou je získání muže a s tím přijdou i do domova důchodců. Pojmenovala tři typy žen (tvrdé feministky, oběti a energické ženy) a dokládala na dvou ucelených příbězích (další situace už jen dokreslují vlastnosti), že nejsou vyloženy v souladu s těmito typy. Za problém pokládali rovněž nejednotný herecký styl (od nadsázky, které např. u babiček v domově důchodců je spíše karikaturou až po psychologický reál, s nímž jsou hrány příběhy. Po semináři dvě z přítomných hereček připustily, že tyto výtky už slyšely. Jedinou konverzační komedii přivezl soubor Prkno Veverská Bítýška. Nastudovali hru britské autorky Pam Valentine Mezi nebem a zemí (doporučení). Romantická duchařská komedie o tom, žít má tady a teď, neboť žádná vteřina života se nebude opakovat, byla první režií Vojtěcha Oreniče. Dva páry (duchové manželé Cameronovi) a mladí nájemníci jejich domu (Willisovi) tvoří zrcadlový kvartet. To vyžaduje rovnocenné partnerství, průběžné jednání. Tyto dvě okolnosti a rovněž neproměnlivý temporytmus (jakoby všechno bylo stejně důležité) jsou slabinami inscenace. Nebyly využity možnosti pro jiný druh komiky, který by inscenaci oživil. Náznak má Strážný anděl. Pochválit je třeba Evu Jakubcovou jako Susie a také pokus o moderní lightdesign. Prospěl rovněž civilní styl herectví, který trochu potlačuje sentiment ústící do závěrečného happyendu. První inscenací Raye Cooneyho byla Rodina je základ státu v provedení souboru J.K. Tyl Meziměstí (nominace). Pro soubor je to již třetí setkání s touto látkou. Režisérka Irena Kozáková ví bezpečně, co má v ruce. Základem úspěchu je však typové obsazení a soubor pro všechny postavy herce nemá. Lepší jsou muži, zejména Aleš Kučera jako doktor Mortimer a Zdeněk Mach jako doktor Bonney. Ale i jim zejména v první půlce by prospěla důslednější gradace a zveřejňování procesů vymýšlení a zejména zhodnocení vlastních lží. V některých případech by si soubor mohl pomoci i úpravou textů (např. vyškrtnutím poznámky, že oba lékaři jsou spolužáci). Líbily se některé epizodní postavy s uvěřitelným jednáním (např. Antonín Zelený jako Bill). Znovu se ukázalo, že herecká technika je nezbytná pro zvládnutí tohoto typu látky. Posledním soutěžním představení byl druhý Ray Cooney 1+1=3 v podání ŠAMU Štítina. Na druhé (večerní) představení této inscenace Štítina patrně nezapomene. Krátce po začátku vypadla klika od důležitých dveří, klíče vypadávaly na druhou stranu. Rozhození hráči zapomínali text, patrně trochu improvizovali, takže když na scénu přišel Ondřej Benda jako John Brown vůbec se nechytal. Pozorní diváci si mohli všimnout, že některé postavy mají informace, které v tu chvíli nemohly vědět. Byla to velká smůla. Štítina má s žánrem zkušenost, má pro něj i vhodné typy i dobré herce. Zmatek způsobil, že soubor chvíli hrál charakterové herectví a v sále se ani nikdo nesmál. Postupem času inscenace naskočila, ale rozpačitý úvod se už zcela nepodařilo napravit, a to přesto, že Ondřej Benda i Michaela Kupková jako Mary podali velmi dobré výkony. Šťastným rozhodnutím byla rezignace na předepsané oddělení obou domácnosti. Scéna je sice rozpůlená, hraje se však vždy po celém jevišti a divák se musí orientovat podle příchodů a odchodů postav. Herecká vybavenost souboru nedokázala zastřít, že text je značně umluvený, rozhodně Rodina je základ státu je lepší předlohou. A to bylo všechno.

Letošní Krakonošův divadelní podzim ukázal žánrovou pestrost. Jen málokdy se objevuje klasika, a tak i uvedení dramatizace drobné povídky A.P. Čechova potěšilo. Hudební divadlo je doménou domácího souboru. Dokázali si vychovat své obecenstvo, které je vstřícné a soubor podrží. Nakročením k modernímu divadlu bylo rozhodnutí souboru Stodola Jiříkovice inscenovat Gavranovu komedii Vše o ženách v boxerském ringu i s rohy a gongem. Škoda, že se tak stalo na textu, který opravdu není žádnou perlou. Většina inscenací stavěla na interpretačním divadle. Proto byl takovým osvěžením autorský opravdu nepietní kabaret s tematikou českých dějin. Právem si DS Doveda Sloupnice odvezl hlavní cenu a nominaci na příští JH. Lze si jen přát, aby si inscenace své klady udržela. Většina udělených cen byla hereckých. Vlastně v každé inscenaci se našel alespoň jeden slušný herecký výkon. To neplatí pro dramaturgicko-režijní plány ani pro výtvarné řešení.

Je pozitivní, že letos bylo realizováno devět postupových přehlídek. Mohlo by možná jich být ještě více, neboť odečteme-li Prahu a sloučíme Plzeňský a Karlovarský kraj, dostaneme číslo dvanáct. Je samozřejmě otázkou, zda by při menším zájmu venkovských souborů o porovnání na přehlídkách, nešlo o marginální akce. Navíc některé soubory dávají přednost účasti na některé z 18 postupových přehlídek CP činoherního a hudebního divadla Divadelní piknik Volyně a KDP je pro ně druhou volbou. Je jisté, že KDP má své příznivce, kteří oceňují atmosféru festivalu, jeho rituály a jistou pohodovost. Je to jen dobře.

Pozn. red.: Čísla zpravodaje Větrník najdete zde: www.kdpvysoke.cz

Autor: Lenka Lázňovská