70. Loutkářská Chrudim – den druhý

Loutkářský průvod s Divadlem Kvelb Autor: Ivo Mičkal

Druhý festivalový den přinesl v hlavním programu dvě představení. Volné uskupení tvůrců Vi.tvor přivezlo tentokrát v rámci doprovodného programu do Chrudimi oproti dynamicky a expresivně hranému Dlouhému, Širokému a Bystrozrakému poetické představení Kde budeme bydlet


Mezi tichem a tmou

Zimní vzpomínka Divadelního klubu školka, která vznikla původně jako loutkový film určený žákům účinkujících, měla zvláštní, ale příjemně snovou atmosféru. Za střídání světla a tmy se vynořovaly obrazy jemného příběhu o přátelství, ztraceném a znovunalezeném medvědovi, blbnutí pod peřinou, večerním čtení i přísné hygieně. Všechny tři interpretky věnovaly soustředěnou pozornost animaci loutek a bylo znát, že je vodí s citem a láskou. I když při prvním představení trochu selhávala technika, divák neznalý nic nepoznal. Představení minimalistické na slova a zvuky se do mě příjemně vtisklo také díky vhodně zvolenému názvu, který mi umožnil přijmout převládající ticho, kolorované jemnou hudbou.

Podle titulu jsem se těšila i na avizovanou velmi volnou variaci na klasickou pohádku Míchati v hrncích. Jaroměřský soubor Je to tajný se rozhodl po zkušenostech s různými druhy loutek vyzkoušet práci s totemy a adaptovat známou pohádku. Byla jsem zvědavá, co se bude míchat, kde se bude míchat a kdo to bude míchat. Scéna vypadala slibně. Začátek se nořil do tmy a byl plný tajemství, brumlavých zvuků a stínů. Bylo jasné, že pohádkový les, který v pohádkách podle jungiánského výkladu představuje naše nevědomí, bude plný nebezpečí, že se v něm nebude těžké se ztratit, zmizet, nevrátit se. Celé zpracování počínaje podivnými vztahy mezi postavami, přes jakousi permanentní sklíčenost a více méně strnulou mimiku protagonistů, stejně jako bezvýraznost totemových figur mě však začalo vtahovat někam, kde mi nebylo dobře a odkud nebylo úniku. Les začal požírat vesnické dívky. Inscenace mě uvěznila na vlnách podivna a nemohla jsem se zbavit pocitu, že i sami herci jsou v něm trochu uvěznění. Kromě krátkého vydechnutí během rytmizace při vaření lektvarů u ježibaby, jsem se těšila na konec. Jeho brutalita mi však vyrazila dech. Jaroměřský soubor je dobře vybavený a pouští se i do těžkých variací. Pevně věřím, že se nenechají odradit a svoje zaujetí hororem ještě využijí. Koneckonců jde o žánr mezi divadelníky oblíbený, tudíž je kolem plno inspirace. Možná pomůže, když budou myslet víc na nás na diváky, pokud ovšem není jejich cílem jarmuschovsky pokoušet naše „hranice ovládání“.

Medvěd, staví dům, nic neví

Volné uskupení tvůrců Vi.tvor přivezlo tentokrát v rámci doprovodného programu do Chrudimi oproti dynamicky a expresivně hranému Dlouhému, Širokému a Bystrozrakému poetické představení Kde budeme bydlet. Vančurovská nálada, která se na jevišti stáčí kolem uctivého přátelství několika obyvatel lesa a neafektivní úspornosti jejich reakcí i pohybů je umocněna charismatem všech třech interpretů. Čas plyne příjemně a člověku je dobře. Velký podíl na tom všem má i zvuková složka scénografie, která míchá hudební motivy se bzučením a chřestěním. Přesahy do současnosti jsou zjevné, ale nenucené. Už velmi brzy divák (i ten dětský) vytuší hrozící konflikt, vyvolaný naivitou Meďáka a jejím střetem s úřední mašinérií. Postava Lišáka, který vyřeší vaše bydlení, stejně jako jakoukoliv zdánlivě bezvýchodnou situaci, je mnohým povědomá a děti ji snadno prokouknou. Formuláře, výpisy, úpisy, podpisy a zase formuláře promění rozmarná setkávání zvířátek v hospůdce u Čuňase, kam se chodí tradičně vždy na jedno žaludový, v obíhání od čerta k ďáblu, které chvílemi připomíná Kafku a chvílemi Orwella. Finální zúčtování, při němž není potřeba rozlišovat mezi „on ti je ukradl“ a „zaplatil jsi mu sám“ baví diváky napříč věkovým spektrem. Ticho v sále i tma jsou víc lesní než divadelní. A tak je možné odcházet z představení v klidném rozpoložení a snovém zadumání.

Zvířátka stavěla domy také v klasické pohádce o třech prasátkách, která potěšila vizuálně vkusnými domečky, drobnými detaily a buchťácky laděným a vygradovaným komentováním všeho, co se na scéně dělo. Písničky, které příběh doprovázely měly švih a vtip a Milan Šťastný byl uhrančivě pozitivní. Jestli jsi kominík, tak se nehlas, ale pomni, že každá pohádka musí skončit písničkou.

Oproti této něžné hravosti měla strašidelná pohádka Baba, Jága (noha-hnát), uvedená na programu od 22 hodin, až švangmajerovskou poetiku. Mysteriózní představení beze slov uskupení Škrobotník, Šlundra a Šibrová, doprovázené tajuplnou hudbou Veroniky Svobodové, se zakusuje do divácké imaginace přes náznaky, symboliku, karty a kosti. Hlavní postava, křehká a vyčerpaná holčička, se v něm vydává na strastiplnou cestu za ježibabózními bytostmi, jimž musí dokázat, že je pro záchranu své umírající babičky ochotná leccos obětovat. Bizarní postavičky ji pokoušejí a podrobují různým zkouškám. Loutkářský humor, který si pamatuji například z Masového kašpárka autoři tohoto představení využívají ve prospěch magické atmosféry a oživují tak skoro až archetypální příběh o smrti a iniciaci.

Kristiánův videoblog ze 70. loutkářské Chrudimi

Autor: Kateřina Molčíková