70. loutkářská Chrudim - den třetí

Víťa Marčík Autor: Kateřina Molčíková

O životě, smrti a svobodě. Víťa Marčík je známý scénárista, herec, režisér, hudebník a lidový vypravěč, Hana Voříšková je výtvarnice, příležitostná loutkoherečka, provozovatelka divadelně-písničkových automatů a učitelka výtvarného oboru na ZUŠ v Chocni. Oba přivezli do Chrudimi silná témata strachu, svobody a smyslu naší existence.


Rozhovor, který se nestal o Holčičce, která se nenarodila

S Víťou Marčíkem jsme se sešli včera večer po telefonu. On po představení balil a uháněl zase dál, já pádila na další představení a navíc, nějak moc nešlo mluvit. Otázky, které jsem si dopředu připravila, se najednou jevily jako zbytečné a bezcenné. Příjemné bylo výmluvné ticho plné obsahů, které po představení doznívaly. A protože jsme byli večer oba příjemně a osobně naladění, dohodli jsme se, že rozhovor pojmeme neformálně, a že si prostě jen tak lidsky popovídáme.
Ptala jsem se, jak často se stává, že představení probudí v lidech silné emoce nebo jakoukoliv silnou odezvu, a jak to myslí s tou odvahou narodit se. Víťa Marčík mluvil o svém tématu i o tom, co měl na srdci, o tom aktuálním, pro něho silném a důležitém. A ačkoliv přímo neodpovídal na moje ptaní, postupně a přece na všechny moje otázky odpověděl. Zkusila jsem do textu přenést to křehké chvění slov přenášených telefonem z neznámého místa do stmívajících se Klášterních zahrad.

„Původně to byly tři pohádky pro dědky a babky.
Chtěl jsem, aby to bylo pro děti, ale dopadlo to jinak.
Ale chtěl bych to umět hrát i dětem, chtěl bych jim to říci všechno a najít způsob, aby se nenudily. Chtěl bych umět mluvit o odcházení. Chtěl bych, abychom se nebáli si zase vyprávět a poslouchat se a vzpomínat. Mám pocit, že jsme zbabělí. Uvědomil jsem si to na jedné demonstraci za Bělorusko. Nadáváme, a při tom máme svobodu. Nejdeme do rizik. Bojíme se, že o všechno přijdeme, že přijdeme o to materiální, tělesné, o tělesné zdraví. Ale zdraví, to je i zdravý rozum a zdravé vztahy, zdravá duše. V nás je dneska smrt a s nemoc vyvolávají strach. A strach, ten člověk uvězní. Ono se pak dá s člověkem dobře manipulovat… Tahle doba je pro mě komplikovaná i v tom, jak daleko jsme se dostali ve vědě, v medicíně, jak lpíme na životě, jak trváme na jeho zachránění, udržení, bez ohledu na následky, které to přinese. Příliš spoléháme na vědu a dožadujeme se, aby nám zaručila bezpečí a dlouhý život. Když se lékařům nepodaří nás uzdravit, žalujeme je. Mám mezi lékaři přátele a trápí mě to. Navíc, co se potřebuje, to se zvýrazní. Takže, když se teď mluví o smrti, tak se s ní lidi straší.

Chtěl bych, abychom uměli život a smrt a lásku brát jako dar. Abychom dokázali věřit, že jsme tu z lásky, že jsme tu chtění, i když nás třeba rodiče neplánovali, nebo si nás úplně nepřáli.

Tohle představení jsem začal hrát ještě před covidem. Ale teď je pro mě tohle téma ještě silnější. Hrát ho, je pro mě těžké, protože mám pocit, že se diváci někdy nesoustředí.

Lidi za mnou po představení chodí s tím, že se jich to dotýká. Ale někoho to zase uráží a štve a ptá se, proč to děláme.“

Na někoho tvoje představení působilo příliš jako osobní výpověď a někteří diváci se cítili nesví z pocitu nebo představy, že je pouštíš tak blízko do svého soukromí.

„Vyprávím to osobně, protože je to pro mě silné téma. Přál bych si, abychom se znovu naučili se loučit. Tonda Novotný hrával příběh Eman, o chlapci, který neměl ruce ani nohy (odkaz na tento příběh je i v představení, pozn.), ale když mu jeden Francouz psal, jestli je to příběh, který se ho nějak osobně týká, zeptal se: A potřebuje to vědět?“

Možná ta únava a nesoustředěnost publika, kterou Víťa vnímá, souvisí s tím, že nejsme zvyklí dostávat se tak blízko sami k sobě. Možná že na některá témata nemáme odvahu, a proto se jim vyhýbáme. Možná očekáváme v divadelním stanu divadlo a neumíme jen tak poslouchat. Možná že by se nám všem lépe poslouchalo večer… Ale já věřím v setkávání a jsem vděčná za to, že to Víťa zkouší, znovu a znovu, večer i odpoledne, v přítmí zahrady, pod stromem, i v divadelním stanu, v intimním prostředí i na festivalu. Vtiskuje se do světa svá silná vnitřní přání, přesvědčení a vírou. A jak s nimi svět naloží, už ponecháme na něm.

Co se děje v písku aneb Ohlédnutí za představením Hanky Voříškové a Toma Mohra

Inscenace Halo, chci ven! byla ke shlédnutí v pátek 2. července v hlavním programu. Jeho výrazně symbolická vizuální rovina umožnila vnímat představení na mnoha rovinách. Bílé papírové rekvizity, zapichované do malé písčité duny se v černém divadelním prostoru proměňovaly v postavy, ty postavy ve scénografii a scénografie zase v postavy. Všechno působilo křehce a zároveň silně.

Hanka Voříšková je nenápadná, ale působí mocně. Existuje na jevišti, jako by byla neviditelná, ale zároveň je tím pravým demiurgem, jenž dává věci do pohybu. Papírové rekvizity – postavy – prostředí – svět – ožívají v jejích rukách jakoby zázrakem a já zároveň vnímám, že ožívají v láskyplném bezpečí. Tom Mohr je ve výrazu silnější a na první pohled expresivnější. Po celou dobu představení ale mezi nimi funguje rovnováha, pozornost diváka si vodí jeden od druhého. Oba jsou uvolnění a přesní. Mají ohromný cit pro obsah a načasování jednotlivých akcí. Někdo sice reflektoval, že byl pro něj konec nečekaně rychlý, ale pro mě byl v symbolické rovině naprosto čitelný. Jejich osobnosti ustupují do pozadí, ale zároveň je čitelné a zřejmé, že všechno na scéně zakládají a umožňují. V tom smyslu jsou pravými animátory.

Každý divák si jednotlivé obrazy a jejich obsah mohl interpretoval po svém. Ani na rozborovém semináři nikdo z nás nevyžadoval vysvětlení. Všichni jsme si užívali pestrost toho, co všechno jsme v představení zachytili. A Hanku to potěšilo.

„Báli jsme se, aby to lidi nečetli jen skrze naši nedávnou zkušenost s uzavřením společnosti doma. Je to představení, které vzniklo při příležitosti 30 let od sametové revoluce. Přála bych si, aby to každého zasáhlo v tom, co je pro něj důležité a podstatné. Pro mě osobně jsou zavřené dveře dlouhodobě osobní téma, možná celoživotní, ale mám vždycky radost, když v představení někdo z diváků objeví ještě něco svého.“

Hlavními protagonisty příběhu jsou dvě srdce, zrozená z pra-srdce v podobě pra-vejce – později pra-ptáka. Obě jsou svobodná – mají křídla. Domečky v nichž přebývají, přespávají, z nichž podnikají výpravy do okolního světa – můžeme vnímat jako těla – v přeneseném smyslu – příbytky duše. Jeden z příbytků – domek – osoba – své srdce ze strachu před nebezpečenstvím vnějšího světa nakonec zamkne, a tím zabije.

Symbolika písku, vejcete a ptáka, který se z vejce rodí a zase se do něho vrací, permanentní proměňování živého, okřídleného a zvědavého srdce v to, co tvoří náš vnější svět – ve stromy či krajinu – vytváří citlivý, jemně surrealistický a existenciální rámec představení, které díky své mystičnosti a mýtickému vyzněním přesahuje běžné divadelní produkce. Rozhodně není jen pouhou lidovou zábavou ani únikem od pradávného hororu vacuí (lat. strach z prázdnoty ovlivňujícího vizuální umění pozn.).

Kristiánův videoblog 03

Autor: Kateřina Molčíková