Akolektiv Helmut nominován na Talent roku 2020

Akolektiv Helmut, Praha - Čaganem lamag nogy Autor: Ivo Mičkal

Nominace v osmi kategoriích na Ceny divadelní kritiky za rok 2020 zveřejnili pořadatelé. V kategorii talent roku 2020 se objevil i soubor AKOLEKTIV HELMUT, Praha, který se účastnil přehlídek v Písku a v Chrudimi. Veřejný debut Akolektivu Helmut S čaganem lamag nohy byl pro některé diváky událostí letošní zkrácené sezóny. Udílení cen 3. 3. 2021 ve 20 hodin na youtube kanálu nebo facebooku (info u nominací v článku).


Především v loutkářském světě se o souboru hovoří jako o inspirativních a nadějných tvůrcích i hercích, kteří s loutkami i tzv. loutkářskými principy pracují citlivě a smysluplně. Přesto se členové uskupení za loutkáře nepovažují a sami říkají, že až během zkoušení se s loutkami i jejich vlastnostmi teprve učili zacházet. O svém „ňahňání“, moření, plácání, ale i satisfakci se mnou v milém a interními vtipy prostoupeném online rozhovoru promluvilo pět ze šesti „Helmutů“ – Eliška Raiterová, Tomáš Blatný, Oskar Helcel, Adam Kratochvíl a Hynek Tajovský.

Kdy a jak váš soubor vznikl? A jak se vůbec společně znáte?
Oskar: My jsme vlastně ani žádný soubor nezakládali. Jednou o Vánocích jsme měli potřebu udělat besídku pro dospělé. Rozhodně jsme se společně nesešli v nějakém konferenčním salonku a neřekli si, že zakládáme divadelní soubor o pěti až šesti členech. Všichni se známe hodně dlouho z „dramaťáku“, který jsme navštěvovali na ZUŠ Biskupská.

Eliška: V konferenčním salonku jsme se sice nesešli, ale stále čekáme, kdy na to dojedeme. Nedávno jsme se například chtěli přihlásit na rezidenci a narazili jsme na problém, že nejsme „registered group“, tedy nijak legalizovaná skupina.

Co vlastně název souboru znamená?
Adam: Helmut vznikl ze hry Helmutovy narozeniny, která stála na začátku naší práce a kterou jsme nakonec nikdy nerealizovali.

Tomáš: Záporná předpona „a-“ odkazuje k tomu, že jsme trochu „akolektivní“. Není pro nás snadné spolupracovat s někým zvenčí.

Adam: My jsme totiž takový soubor-sekta. Měli jsme dokonce takovou ideu vytvořit inscenaci o sektách, ale v rámci zkoušení nám došlo, že tak sami fungujeme.

V červnu měla premiéru vaše první inscenace S čaganem lamag nohy, kterou jste se oficiálně představili veřejnosti. Co „veřejnému debutu“ předcházelo?
Eliška: Před Čaganem jsme dělali bytové divadlo. Měli jsme dvě inscenace, které jsme vytvořili v Adamově pankráckém bytě přímo na míru prostoru. Nejprve to byla ona zmíněná vánoční besídka pro dospělé, rámovaná jako vánoční schůze pedagogů ZUŠ. Ti se sejdou, aby odhlasovali výměnu mikrovlnné trouby ve sborovně, ale najednou začnou vytahovat z tašek své autorské texty, které chtějí ostatním přečíst, a tak se celá schůze trochu zvrtne. Moji aktovku Poslední koupel četli kluci ve vaně atp. A rok nato jsme připravili takovou inscenaci o lidech, které na Štědrý večer navštíví nevšední host. Trochu je to bezdomovec, trochu někdo, kdo v bytě kdysi bydlel, a trochu Jonathan Frakes z Věřte Nevěřte… I když jsme loni na Vánoce Poslední večeři třikrát reprízovali, stále jsme měli za to, že hrajeme jenom pro rodinu a kamarády. Nakonec jsme ale zjistili, že přišel i někdo cizí. Nicméně tenhle rok se Adam rozhodl, že byt zrekonstruuje, takže nám nezbylo než z něho vylézt ven. A tak vznikl Čagan.

Tomáš: Čagan už není svázaný s prostorem a je vytvořený s cílem vystoupit třeba i pro jiné publikum, než jsou naše mámy.

Kde se vůbec vzal nápad zkoumat krajinu a historii Beskyd? A jak se od průzkumu v terénu odvíjelo vaše zkoušení?
Oskar: V Beskydech na Morávce máme rodinnou chatu, kam rád jezdím. Poslední roky jsem se začal zajímat o historii celé oblasti. Snažil jsem se na to téma v druháku vytvořit klauzury, ale myslím, že mi to moc nešlo. Přesto mě místo stále něčím přitahovalo. Pak začalo být zajímavé i pro Elišku, která téma dokázala lépe uchopit, nahlédnout na něj z mnoha dalších úhlů a hledat potřebné souvislosti. Naše zaujetí jsme jako nákazu rozšířili mezi ostatní.

Eliška: Po společné rešerši jsme na místo vyjeli všichni. V té době jsme žádnou představu o struktuře inscenace neměli. Jen jsme

četli místní legendy, nořili se do historie, zajímali jsme se o folklór – jídlo, hudbu… Chodili jsme po horách a hledali vypálené osady, pomníky. Pomník Noční přechod sochaře Miloše Zeta nás hodně inspiroval. Ten nás pak taky pomyslně propojil s Martinem Zetem, a tak se stalo, že jsme hráli Čagana na jeho dernisáži v Brně v Domě umění.

Oskar: Ve všech sesbíraných materiálech, nápadech a myšlenkách z Morávky jsme se rok „ňahňali“. Zkoušení bylo dlouhé a komplikované. Hledali jsme, jak k tématu vůbec přistupovat a jakými prostředky ho ztvárnit.

Adam: Doslova „ňahňali“! Vznikla nám totiž nepřeberná směs, která nešla uhníst do poživatelného tva­ru.

Tomáš: Když něco společně tvoříme, tak nás téma zcela pohltí a nabaluje na sebe další a další informace. Náš problém spočívá pak v tom, že máme příliš mnoho materiálu, který se musí osekat, aby byl pro diváka únosný, a přitom se z něj nevytratila výpověď. Často jsme si museli klást otázku: Co vlastně chceme sdělit a proč to vlastně děláme? Roční zkoušení byl velký luxus a umožnil nám, abychom mohli přejít z jedné poetiky do jiné a pak se zase vrátit k té původní.

Od té doby, co jste „vylezli z bytu“, se potkáváte nejen s kladnými reakcemi diváků a odborné veřejnosti, ale i pozvánkami na loutkářské přehlídky a festivaly nebo pražskou premiéru v prostorách Venuše ve Švehlovce. To je debut, který by si přál každý!
Eliška: Měli jsme velmi pozitivní ohlasy a komentáře, za které jsme velice vděční. Po roce práce jsme najednou viděli, že diváci pochopili a přijali, co jsme se jim snažili říct. Nakoplo nás to. Zpětná vazba je nakonec motor, který nás žene.

Adam: Premiéra v Hradci Králové pro nás byla jakýsi iniciační šok. Během zkoušení i deseti minut před začátkem představení jsme si byli nejistí a říkali si: S čím jsme to sem vůbec přijeli?! Reakce poroty a diváků byly ale pozitivní. Připadali jsme si jako ve snu a čekali jsme, že se probudíme na soustředění s dramaťákem.

Eliška: Najednou jsme se cítili svobodní. Rok jsme se mořili a pak z nás spadlo všechno napětí. Cítili jsme, že všechno negativní zmizelo a zbyla jen svoboda. Je škoda, že teď nemůžeme hrát ani zkoušet, protože jsme měli obrovskou chuť tvořit. Mrzí mě, že tahle energie vybublá a všechno se tak „rozňahňá“.

Kromě Hynka není divadelní herectví oborem, který studujete nebo jste ho vystudovali. Eliška a Tomáš mají teoretické divadelní zázemí, Oskar a Adam se věnují zase filmové tvorbě. Jaké to je být teď na druhé straně ve středu pozornosti diváků a následně i různých článků, recenzí a diskusí?
Oskar: Nepřipadám si ve středu pozornosti. Ať promluví teoretici.
Tomáš: Občas člověk píše recenze s pocitem, že nikoho nebudou zajímat. Když se ale ocitne na druhé straně, sám se třese na jakoukoliv zpětnou vazbu. Víc pak váží vlastní slova.

Adam: Na přehlídkách jsme si často připadali jako „celebrity“. Čekali jsme ve frontě na pivo a lidi nás zastavovali. Spontánní reakce jsou pro mě nejlepší recenze a odměna.

Eliška: Myslím, že je pro mě docela přirozené něco tvořit a zároveň tvorbu reflektovat. Cítím v tom velkou volnost.

V inscenaci se objevují dvě loutky – marioneta medvídka na nitích a tzv. imaginativní loutka tetřeva složená z deštníku. Mluví se ale také o loutkářských principech, čímž se může myslet např. přesná práce s tělem, pohyby a konkrétně daným gestem, které je navíc naplněné významem, jež se v různých kontextech může měnit. Dále práce s rytmem, předměty, které mění svou funkci, nebo typem herectví. Je to pouze pojmenování kritiků a odborné veřejnosti, nebo nad inscenací také takto přemýšlíte?
Eliška: Nás všechna označení překvapila. Záměrně jsme s žádnými loutkovými principy ani metodami nepracovali. V hereckém projevu jsme spíše usilovali o to dojít nějakého kompromisu věcnosti a patosu, se kterým nám pomohly právě loutky.

Hynek: Je fakt, že naše herectví je strojené a minimalistické, pracuje s přesně danými gesty, pohyby těla i pohyby po jevišti a nejspíše může evokovat chování loutky.

Čím si tedy vysvětlujete takový úspěch právě v loutkářském světě?
Adam: Je to asi tím, že loutky, které v inscenaci používáme, jsou natolik bizarní a působivé, že lidi z loutkářského světa nemůžou odolat. Ne, popravdě jsme se vystupování s touhle inscenací před loutkářským publikem báli, nikdy jsme se s nimi totiž neučili zacházet. Jedna porotkyně nás pak například upozornila, že jsme nechali při děkovačce loutky válet na jevišti a nevzali je s sebou, a my jsme si uvědomili, jak hrozně to muselo vypadat. Byla to zásadní připomínka.

Hynek: My jsme se totiž opravdu nikdy nepovažovali za loutkáře.

Eliška: Když nás pozvali na Loutkářskou Chrudim, měla jsem strach, že na diskusi po představení dostanu vynadáno za nezvládnutou animaci marionety. Nebo že nám vyčiní, že v inscenaci, kterou prezentujeme na loutkářské přehlídce, máme jen dvě loutky, a navíc oproti hraným momentům jsou na scéně nepoměrně kratší dobu. Nakonec ale porotci vytkli jen vysoké navázání loutky a poradili, ať si medvěda převážu níž, což byla další nápomocná připomínka.

Oskar: Loutky nám ze začátku sloužily jako pomůcka. Pomáhaly nám pojmout těžko uchopitelné téma, které naší rukou mohlo ožít.

Adam: Také pomáhaly v nadsázce. Byly vhodným vyjadřovacím prostředkem pro situace, které vyvolaly emoce a které jsme nechtěli ztvárnit my. Druhá loutka tetřeva, kterou z deštníku vytvořil Oskar, měla svého předchůdce. Jednalo se o takový chuchvalec z koudele na provázku, se kterým jsme pracovali ve Frýdku-Místku na „work-in-progressu“ Čagana. Říkali jsme mu chrchel.

Loutky vám do inscenace vyráběl Oskar a jeho otec?
Oskar: Táta vytvořil sérii loutek medvídků a my jsme věděli, že tam jednoho z medvídků chceme. Loutka tetřeva vznikla vlastně přirozeně a „úsporně“. K méďovi jsme potřebovali nějaký protipól a chtěli jsme využít prostředků nebo předmětů, které už v inscenaci jsou.

V inscenaci také zpíváte, tančíte, využíváte historický materiál nebo „found-footage“. Mísíte tedy různé žánry, styly a divadelní druhy, fikci a dokument, historii se současností, pohyb se slovem. V jedné recenzi vás tak přirovnávali např. k 8lidem, Janu Nebeskému nebo Handa Gote. Jak byste vy sami tedy popsali svůj specifický styl a rukopis? Nebo se cíleně jedná právě o eklekticismus a mísení?
Oskar: Myslím, že je trošku nebezpečné a ošemetné dávat nějaké nálepky a označení po jedné inscenaci. Nikdo totiž neví, co uděláme příště a jestli vůbec něco uděláme. Inspiračních zdrojů, nejen divadelních, máme hodně. Občas jsme si při zkouškách říkali, že bychom mohli udělat takovou VIP verzi nějaké z našich inscenací, která by se jmenovala My krademe a vy se bavíte.

Nemyslela jsem to samozřejmě tak, že byste někoho vykrádali a přebírali jeho nápady.

Adam: Ale my jsme se ti tady teď přiznali! Každopádně myslím, že Handa Gote máme všichni hodně rádi a jsou pro nás zásadní inspirací.

Oskar: Rozhodně, ale mám také pocit, že jsou pro nás jako soubor důležitější spíše nějaké prvotní divadelní zážitky.

Eliška: Třeba starší věci Divadla Komedie a první mcdonaghovské inscenace v Činoheráku. Byli jsme v té době v pubertě a fascinovalo nás, že existuje taky jiné divadlo než Divadlo na Vinohradech nebo Národní.

Máte ještě nějaké další inspirativní tvůrce nebo soubory, které tvoří v loutkovém divadle?
Tomáš: Když jsme jezdili na Dětskou scénu do Svitav, vystoupil v rámci inspirativního programu třeba Jiří Vyšohlíd nebo Divadlo DRAK. V jedné inscenaci ztvárňoval postavu draka obrovský jeřáb, který chrlil oheň pomocí plamenometu.

Eliška: Pro mě byl zážitek, když nám profesor Etlík během studia pouštěl na VHS kazetě Phillipa Gentyho.

Adam: Ve mně se zásadně otiskly filmy Jana Švankmajera. Ten totiž často pracuje s všedními předměty a proměňuje je v loutky. Mám rád Zánik domu Usherů, kde stejně sugestivně jako herci vypráví příběh různé objekty.

Jaký je vlastně váš vztah k loutkám?
Hynek: Loutky mě upřímně nikdy moc nezajímaly. Na konzervatoři jsem se učil pracovat především s tělem, gesty a mimikou. Díky Čaganovi jsem je ale objevil a začaly mě bavit. Za jednorázové loutkové představení jsem také dostal svůj první honorář. Jednalo se o válku mezi rytíři a auťáky v hradu, který jsem postavil, a všechny, kdo byli doma, jsem pozval, aby se dívali. Sladkou odměnou pak bylo Toffifee.

Adam: Už odmala jsem hledal všemožné úniky z reality. Doma u dědy v Klánovicích bylo loutkové divadlo. Znamenalo pro mě něco posvátného, s čím jsem si vždycky fascinovaně hrál. Bezbřehý paralelní svět! Ve druhé třídě na ZŠ jsem pak navštívil inscenaci Golem Divadla Minor, která byla fascinující a magická, naprosto mě zasáhla.

Eliška: Ve vztahu k loutkovému divadlu mě nejvíc formovalo dřevěné divadlo, které měla moje babička v Novém Boru. Vlastnila celou krabici asi dvaceticentime­trových marionet a sešity starých loutkářských lidových her. Mlhavě si vzpomínám, že když jsem měla zánět středního ucha a prarodiče už nevěděli, jak mě utěšit, vytáhli loutky a zahráli s nimi.

Tomáš: Táta mě kdysi vzal do Divadla Spejbla a Hurvínka na inscenaci Hurvínek a ufoni. Dost jsem se toho bál. Jelikož jsem vyváděl, tak mě nakonec museli vyvést ze sálu ven. Táta to ale jako milovník Hurvínka nevzdal a koupil nám se sestrou loutku Máničky a Hurvínka domů. Divný pocit z těch loutek ale přetrval, a tak skončily v krabici ve sklepě.

Oskar: S bráchou jsme měli loutky od dětství „z první ruky“. Táta nám vyráběl různé dřevěné hračky, stavebnice a taky právě loutky. Přesto nám je ale nikdy nevnucoval. Oba rodiče nás nechali, abychom si našli vlastní záliby a fascinace. Mám tedy spoustu vzpomínek z dílny, ale třeba i z hraní s roboty Bionicle. To byly myslím loutky našeho dětství.

Kvůli pandemické situaci se vám zrušila zmíněná pražská premiéra i různé reprízy. Plánujete pro své diváky nějakou „virtuální“ či jinou náhradu? Co v této podivné době děláte a vytváříte?
Adam: Společně jsme došli k závěru, že streamovat Čagana je nemyslitelné.

Eliška: Obecně totiž na streamy nevěříme. Nebaví nás a nemáme chuť je dělat. Kvůli tomu jsme také museli odmítnout hraní na Přeletu nad loutkářským hnízdem, který přešel do podoby online. Nejvíce nás ale mrzí, že nemůžeme pracovat na novém projektu, který měl mít premiéru kolem Vánoc. Je to trochu demotivující, nesmíme se scházet, a navíc ani nemáme kde se scházet. V rámci připravované inscenace jsme také měli plán intervenovat ve veřejném prostoru, jenže ulice jsou teď prázdné.

Můžete alespoň trochu naznačit, o čem bude připravovaná inscenace? Máte v plánu do ní zakomponovat i pár loutek?
Eliška: Bude tam Spejbl?

Oskar: Nene, bude tam jen Mánička a Žeryk.

Adam: Řekneme zatím jen takovou vábivou enigmatickou větu. Inscenace bude o tom, že neustále pobýváme v nějakých situacích, ze kterých chceme vystoupit, jenže pokaždé zjistíme, že jsme vstoupili do situací nových. Takže si nakonec uvědomíme, že z nekonečného cyklu situací nikdy nevystoupit nelze.

AKOLEKTIV HELMUT

Akolektiv Helmut je šestičlenné uskupení, které působí již třetím rokem v Praze. Skupina pracuje nehierarchizovaným způsobem metodou kolektivní tvorby na autorských projektech, jimž zpravidla předchází dlouhodobá rešerše a důkladná dramaturgická příprava. Ve své tvorbě Akolektiv Helmut využil metody terénního výzkumu (v

beskydských horách k inscenaci S čaganem lamag nohy) a site-specific (Besídka: Vánoční schůze a Poslední večeře: Běda tomu skrze něhož přichází pohoštění na míru bytu na pražském Pankráci a adaptování inscenace S čaganem lamag nohy pro Svatojánskou věž ve Frýdku-Místku). Dlouhodobě se skupina zabývá tématem minulosti a otázkou, jak může minulost ovlivnit současného člověka. Dále je skupině blízké téma přetvářky a zamlčování konfliktů v mezilidských vztazích. Poetika Akolektivu Helmut osciluje na pomezí žánrů a forem, vyznačuje se smyslem pro podivno a odvahou experimentovat.

Autor: Sarah Slavíčková pro časopis Loutkář

29. ročník cen udílených na základě ankety časopisu Svět a divadlo

(dříve nazývaných Ceny Alfréda Radoka)

Výsledky CEN DIVADELNÍ KRITIKY za rok 2020 budou vyhlášeny 3.3.2021 online a to na facebookové stránce časopisu Svět a divadlo (www.facebook.com/svetadivadlo) a na jeho YouTube kanálu.

NOMINACE:

INSCENACE ROKU 2020
LEOŠ JANÁČEK: OSUD
režie Robert Carsen, hudební nastudování Marko Ivanović, scéna Radu Boruzescu, kostýmy Annemarie Woodsová, Národní divadlo Brno, premiéra 28.9.2020

EGON TOBIÁŠ: MALÝ STVOŘITEL / DER KLEINE FRATZ
režie Jan Nebeský, kostýmy Petra Vlachynská, Divadelní spolek JEDL Praha, premiéra 22.6.2020

LUCIE TRMÍKOVÁ: ZAHRADNÍČEK / VŠE MÉ JE TVÉ
režie a scéna Jan Nebeský, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Matouš Hejl, Divadelní spolek JEDL Praha, premiéra 2.2.2020

ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON ROKU 2020
NELA H. KORNETOVÁ
Nela H. Kornetová & T.I.T.S.: Badman, koncept N.H.Kornetová, Nela H. Kornetová & T.I.T.S.

NATÁLIE ŘEHOŘOVÁ (KATEŘINA)
David Jařab, Nikolaj Leskov: Lady Macbeth z Újezdu, režie David Jařab, Švandovo divadlo na Smíchově Praha

LUCIE TRMÍKOVÁ (MARIE ZAHRADNÍČKOVÁ)
Trmíková: Zahradníček / vše mé je tvé, režie Jan Nebeský, Divadelní spolek JEDL Praha

MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON ROKU 2020
KAREL DOBRÝ (FRANZ)
Egon Tobiáš: Malý stvořitel/Der kleine Fratz, režie Jan Nebeský, Divadelní spolek JEDL Praha

JAN HÁJEK (FLORENT-CLAUDE)
Michel Houellebecq, Matěj Samec: Serotonin, režie Natália Deáková, MeetFactory Praha

SAŠA RAŠILOV (JAN ZAHRADNÍČEK)
Lucie Trmíková: Zahradníček / vše mé je tvé, režie Jan Nebeský, Divadelní spolek Jedl

DIVADLO ROKU 2020
CIRK LA PUTYKA
DIVADELNÍ SPOLEK JEDL PRAHA
HORÁCKÉ DIVADLO JIHLAVA
MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ

POPRVÉ UVEDENÁ ČESKÁ HRA ROKU 2020
MIROSLAV BAMBUŠEK, JAN PATOČKA: KACÍŘSKÉ ESEJE
uvedly Spolek Mezery a Studio Hrdinů, režie M.Bambušek, dramaturgie Jan Horák

TOMÁŠ DIANIŠKA: 294 STATEČNÝCH
uvedlo Divadlo pod Palmovkou Praha, režie T.Dianiška, dramaturgie Ladislav Stýblo

MARKO IVANOVIĆ, DAVID RADOK: MONUMENT
uvedlo Národní divadlo Brno, režie D.Radok, hudební nastudování M.Ivanović

EGON TOBIÁŠ: MALÝ STVOŘITEL/DER KLEINE FRATZ
uvedl Divadelní spolek JEDL Praha, režie Jan Nebeský

SCÉNOGRAFIE ROKU 2020
HZA BAŽANT (výprava)
Kabinet zázraků neboli Orbis pictus, koncept Hza Bažant, Michaela a Filip Homolovi a Vít Peřina, režie M.Homolová, Naivní divadlo Liberec

ZUZANA KREJZKOVÁ (výprava)
Miroslav Bambušek, Jan Patočka: Kacířské eseje, režie M.Bambušek, Spolek Mezery a Studio Hrdinů

MARTINA ZWYRTEK, JANA PREKOVÁ (scéna a kostýmy)
Happy end v hotelu “Chateau Switzerland”, režie Jakub Čermák, Depresivní děti touží po penězích Praha

HUDBA ROKU 2020
VLADIMÍR FRANZ
Miroslav Bambušek, Jan Patočka: Kacířské eseje, režie M.Bambušek, Spolek Mezery a Studio Hrdinů)

MARKO IVANOVIĆ
M.Ivanović, David Radok: Monument, režie D.Radok, hudební nastudování M.Ivanović, Národní divadlo Brno

PΛST (IVO SEDLÁČEK, DAN KRANICH)
Seneca: Šílený Herkules, režie Tomáš Loužný, Tygr v tísni / Antická Štvanice Praha

TALENT ROKU 2020
JAKUB MAKSYMOV (režisér, dramaturg)
AKOLEKTIV HELMUT, Praha
TOMÁŠ LOUŽNÝ (režisér)

Autor: Amaterská Scéna

Přílohy:

DSC-3128A-4ir7f DSC-3173-drl3y DSC-3238-boo2c DSC-3269-7lcxj