Baví mě jejich neskutečná energie!

Lenka Janyšová a Josef Kopecký v pořadu Antré Autor: Jan Slavíček

Hostem kulatého desátého, jubilejního dílu Antré byla Lenka Janyšová. Herečka, režisérka, dramaturgyně, scénografka; organizátorka; učitelka; místopředsedkyně Volného sdružení východočeských divadelníků. Pochází a žije v Ústí nad Orlicí. Je to osoba neuvěřitelně činorodá.


Vedle práce s dvěma orlickoústeckými soubory, profesorování na gymnáziu, provozování kulturního zařízení, organizování krajské i celostátní divadelní přehlídky atp. stihla dostudovat magisterský obor dramatická výchova na DAMU v Praze.

Antré připravuje Volné sdružení východočeských divadelníků (VSVD) ve spolupráci s Centrem uměleckých aktivit Impuls Hradec Králové. Vysíláno je pravidelně každý čtvrtek v 18.00 živě z Galerie Václava Havla v Hradci Králové. S Lenkou Janyšovou si povídal Josef Jan Kopecký.

Viď, drahá…

Lenka Janyšová oslavila v květnu své narozeniny. Trochu neuvěřitelná definice, zvláště pro ty, kteří Lenku znají a sledují její neutuchající činnost a s ní spojenou energii. Neuvěřitelná definice i pro mě, protože já ani nestačil oslavit Lenčino kulaté výročí a už abych slavil výročí nové. Ale s Lenkou budu slavit rád a „co se do mě vejde“. Problém ovšem vidím jinde – v nedostatku času. Nejde o mě, já si čas rád udělám, ale s Lenkou je potíž. Jak trefně ironicky a přesto láskyplně poznamenává její muž Mirek: „ …vždyť ona je vlastně moje žena pořád doma a nemá co dělat, viď drahá!“ Ano, skutečnost je tímto výrokem vystižena a pravda odhalena.

Dodnes nechápu, jak lze stihnout takové množství aktivit, které za Lenkou stojí a v mnoha případech jsou na ní přímo závislé. Posuďte sami: kromě běžného rodinného života a kantořiny na ústeckém gymnáziu (chemie!, matika!, informatika!) vede dramatický kroužek studentů této školy. Sama říká, že je to k zlosti, že sotva studenty něco naučí, nadchne je pro divadelní práci, už odcházejí na vysoké školy a ona začíná znovu od začátku. Přesto má studentský soubor Veselé zrcadlo za sebou celou řadu divadelních inscenací a hříček a také celou řadu úspěchů a ocenění. Lenka nejen vybírá náměty a hry, upravuje texty, organizuje zkoušky, ale také vybírá hudbu a kostýmy, připravuje světelný scénář, programy, plakáty a samozřejmě režíruje. A každý rok znovu a znovu, protože co rok, to nové divadlo, pravda, někdy i dvě.

Tímto citátem z Divadelní HROMADY z roku 2008, podepsaným zkratkou –ph– (Petr Hájek), byl rozhovor zahájen. Především proto, že Lenku vystihuje v její celistvosti. Lenka Janyšová hned opravila, že vlastně úplně neplatí, protože informatiku a dnes už i matematiku nahradila předměty komunikace a dramatický výchova, nic to ovšem neubírá na neuvěřitelné paletě jejích aktivit.

Lenka je absolventkou tří vysokých škol, po studiu chemie a matematiky na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudovala informatiku na Univerzitě Hradec Králové – a v loňském roce trojlístek doplnila o absolutorium katedry výchovné dramatiky na DAMU. V rozhovoru potom přiznává, že by chtěla studovat ještě dál: „Já asi potřebuju k životu něco pořád poznávat,“ říká Lenka.

Lenko, vy to máte v sobě…

Na otázku, jak se dostala k divadlu, odpovídá, že její maminka sice hrávala divadlo, ale o tom se Lenka dozvěděla až po její smrti. V orlickoústeckém souboru Vicena hrával také její dědeček, ale v rodině jí k divadlu nikdo nevedl. Cestu si musela najít sama: když nastoupila coby kantorka na gymnázium, setkala se s tehdy již zaběhlým komponovaným pořadem k oslavám dne studenstva, který si studenti sami připravovali – a rozhodla se nabídnout jeho jinou podobu. Třetím ročníkům nabídla divadlo – a tím se pro hraní, ale i jeho přípravu nadchla. A ono ji už neopustilo. Začala jezdit na přehlídky, na semináře, divadlo ji začalo bavit, „našla se v něm“ a stalo se „velkou náplní jejího života“. Z aktivity původně pouze pro třetí ročník se stal celoškolní kroužek – který již více než 20 let funguje stále.

Lenka chodila jako dítě na hodiny tance k slavné Evě Veverkové, navštěvovala také hru na klavír a dětský pěvecký sbor. To jsou možná základy, které determinovaly její oblibu v muzikálech a hrách se zpěvy (konečně úplně první zrealizované vystoupení, v roce 1994, byli v rámci zmiňovaných dnů studenstva Výtečníci – muzikál Pavla Dostála a Richarda Pogody o maturitní třídě premiantů, za nimiž následovali mj. Starci na chmelu, Rebelové nebo Šakalí léta).

Během studia DAMU jí bylo jasně řečeno: Ale Lenko, vždyť vy to máte v sobě! „Já jsem tomu nepřikládala tolik té váhy, a teď je to můj život!“ Na otázku, co jí studium na DAMU dalo, odpovídá Lenka: „DAMU mě naprosto změnila pohled na práci s dětmi i se studenty, velmi mě posunula v tom, co jim nabízet a jakým způsobem je vést. A to naprosto diametrálně, protože do té doby, byť jsem jezdila na různé semináře, na Hronovy, dělala jsem kurz praktické režie, tak to byl takový tradiční způsob zkoušení, který jsem z počátku aplikovala i na studenty – tím se jim omlouvám. Tehdy jsme měli scénář, ten jsme četli, upravovali, aby to bylo pro ně a o nich, ale zpočátku jsem to tak pro ně dělala já… Ale potom jsem přišla na DAMU a zjistila jsem, že to není správná cesta, že je lepší, když maximálně vycházím z nich. To se promítlo i do volby látky a práce, dneska děláme všechno společně.“

Pravdou je, že Lenka se na nejrůznějších kurzech a seminářích vzdělává stále, což změnilo její způsob vedení: „Z počátku jsem to dělala velmi intuitivně,“ říká. Přesto má její studentský soubor za sebou množství úspěchů a ocenění, postupů na přehlídkách, zahraničních zájezdů – včetně cest k protinožcům atd. A byly to obrovské herecké skupiny čítající dvě i tři desítky vystupujících. „Tehdy jsme měli scénář, který jsme si zvolili. Dneska vezmeme téma, vezmeme knihu a z toho vycházíme – z nepopsaného listu a všechno tvoříme. To je velký rozdíl a já jsem moc ráda, že jsem tuhle cestu našla.“

A co Lenku na práci se studenty baví? „Baví mě sledovat, jak se vyvíjejí a rozvíjejí. Baví mě jejich neskutečná energie. Baví mě, že chtějí něco dělat a dokázat.“

Marja – životní role

Na druhou stranu se ovšem nebrání ani roli klasické režisérky nad pevně daným scénářem. To ovšem s dospěláky. Od roku 1990 je členkou divadelního souboru Vicena, kde potkala partu lidí, „kteří také chtějí divadlo dělat, ale úplně jiným způsobem“ než jak dnes pracuje se studenty. S Vicenou konečně odehrála svou, jak říká, „životní roli“, když v roce 1987 hrála Marju v Revizorovi. Byla to také její vůbec první role na prknech, které znamenají svět. „To byla moje jediná herecká role. Znovu jsem si zahrála až teprve teď na DAMU. Měli jsme i hodiny herectví a tak tam jsem tedy dvakrát také hrála, ale tehdy to bylo poprvé a naposledy.“

S Vicenou v roce 2017 nastudovala inscenaci Naši Naši furianti, jejíž název vysvětluje: „Naši furianti jako klasika, to je jedna věc. Tohle byli furianti, které jsme si udělali my po našem, proto jsme je nazvali Naši Naši furianti.“ Lenka je pod inscenací podepsána jako režisérka – se spoluprací Saši Gregara, který s ní Stroupežnického text také silně dramaturgicky upravil. Na jevišti bylo během inscenace 33 herců souboru, kteří z jeviště neodcházeli, ale byli celému dění přítomni buď jako postavy jednající, nebo jako přihlížející, „kteří nakukují pod pokličku domácnostem, o kterých se právě hraje.“ Na svou zatím poslední režii s Vicenou Lenka vzpomíná: „Byla to krásná práce, ale strašně náročná.“

Až k protinožcům V rozhovoru se nešlo vyhnout také obtížím s přípravou nové inscenace, jejíž zkoušky probíhají zatím, vzhledem k pandemické situaci, online, ani tomu, že jako pedagožka tráví denně 10 hodin u počítače, aby nachystala, odučila a vyhodnotila online distanční výuku.

Připomněli jsme si několik inscenací z minulosti – včetně Wernischáže, která v roce 2016 doputovala až na Jiráskův Hronov. Pro mnohé bylo možná překvapením, že Wernischáž vznikla z přednesových textů, původně bez ambice vytvořit na jejich základě ucelený jevištní tvar.

Lenka též zavzpomínala na jejich vystoupení na partnerské škole v Austrálii, kam odjeli se souborem již třikrát (poprvé s pásmem Hello, Australia! v roce 2008). Představení připravená pro Australany jsou literárními, hudebními a tanečními kolážemi o České republice a její historii, nastudována jsou samozřejmě v angličtině.

Vždycky toho prostě stíhá strašně moc…

Jak na Lenku nahlíží její další kolega – tentokrát kolega organizátor přehlídky studentských souborů Jakub Hulák?
„Lenka Janyšová je skvělá, vstřícná a neúnavná organizátorka. Jak říká moje žena, při organizaci přehlídky neřeší, jestli to tak má být, ale jak se to udělá. Nic není problém. Dokonce vždycky udělá něco navíc. Kdysi nám třeba na Mladé scéně, když jsme měli krátce po svatbě, zorganizovala svatební přípitek a oslavu na zahradě Malé scény. Sama byla v roli oddávající úřednice, což bývala její úloha jakožto členky zastupitelstva Ústí nad Orlicí. Bývalo totiž běžné, že si na chvilku odskočila z představení nebo z diskuse, kdesi na radnici kohosi oddala, pronesla slavnostní řeč, a za chvíli se zase vrátila a pokračovala v organizaci přehlídky jakoby nic. Vždycky toho prostě stíhá strašně moc… V posledních letech zvládla vedle své práce ve škole, organizace přehlídek, práce se středoškolským divadelním souborem atd. vystudovat na DAMU dramatickou výchovu a obhájit záslužnou diplomku, která mapuje historii celostátních přehlídek mladého divadla v ČR.
Vedle toho je Lenka také pozorná a zábavná společnice, naše příležitostná večerní společná zábava na Mladé scéně i jinde ovšem dlouho trochu vázla, než se ukázalo, že se spolu sice shodneme na dobrém bílém víně, my ale Lence naléváme tak suchá vína, že jí drhnou v krku, zatímco ona nám nalévá vína protivně sladká. Poté, co jsme si to vyjasnili a začali si nosit každý svou vlastní láhev, už náš pracovní ani lidský vztah nic nekalí…“

Autor: Josef Kopecký