Blondýna na fesťáku I

Autor:

První den Jiráskova Hronova se nesl ve znamení tří příběhů. Myslím, že budou symbolicky předurčovat celý můj pobyt zde.


Příběh první – příchod na seminář (pozor, obsahuje neslušné slovo)

Začalo to ránem. Vstala jsem patřičně brzy. Věděla, kde je seminář. Bylo to napsáno v papíru s instrukcemi. Byla jsem šťastná. Úplně jsem sice nevěděla, kde bude seminář dětský. Kam jsem vedla dceru. Ale to mi pak napsal kamarád. Takže všechno v cajku. Půl hodinu před odchodem na semináře jsem nechala spolubydlícím koláč na snídani. Že s dcerkou v klidu vyrazíme a snídani si někde dokoupíme. Aby ostatní nemuseli do města. Cítila jsem se velmi blahosklonně. Pak jsem si na chvilku odskočila na záchod. Myslím, že o některých lidech se říká, že tak asi třetí den Jiráskova Hronova seminář prose-ou. Myslím, že o málokom se říká, že takto zahájí den první. Doslova. Z mísy jsem se zvedala s myšlenkou, že vím, o kom se to říkat bude. Ale. Existuje na světě jedna velká výhoda toho, že jste matka. Dá se na to leccos svést. Když jsme s Lindou v devět hodin splavené dorazily na náměstí a ještě si šly shánět snídani do samoobsluhy, všichni můj pozdní příchod chápali. Je to těžké, mít na starost malé dítě. Nejprve je potřeba mu zajistit snídani. To pak není divu, že se člověk krapet opozdí. Že. Všichni se na nás chápavě usmívali a byli milí. Na spoluseminaristy jsem zavolala, že ještě musím dcerku odvést na seminář a pak že hned za nimi utíkám. Ano. Je těžké to všechno zvládnout. Poučení číslo jedna: Matka nemůže seminář pros-at! Protože je matka. Posvátná bytost. Poté, co jsem dcerku na seminář odvedla (a má omluva byla akceptována italsky, což mě po ránu nějak nevyvedlo z míry…pak jsem zjistila, že lektorka je Italka, takže v pořádku…), jsem úspěšně trefila i na svůj seminář. Strávila jsem ho v milé společnosti svých kolegů a paní lektorky. Bylo to prima. Bavili jsme se o trolech. Kdy se člověk naposledy pobavil s někým o trolech? Několik hodin? Já asi nikdy. Tady se tomu ale nikdo nepodiví. O trolech? Proč ne? O trolech v jakém slova smyslu? Tak by byla určitě doplňující otázka, kdybych toto téma zmínila třeba v Tritonu.

Příběh druhý – obědový

Pak byl už oběd. Nezapomněla jsem zajít pro dcerku do dětského semináře, ale zapomněla jsem, kde máme mít oběd. Totiž, prý v hotelovce. Jenže… Na žádné škole nápis Hotelová škola nebyl. To tedy říkám na svou obhajobu. Tak ano, volala jsem manželovi, kde je ta hotelovka. Tak ano, řekl mi, že sem jezdím patnáct let. Ale. Ten nápis prostě někdo sundal! Tak! Napodruhé jsme s dcerkou trefily. A dostaly jídlo a měly radost. Novinka. Zbytky se musí seškrabovat takovou oslizlou špachtlí do předem určené díry. Je to další nová činnost v mém životě. Povídání o trolech a špachtle s dírou. Všechno je jednou poprvé. Špachtli měly vždycky všechny paní kuchařky mého dětství, tak jsem to taky vyzkoušela. A je to fajn.

Příběh třetí – představení

Kromě semináře a jídla ještě bylo představení. Mé první. Mezitím jsem si byla odpočinout na našem krásném ubytování v soukromí. Kde jsem si nechala všechny papíry na seminář. Scénáře a tak. Abych to nemusela tahat s sebou. Protože jsem předvídavá. No, zas až tak předvídavá nejsem. V nenápadné obálce tam byly všechny moje lístky na divadlo. To jsem zjistila až pět minut před představením, kdy si můj muž vytahoval svůj lístek a čekal, kdy provedu obdobný pohyb. Co teď? Běžet zpátky? Dvě a půl minuty tam a dvě a půl zpět? Vsadila jsem na jedinou kartu. Pravdu. Ano, nejsilnější zbraň, nejtvrdší kalibr. Přišla jsem za paní biletářkou a řekla: “Dobrý den. Paní, teď vám řeknu velkou pravdu. Já jsem úplně blbá a…” Paní biletářka se chápavě podívala a povídá: “Já vám věřím.” A tak jsem se dostala na představení. Bez lístku.

Autor: Eva Suková