Blondýna na fesťáku II

Autor:

Jiráskův Hronov, den druhý.


Večer třífázový aneb supermatka

Den začal vlastně už večerem. Večerem dne předchozího. Který plynule přešel do rána. Současného. Jak? Totiž, na začátku vše vypadalo nevinně. Nudný, utahaný večer. Každý je unavený a rozhodně se dnes nebude nic konat. Rozhodně ne. Ne. Dnes ne! Následovala restaurace číslo jedna (fáze: rozhodně ne!). Restaurace číslo dvě, přesněji park před Tritonem (fáze: ne?). Pak asi o půl druhé ráno, při cestě domů, návrat do původní restaurace číslo jedna (fáze: i když…). Zde setrvání. Zazpívali jsme jen pár písniček, fakt. Asi dvě! Vypili trošku piva. A malinko panáků. Chutnaly jako ústní voda Listerine. I tak vypadaly. A do toho najednou, zničehonic, začalo svítat. Ale tak, zase se lépe trefí domů! Aspoň na cestu člověk vidí, usoudili jsme moudře. Nesvítí pouliční lampy, to je jak naschvál, ještě, že vyšlo to slunce! Naštěstí kolem neprojelo žádné pekařské auto, abychom mu sdělili další z moudrých myšlenek. MImochodem, pamatuju si období, kdy jsme na auta pořvávali: “Řidič, ten tvrdej chleba má” a “To se vám to maká, když na vás hrajeme divadlo!”. Tentokrát proběhlo vše poklidně. Peřinka, která volala už od jedné ráno: “Evičko, pojď, stýská se mi, polštářek po tobě také pláče…”, se konečně dočkala. V šest hodin mě přivítala do své hřejivé náruče. Krásné spočinutí. Horší bylo ráno pianovo. (V ženském rodě pianino? Ráno pianino? Ráno klavír??… Ano. Zhruba na takové úrovni mi fungoval mozek.) Sedmá hodina odbila a bylo třeba vstávat na seminář. Nebylo to lehké. Bylo to i trošku těžké. V koupelně jsem několikrát zapomněla, proč tam vlastně jsem. A kde je Linduška? Musíme na seminář. Do mysli se vkrádaly úvahy, jaká to jsem vůbec matka. Ještě snídani potřebujeme koupit. Ach jo. Následuje poučení. Překvapivé. Propitá noc status matky zvyšuje! Je tomu tak. Dítěti jsem na snídani se slovy: “Vybersic oxseš!” zakoupila (mimo jiné) velkou bagetu s majonézou, sáček fosforově barevných gumových hadů a obrovskou zmrzlinu. Což následně sklidilo nelíčenou závist Lindiných vrstevníků a dalších asi šesti účastníků Jiráskova Hronova. Pozor. Chápejte, prosím, správně. Moje dítě ostatní obdivovali za to, jakou má supermatku. Byla jsem krutě cool. (Na konci LInduščina semináře mi ještě sdělila paní lektorka, že moje dcerka pořád jí. Vytahovala z batůžku nové a nové věci, každou přestávku. Jestli je to oukej? Řekla jsem, že je to oukej. Že ji jezení baví.)

Na semináři jsem dávala pozor. Tedy, hodně jsem se snažila. Hovořila jsem chytře. K věci. Až do doby, kdy jsem si ve spolužákově scénáři přečetla větu: “Barry miluje Susan a Hovno.” To byl konec. Detailní představy. Jaký asi Barry musí být člověk, když má právě tyto dvě slabosti? Záchvaty neovladatelného smíchu. Snažila jsem se je ukočírovat, ale… marně. Smích propukával v nestřežených chvílích a myslím, že malinko podlamoval můj status moudré intelektuálky, který jsem se snažila to dopoledne vyvolat. Asi hodně podlamoval. Naštěstí jsme pak už šli na oběd.

Bylo nějaké jídlo. Nevím přesně, jaké. Dcerka, přejezená k prasknutí obří bagetou, gumovými hady, ořechovým pletencem (na ten jsem minule ve výčtu nákupu zapomněla), jablky a zmrzlinou (ano, teď už je ta malá svačinka snad vyjmenovaná celá)… tedy, dcerka mě při příchodu do jídelny prosila, jestli by nemohla alespoň polévku vynechat. Nu, dovolila jsem jí to. A stala jsem se podruhé supermatkou. Byl to krásný den.

Autor: Eva Suková