Blondýna na fesťáku III

Kdo přečte, pochopí... Autor: Foto autorka

Jiráskův Hronov, den třetí. Ve znamení kultury a moudrých rozhovorů.


Kultura

Dospěla jsem k názoru, že bych mohla omezit to neustálé psaní o jídle a pití a jiných požitcích, které zabírají spodní příčku Maslowovy pyramidy potřeb. Tu nejprimitivnější, samozřejmě. Jsme přece na divadelním festivale. Tak by to chtělo něco o té kultuře, že ano.

Odpoledne jsme šli na pohádku. Do parku. Vojta Vrtek. Měla jsem strašný hlad. Naštěstí je v parku spousta barevných stánků s občerstvením. Jeden mě obzvláště zaujal. Nápisy v mnoha odstínech lákaly na nepřeberné množství zajímavých pochoutek. Ne, žádný nudný párek v rohlíku. Ale bramboráčky, placky, klobásy, masová směs, smažené nudle, halušky se zelím…nebo jakýsi “čertík”, což je prý klobása obalená v těstíčku. Párek v rohlíku měli taky, ale myslím, že to už si snad nikdo nedává. Vzhledem k ostatnímu sortimentu. Nadšena pestrou paletou chutí jsem pečlivě a s láskou volila možnosti. Nakonec jsem se rozhodla pro poznání nového. Mám ráda netradiční věci. “Co si dáte?”, povídá pan prodavač seběvědomě. Bodejť by ne. Největší nabídka v parku. Je to pán. V hlavě mi rozblikala opět celá škála. Nejlepší stánek. Dobrá volba. Byla jsem se sebou spokojená. Na malou chviličku v hlavě převážily bramboráčky. Nu, nakonec jsem zůstala věrná původnímu rozhodnutí. “Prosím, jednoho čertíka.” “No. Víte. My právě začínáme. Čertíky ještě nemáme.” “Tak bramboráčky.” “No. Víte. Právě začínáme. Bramboráčky budou.” “Aha. Ale teď nejsou?” “Ne, nejsou. Co si dáte?” “Tak to nevadí, klobásu, prosím.” (Začala jsem si trochu připadat jako ve slavné scéně z Monty Pythonů v obchodě se sýry.) “Klobásu máme. Ale ještě ji musíme udělat.” “Placky?” “Ne.” “Masovou směs?” “Ne, teprv začínáme, víte.” Chtěla jsem se zeptat na smažené nudle a halušky, ale už jsem tušila, že to nebude tak lehké. Zkusím to tedy odjinud. “Tak co si dáte?” Šibalsky jsem na prodavače mrkla. “…A co máte?” “No. Jak říkám, víte, my teprv začínáme. Ale, když chvilku počkáte, …moh’ bych vám udělat párek v rohlíku!” (Tak jsem se šla dívat na Vojtu Vrtka.)

Kultury vůbec bylo ten den požehnaně. Byla jsem dvakrát na bloku Tanec, tanec. Ano, tak hráli jsme tam a shodou okolností jsem blok pro diváky uváděla, ale to není podstatné. Důležité je, že jsem byla dvakrát na bloku Tanec, tanec. Kdo to kdy dal? Za kulturní aktivnost si zkrátka dnes uděluji hvězdičku. Ta malinko zhasla, když došlo k události “rozhovor”, která, no, úplně na sebevědomí nedodala.

Rozhovor

Po skončení prvního bloku jsem se motala kolem zadního vchodu do divadla. Když tu ke mně přistoupil sympatický mladý muž se zápisníkem a diktafonem. Představil se mi. Zeptal se, zda bych měla čas na krátký rozhovor. Ale jistě, zapýřila jsem se. Svoje jméno jsem řekla bez chyby. Těšila jsem se na další otázku. Mládence zajímalo, proč letos neuvádí blok Tanec, tanec nějaký pán, který to uváděl roky předtím. Ale proč ho uvádím já. Zatvářila jsem se, že jako přemýšlím. Pak jsem přiznala, že nevím. Pocit jsem měla podobný jako u maturity. S nadšením vyplníte formulář s iniciálami. Těšíte se na otázku, na kterou jste se učili. Vzápětí třímáte v ruce lísteček s číslem 24. Tj. otázkou, na kterou jste se nejen ani nepodívali, ale navíc ani nepochopili její zadáni. Úsměv mi ztuhl na rtech. Zahuhlala jsem něco o tom, že mě poprosila Simona. Působilo to podobně profesionálně, jako byste řekli: “Mamka mi nařídila, že tady mám sedět.” Pak přišla otázka číslo tři. Knock out. “Co si myslíte o letošní přehlídce Tanec, tanec?” V tu chvíli jsem si uvědomila, že asi nebudu ve zpravodaji. Sdělila jsem sympatickému žurnalistovi, že asi nebudu tou správnou osobou, které se má ptát. V Jablonci na Tanci jsem nebyla vůbec, v Kolíně ano, ale jako pouhý účastník přehlídky. Dlouze mlčel. Pak pochopil, že tu ztrácí čas. S grácií se rozloučil a džentlmensky poděkoval. Já jsem udělala “hihihi”, ale…však víte. V ten okamžik jsem zcela pochopila pocity Bridget Jonesové, která se účastnila kvízové společenské soutěže. V klubu právníků. A postupně poznávala, že všechny otázky budou z oblasti soudnictví. Takže nezáleží na tom, jak rychle se přihlásí. Ani jak krásné má na sobě šaty. A já jsem měla krásné šaty. Modré. Ach jo.

Milý čtenáři. Jistě sleduješ, že dnes vůbec nepíšu o tom, v kolik jsme šli spát a v jakém stavu jsem ráno vypravovala na seminář Lindušku. Ty bláznivé nákupy. To se stane jednou za deset let. To je snad jasné. Navíc je to nevhodné. Nemělo by se ani naznačovat. Dáma o probdělých nocích mlčí. Na závěr dnešního blogu bych tedy jen uvedla ranní citát paní lektorky dětského semináře. Řekla: “Vítej, Linduško. A někam si odlož všechno to jídlo, prosím tě.”

Autor: Eva Suková