Blondýna na fesťáku IV

Autor:

Den čtvrtý.


Na všech vstupenkách Jiráskova Hronova je místo Hronov napsané Hrnov. Je mi to sympatické. A tudíž budu události dnešního dne zkrátka hrnout. Skáču do toho rovnýma nohama, teď.

Příhoda číslo 1 – Jak jsem nezajistila ubytování na příští rok

Bydlíme ubytovaní v soukromí. V krásném penzionu, který si nemůžeme vynachválit. Naší snahou je, aby si nás paní oblíbila a ubytovala i příští rok. Protože je to tu prostě krásné. A tak s ní čile komunikuji, odpovídám na maily i zprávy, telefonujeme si a dolaďujeme technické parametry našeho pobytu. Já ji pečlivě oslovuji jménem. Protože to je osobní. Jsem milá. Vstřícná. A veselá. Dále se snažím působit chytře, aby neměla strach, že jsme nějací ti alkoholikové. Dopustila jsem se také rafinovaného triku – v mailu jsem ponechala pracovní navštívenku se všemi tituly. To musí zabrat. Zkrátím to. Zabralo. Ale něco jiného. Paní se nejmenuje Kuřátková, jak jí vytrvale říkám. Jmenuje se…Ach, ano. Bohužel. Paní se jmenuje Slepičková. Je to tak. Telefon, mail, sms zprávy, všude. Vždy začínám slovy “Milá paní Kuřátková”. Na moje doporučení jí telefonovali i mí tři kamarádi. Potřebovali také ubytovat. Poslala jsem jim telefonní číslo. Ať paní Kuřátkové určitě zavolají. Domnívám se, že efekt jsem způsobila už nyní poměrně výrazný. Pět dnů soustavného teroru. Ze všech stran. Inu. Paní už dlouho nevolala. Mám obavy, jestli nenavštívila nějakou odbornou péči. Kam se podějeme příští rok? Za zahradou, mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí… pardon. Delete.

Raději hned k jinému tématu. Příhoda 2 – Superdcera

Dnes jsem nebyla supermatkou, ale Linda se pomalu stává superdcerou. Dnes mi sdělila u vchodu do školní jídelny, že nutně potřebuje jít večer do Tritonu. Nevím, jestli jsem to sem už psala, ale je jí šest let, má dlouhé blonďaté vlásky a zpěvný, znělý, výrazný hlas. Mnoho strávníků na ni za tento výrok upřelo se zájmem oči. Dále mi sdělila, že půjde na večerní divadlo. Začala jsem nejistě mrmlat, že to není úplně pro děti. Že je to o tom, jak paní nechce být manželka s pánem. Dcerka se na mě podívala jako na idiota a řekla: “Mami. Na tom už jsem byla. To byla Maryša.” Týjo. To by mě zajímalo, kdo ji vzal na Maryšu. Nebo jako na ní byli se školkou? Ta holka žije životem, o kterém nemám ponětí. Už jsem nenamítala nic, dala jí růžové šatečky a pustila na příběh o mezilidské komunikaci a vztazích. Mimochodem, vrátila se nadšená. Asi jsem si tady měla zatím číst leporela. Třeba kuřátko a obi… pardon. Delete.

Příhoda 3 – Moudro z budky

Manžel se se mnou chtěl dnes projít po městě. Bylo mi to trochu podezřelé. Ale mile se usmíval a tak jsem šla. Procházeli jsme se ruku v ruce uličkami, říkali moudra o zhlédnutých představeních…Když tu jsme náhle zastavili před trafikou. “Bude to hned,” řekl. Objednával si dlouze tři druhy doutníčků. Pak se začal zmateně plácat po kapsách. Hledal peněženku. Následně mě požádal o tři sta padesát korun. Ano. To bylo hned. Podala jsem mu svoji poslední pětistovku. Paní z trafiky řekla, že je to tři sta osmnáct. Vyťukala to na kalkulačce. Manžel se na mě povzbudivě usmál a ohodnotil výpočet slovy: “Vidíš, ještě ušetříš.” Viděla jsem. Pak se na mě povzbudivě usmála i paní z trafiky a řekla: “Tak. A takoví jsou všichni.” A pak jsme šli. na divadlo. Bylo o krysařovi. Na líbivou píšťalku přilákal všechny obyvatele města Hammelnu. Vydali se na procházku. Plnili, co jim přikázal. Krysař. Děkuji ti, žitné pole. Pardon. Totiž děkuji ti, paní z trafiky. Budu si to pamatovat. Jsou takoví všichni. Holky, kolem té trafiky u Spořky s nimi nikdy nechoďte!

Autor: Eva Suková