Blondýna na fesťáku V

Zkamenělé slečny. Nevěříte? Autor: Eva Suková

Jiráskův Hronov, den pátý.


Dnešní zápisky začnu netradičně. Bude to “verbálním komixem”. To je nový žánr, který jsem vymyslela. Spočívá v tom, že neumím kreslit. Takže to okecám. Ale vypadá to jako záměr, protože do formátu blogu se obrázky obtížně začleňují. Verbální komix, který si společně představíme, se vztahuje k festivalu Jiráskův Hronov. Ve třech okénkách popisuje jeho jednotlivé fáze. A to pouze s pomocí analýzy názvu města. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Od této chvíle nebudete chápat slovo Hronov v jiných souvislostech, milí čtenáři. Když dovolíte, provedu vás jím. Představujme si společně.

Takže. První okénko. Pracovně nazvané “cesta na Hronov”. V komixu vidíme namačkané umělce ve vlacích, s kytarami, šátky, věnečky ve vlasech (zejména dívky), klobouky se sbírkou placek na hlavách, batohy u nohou. Zpívají, pijí alkohol, moudře hovoří o tom, kdo tam zase bude, vyhlížejí zastávku Starkoč. Která je přestupní. Situace má název: “HR!”, který je uveden v záhlaví obrázku. Okénko č. 2. Tatáž parta krát x, sedící na divadle a nadšeně tleskající. (Prý mám psát více o divadle. Takže: NEsedí v Tritonu. Skupina mladých alternativních divadelníků sedí v Čapkárně na Univerzální sci-fi. Například tam jsem totiž dnes byla. Moc jsem se smála. Na divadle jsem byla. Já. Divadlo. Proběhlo. Dnes. …konec vsuvky o divadle a o tom, jak se ho aktivně účastním.) Takže, sedí v divadle. Okénko se jmenuje: “ON”. Jakože zapnuto. Aktivní. Okénko č. 3 Vybraná skupinka s kruhy pod očima a nablblým úsměvem sedí ve vlaku, který jede opačným směrem. Tedy od Hronova. Se slzami v očích se vzájemně objímají, loučí. Těší se, že za rok zas. Okénko s názvem: “OFF”. Konec. Vypnuto. Celkově foneticky HRONOFF, čteme Hronov. A to je podstata jména města a fáze festivalu v jednom.

A nyní zpět k životu blondýny na fesťáku. Včera večer jsem vůbec nešla nikam pařit a asi po půlnoci vzorně usnula. Ráno jsem se probudila a bolela mě hlava jako čert. Na první dvě hodiny jsem se i omluvila ze semináře, protože se to prostě nedalo. To je tak nespravedlivé! Takové následky za vzornost. Radila jsem se se svými spolužáky a veridkt byl jednoznačný. Bylo to varování. Na Hronově se chodit spát brzo nesmí. Za to pak následuje trest. Budu si to pamatovat. Dnes v noci máme se seminářem schůzku ve Stovce.

Taky jsem chtěla říct, že jsem byla na divadle. Na dvou dneska. Divadla. To je krása. Jsem ráda, že na ně můžu chodit. První bylo v Sokolovně. Tam teda tak až úplně nejsem ráda, že na ně můžu chodit. Kvůlivá těm schodům. Jen si na ně vzpomenu a nejsem ráda. Ale objevila jsem frajerskou cestu od našeho penzionu. Vylezete malý kopeček a pak jdete pěkně vrchem, kolem rodinných domků. Jako pán si slezete shora, od silnice, kolem jakéhosi antukového hřiště a jste u Sokolky. A shora pozorujete divadelní dav, který se pomalu plazí po schodech jako nekonečný had, pot se z něj říne, nadávají a nahoře synchronně funí. Naštěstí je zde připraven stánek první pomoci, kde jako po vyčerpávajících běžeckých závodech jest vítězům podáváno občerstvení v podobě barevných drinků. Pozor! Takový stánek u žádného jiného divadla není. Před Jiráskáčem – nic. Před Čapkárnou – nic. O Myšárně ani nemluvím. Z toho je vidět, že Sokolovna má výsostné postavení a i organizátoři přehlídky si ho jsou vědomi. Je to prostor pro šampiony. Pro šampiony mezi diváky. Jo, a tam jsem byla na té Maryše. Totiž, na Musí to bét. Ještě tu hrají jednu Maryšu, jsem si všimla. Festival plný Maryš. Akorát s tím kafem je to horší. Ne, nic proti Kafekáře, ta je samozřejmě báječná. Ale jinak zdrojů káv ubývá.

Musím se svěřit ještě s jedním dnešním objevem. Je to objev pro zasvěcené bardy Jiráskova Hronova, ale myslím si, že bude symbolický pro všechny. Je o dalším zdroji kávy ve městě Hronov. Který před dvěma (?) lety vyschl. A teprve dnes jsem přišla důvod, proč. Naproti základní škole, kde máme seminář, stávala kavárna. Tedy stále stojí, ale je zavřená. Byla to tzv. učňovská kavárna. Obsluhovalo v ní mnoho učnic místní hotelové školy. Velela jim vždy paní mistrová, která je kormidlovala ve smyslu, jaký čudlík mají na kávovaru zmáčknout a kam pak hrnky s pressíčky a latté donést. Slečny byly velmi sympatické. A ještě víc pomalé. Často také přehlédly navigaci paní mistrové a motaly se s jedním hrnkem kávy od stolku ke stolku, cesta tam a zase zpátky – jak v pověstné Tolkienově knize. Nosily zvlášť lžičku, mléko i hrnek na trémou rozkvedlaném talířku. Dlouze a pomalu s nimi bloudily mezi zákazníky. Bylo to krásné. Všichni jsme jim fandili.

A dnes jsem přišla na to, proč tato famózní kavárna zanikla. Viděla jsem to na vlastní oči. Ty kameny. Jaké, ptáte se? Ty v místě kavárenského posezení. V tu chvíli jsem pochopila celý příběh. Byla taková normální směna jedné parné neděle. Slečny obdržely své šálky s kávou a vydaly se je roznášet hostům. Nosily pořád pomaleji. A pomaleji. Pak už se skoro ani nehýbaly. A nakonec? Ano, nakonec zkameněly. Hosté po hodinách čekání odešli žít dál své životy. Ale zkamenělé slečny tam stojí dodnes. Nelžu. Dnes jsem ty kameny viděla. U každého je cedulka, předpokládám, že se jménem a druhem nápoje, který konkrétní dívka třímala ve své ruce. Pořídila jsem k tomu důkazní fotografii, kterou přikládám.

Na závěr tohoto blogu chci říci, že hodně chodím na ta divadla. Za chvilku jdu ještě na jedno. A pak půjdu na jedno. Ještě jsem vymyslela hádanku. Co pijí motýli po ránu? Vyprošťovík. Tak hezký den.

Autor: Eva Suková