Blondýna na fesťáku VII

Každý talíř má svůj... Autor: Eva Suková

Jiráskův Hronov, den sedmý.


Milý deníčku. Právě ležím v posteli a chce se mi spát. Chtělo by se mi říct sbohem a díky za všechny ty ryby. Protože Hronov končí. Ale on úplně nekončí. Je tu ještě celý zítřek. Co mě teda mrzí je, že lidi odjíždějí dřív a dřív. Třeba už zítra se nás sejde jen pár na semináři. Ale tak to prostě asi je. I když by se Hronov ještě víc zkrátil, lidi budou zase odjíždět dřív. Ještě, že není jen jeden den. To by ani nepřijeli.

Leč! Nepropadejme panice! Ještě je spousta času a také spousta pozoruhodných hronovských okamžiků. Na které je právě teď čas upozornit.

Dnes jsem se zabývala tím, že jsem si četla zajímavé nápisy na zajímavých místech. Nápis č. 1. Pršelo. Nalezla jsem azyl v prostorách školní jídelny. Je tam taková recepce. Celá dřevěná. Naproti ní jsou dveře, na kterých je napsáno “Člen”. To samotné je dost pozoruhodné. Avšak ještě víc mě zaujal vzkaz jiný. Napsaný černou fixou na stole recepce. Je opatřený smutným smajlíkem a vykřičníkem na začátku (!) věty. Nápis zní: “Už tu tvrdnu věčnost.” Seděla jsem za stolem, tvrdla tu věčnost (protože jsem čekala na rodinu se stravenkami) a přemýšlela nad tímto vzkazem. Kdo v tomto temném koutě tvrdl věčnost a proč? Byla to paní recepční? Na škole bývala nějaká paní recepční? Proč by psala černou fixou a dělala smajlíky? To asi nebude správná cesta. Vzhledem k tomu, že jsme na divadelní přehlídce, rozhodla jsem se tento nápis brát dramaticky. Fatálně. Žádná recepční. Kdepak. Je to osudový nápis. Predestinace. Kdokoli náhodou usedne za ten stůl… ztvrdne tam věčnost. Venku bude pršet. Kolem budou chodit davy kamarádů na jídlo. Nikdo si vás nevšimne. Zůstanete sám za stolem jako za neproniknutelným hradem. Stanete se pomalu neviditelným. V příšeří prachu a tmavého dřeva. Jen občas náhodný telefonista, který chce mít na svůj hovor klid, jakoby něco uvidí. Ale hned se podívá jinam. Tam přece nemůže nikdo být. Zůstanete sám a ztvrdnete věčnost. Zachránit vás může jen jiný zbloudilec. Který náhodou čeká na ostatní, co mu přinesou stravenky. Bude bloumat po chodbě. Bezprizorně. Náhle však vejde na vaše místo a tím vás osvobodí. Pak pomalu můžete vyjít ven. A dát si vepřový plátek se šťouchanými brambory a zelný salát. Když máte jedničku.

Ale pozor! “K jednomu jídlu jednu sklenici pití!” To je další nápis, který utkvěl v mé paměti a který plynule navazuje. Je parádní. Myslím, že by se osvědčil například v Tritonu. To by byli všichni tlustí. To by se snědlo šmalců! Panečku! Ale obávám se, že by se začalo licitovat, jak velká ta sklenička má být. Jestli třeba čtyři deci je pořád ještě sklenička. No, když tři deci je? Říkám vám, zvrhlo by se to! Ono i v té školní jídelně. Dnes to už můžu přiznat, protože je skoro konec. Včera jsem si přidala brusinku. Ano. Ten “ovocný nápoj”. Narušila jsem rovnováhu prostoru. Jedno jídlo, dvě skleničky. Myslela jsem si, že dostanu co proto od paní kuchařky, která mě při tom nachytala. Naštěstí to ale nebyla strážkyně sklenic, ale výdejačka polévek. Takže dobrý. Ale byl to docela adrenalin. Nedělejte to!

Další nápis, který mě baví, je “ROH” na okraji talířů na polévku (stále ve školní jídelně). Samozřejmě, úmyslně opomíjím teorii, že talíře jsou nějaká čórka z doby dávno minulé. Nějaká malá domů. To je nesmysl. Na to jsou příliš nové, přece! Myslím, že jsme se ocitli v kyberprostoru. Kde všechny kulaté talíře mají svůj roh. A to se počítá, přátelé.

To, že se “vegetariáni musí hlásit”, je jasná věc. Nad tím se ani nepozastavuji. Tak co. Zavedla bych to i normálně na ulici. Mohli by chodit se zvednutou rukou. On už takový jeden chodil… pardon…delete. Radši něco méně nápadného, třeba mít zavřené jedno oko. Když nežereš maso, nevidíš svět úplně. Pořádek musí být.

Nápis “Nezavírej, Brano zavírá sám – školník” – na výstupních dveří jídelny je takový vtipný lingvistický oříšek. Osobně si troufnu tipovat, že školník se jmenuje Bronislav (Branislav). Brání svým vlastním tělem, aby se dveřmi nebouchalo. A to se cení.

Nejkrásnější nápis jsem ale objevila v Myšárně (Pozor! Hovořím o hracím prostoru! Divadla! Chodím! Líbí se mi! Fakt! Konec vsuvky o divadlech. Slíbila jsem ji.) V Myšárně se nalézá ku čtení složitý dramatický text. Opatřený pro potřeby čtenáře i šipkami. Text nese dramatickou situaci, je dialogický, nosný, přitom nešustí papírem. (To jsme se učili na semináři. Že je dobré se toho vyvarovat.) Je to příběh o lásce a touze. O egoismu i altruismu. O společenství. O životě i o smrti. Domnívám se, že semináře Klubu nejen mladých divadelníků by na jeho poselství mohly vybudovat celý svůj program. Převést na jeviště. A na konci udělat předváděčku. Na školní lavici v zákulisí hracího prostoru je různými barvami propisek vyškrábáno: “Co jé?” “Chcípni!” “Já ne.” “Oba dva.” “Ty taky.”

Autor: Eva Suková