Blondýna na fesťáku VIII.

Dantovo Peklo Autor: Eva Suková

Jiráskův Hronov, den poslední.


Ranní seminář po hodině spánku. Ale dala jsem ho, s chutí. I dopolední předváděčky. Ve školní jídelně podávali zelnou polévku. A vepřo-knedlo-zelo. Připadala jsem si jako chudí pastýři z pohádek, ti taky pořád jedli zelí. Pak proběhla dvě představení. Hráli Ad Hoc a Havlovy Kraťasy. Oboje parádní. Pak ještě večeře. Z posledních sil. Ale zato ve Stelle, kde jsme do té doby vlastně vůbec nebyli. Takže dobré.

Následně jsem upadla do totálního spánku. V noci proběhly jakési veselice s ránami a tanci. Ohňostroj. Což jsem poznala podle toho, že dvouletý Vašík vlezl ke mně pod peřinu a donutil mě zavřít okna i dveře. Pak jsem pořád spala. Triton volal: „Pojď, pojď, je to naposled…“, ale nezvládla jsem to. Dokonce jsem se jednu chvilku posadila, že budu statečná a půjdu. Už jsem měla kalhoty. Ale obléct si pod ně punčocháče bylo natolik nad moje síly, že jsem to prostě nedala. Pod peřinkou s květy jsem strávila poslední noc přehlídky. A bylo to hustější, než v letech nejdivočejších. Nic si z té noci nepamatuju.

Ráno mě probudil podivný zvuk. Takové jako škrábání. Václav neležel vedle, ale nechtěla jsem to řešit. Upadla jsem ještě na hodinu do komatu. Když jsem se probudila, byla počmáraná (velmi pečlivě a precizně) celá nově vymalovaná chodba našeho krásného penzionu. Václav mi na můj výkřik odvětil, že to neudělal schválně (Lže! Lže! Křičelo to ve mě. Alibista! Mrňavej! Kudrnatej! Lže!). Pak se líbezně zeptal, jestli „může něco papat“. Ukrojila jsem mu chleba, namazala máslem a odeslala do jídelny. Následně jsme strávili asi dvě hodiny čistěním každé čárky na té zdi. Naštěstí, vlhčený ubrousek v životě rodiče funguje obdobně jako gafa páska v životě divadelníka. Zvládne všechno. Takže se nešlo ani na tradiční snídani do Stovky, ani plakat na nádraží, ani mávat a objímat se u Čapkárny. Poslední ráno Jiráskova Hronova jsem čistila zeď. Jsem si nikdy nemyslela, že takovou větu napíšu. A ještě ke všemu to bude velká pravda.

Kolem oběda jsem se šla podívat na náměstí. Upřímně – šla jsem koupit Alpu, neboť Václavovi se podařilo znečistit také další zeď, tentokrát lihovým fixem. Mimibazar radí – holky, fakt to funguje. Kupte Alpu. Na lihovku ze zdi platí líh. Zabírá to.

Otázka: Jak se pozná, že festival končí? Do obchodů se (obezřetně, ale přece) vracejí domorodci. Čekali za keři, brousili si tomahawky a vyhlíželi, až bílé tváře odtáhnou. Při zařehtání posledního osedlaného hřebce (pravidelný žlutý autobus Hronov-Praha v 10.49 od školy) vykoukli z porostů. Pak hup! Vyskočili na pevnou zem, na své území. Znalecky ohodnotili škody, spáchané cizáky. Pak přebrali život ve městě zase do svých rukou. Naplnili Stellu, zakoupili tričko u Vietnamců na náměstí a zmrzlinu v cukrárně naproti hotelu Radnice. Pokud něco v průběhu festivalu pořádali, zavřeli, uklidili a šli spát. Jako třeba v podniku Pod andělskými křídly. Odsud dnes voněl od rána místo kávy saponát. „V neděli Anděl složil křídla a vyhlásil inventuru.“ Myslím, že by to byl pěkný začátek nějaké básně.

Taky odjela Kafekára. Bylo to v okamžiku, kdy jsem měla vyplněnou kartičku. Za trest vám prozradím pěkný drb o speciální kávě od Kafekáry. Ale nesmíte to na mě nikde prásknout. Drb s názvem „Jiráskova káva“. Káva, inzerovaná jako vytvořená pro Jiráskův Hronov. Není na nápojovém lístku. Obsahuje… vaječný likér. Když jsem se ptala slečny, jak souvisí vaječný likér s Aloisem Jiráskem (dost mě to zaujalo), hezky se zasmála: “Ale nijak. To my na každým festivalu máme speciální kafe. Vždycky je to s vaječňákem. A podle toho, kde jsme, tak to různě pojmenujeme.”

Celkem mě to mrzí. Myslela jsem si, že budu mít dobrou pointu tohoto blogu. Začala jsem s paní Kuřátkovou/Sle­pičkovou, skončila bych likérem z vajíček. Tak nic.

Uzavřu tedy jinak. Jiráskův Hronov je krásné desetidenní octnutí se v paralelní realitě. Hudební seminář o tomhle (snad minulý rok) složil píseň: “Jó, Hronov je ráj!” (Pozn. letos složili song “Zombie mód”, už asi taky trochu cyničtí.) Vzhledem k tomu, že jsem Eva, mám pro rajskou teorii slabost. Takže. Uzavření letošní přehlídky. I když potkáte dva dny po sobě Dantovo Peklo (viz foto), nebojte se nic. S přehlídkou nemá nic společného. Bude maximálně na tričku nadějného mladého divadelníka. A to se vyplatí.

Autor: Eva Suková