„Budoucnosti milá, už jsi tady byla“ aneb POPAD 2020

Kočovné divadlo Ad Hoc: Kabaret proti nám Autor: J. Netrestová

Pražská oblastní přehlídka amatérských divadel s výběrem na 29. celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla DIVADELNÍ PIKNIK VOLYNĚ 2020, známá pod zkratkou POPAD, se letos konala ve dnech 27. února až 1. března 2020 v kulturním středisku U Koruny v Radotíně.


Pořádá ji již tradičně Amatérská divadelní asociace s grantovou podporou Ministerstva kultury a pod záštitou starosty pražské městské části Radotín, pana Karla Hanzlíka.

Zahajovací kus, půlhodinový Řetízek – jediný, který se hrál na klubové scéně Milana Peroutky, nikoli na hlavní scéně – byl původně součástí trilogie, jež vznikla v závěru režijní školy ADA. David Přikryl (autor a představitel Muže), Tomáš Jedlička (režisér) a Marta Veselá (představitelka Ženy) uvedli minipříběh o odsouzeném, který si před popravou objedná prostitutku a dočká se farářky. I když představení bylo o morálce, podávalo zprávu o pokoře a kladlo i další důležité otázky, vyhnulo se zbytečnému moralizování, mimo jiné díky přesvědčivosti hereckého výkonu Marty Veselé (čestné uznání za herecký výkon).

Autor a režisér Jan Brabenec měl pro stvoření představení Radeckého pochod životem bohulibý důvod – seznámit veřejnost s fakty o zapomenuté osobnosti jednoho z největších vojevůdců Evropy 19. století českého původu. Jeho příběh je však podán divadelně nepoučeně. Dějová fakta se příliš opakují, i evidentně disponovaní herci (především Jiří Trnka a Ladislav Kroček jako mladší a starší Já maršála Radeckého, Roman Janoušek jako Vencl, Kristýna Doubková jako Giuditta nebo Vladimír Švarc coby plukovník) jsou vedeni, aby hráli obecný pocit, nikoli situaci, zajímavé jevištní obrazy – průběžně přítomná Smrt, snová scéna s Napoleonem, zestárnutí Radeckého výměnou herců před zraky diváků – jsou tak dlouho vysvětlovány, až definitivně ztrácejí na působivosti. A z předscén a komentování situací bohužel vyplývá jen klišé, že válka je hrozná. Nicméně „Radecký“ jako první stupeň na cestě k souhře čtyřgeneračního (!) souboru je vlastně dobrý – a byl základem pro dělnou a zajímavou diskusi. Byla udělena dvě čestná uznání – Janu Brabencovi za připomenutí významné osobnosti a Ladislavu Kročkovi za herecký výkon.

Vedoucím Divadla na ulici, které navázalo na Divadlo pod úrovní z Újezda, je Jiří Šubrt; ten je zároveň podepsán pod dvěma kratšími dramatickými útvary, skrývajícími se pod souhrnným názvem Já tě (ne)chci! V hříčce o (ne)setkání exaltované básnířky a instalatéra alkoholika bohužel nebyly zveřejňovány jednotlivé fáze vztahu, zůstávaly pouze ve slovech a v obecné rovině, rovněž žánrová neujasněnost věci nepomohla. Diametrálně odlišně působila druhá část představení, aktovka o dvojici, která se probudí po společně strávené noci; nabídla působivou dramatickou zprávu o tom, co je lesbická žena ochotna udělat ve jménu touhy po dítěti a otevírala témata samoty, zneužití a osobní zodpovědnosti. Představitelé advokátky Laury a důstojníka Richarda umějí vést dialog a naslouchat si, zároveň mají schopnost existovat na jevišti v tom nejlepším slova smyslu; zejména Iva Nováková uchvátila – a Ladislav Černohorský jí byl rovnocenným partnerem (oba oceněni diplomem). Druhá část představení Já tě (ne)chci! o Lauře a Richardovi byla doporučena přehlídku aktovek v Holicích.

Vlastimil Neklapil napsal detektivku Zločin v přístavní krčmě a nastudoval ji se svými stálými hereckými spolupracovníky z DS Amartum (dříve Ochotníci Jižní Město). Vlastimil Neklapil autorsky roste; divadelní podoba detektivky s vtipnými dialogy a klasického střihu je ovšem velmi problematická. Všechny připomínky lektorského sboru se dají shrnout do jednoho doporučení – bylo by dobré, kdyby autor sebral odvahu a svěřil režii svého kusu někomu jinému; prospělo by to jak jemu samotnému (dostal by zpětnou vazbu od člověka, který není textem tolik zahlcen), tak hercům, kteří by dostali nové podněty a vystoupili ze svých „šuplíků“ (mírně se vyděloval jen Jakub Říman v roli Krčmáře – čestné uznání), a zejména inscenaci samotné.

Klub je čtyřicetiminutová aktovka Jakuba Kolára o „baště malomocných“ – o klubu mužů, kteří byli opuštěni a nemají kam jít; nabídla přes setkání dvou rozdílných typů výpověď o žaláři, do kterého se sami zavíráme a z něhož tu a tam nejsme schopni bez pomoci vyjít. Režisér Jakub Pilař stvořil jednoduchými, ale funkčními scénickými prostředky (prosvícenými stolečky; zvukem, jenž jako by byl tušen po celou dobu představení; významotvorným aranžmá herců) černobílý svět, v němž barevně září pouze alkoholy, ohraničený igelitem, za kterým cítíme možnost (snad) barevnějšího a šťastnějšího vesmíru. Vedle sebe se ocitají dva muži – rozervanec ala Dostojevskij neboli Lingvista evropského formátu, zavržený nevěrnou manželkou a neochotný vystoupit z vězení svého žalu, a Rambo čili Buldozer ženských srdcí, vyznávající filozofii „silnější miluje méně a opouští“; představují je v přesné charakteristice a s neobyčejnou mírou invence charismatičtí Martin Kozák a David Draxler; výborně jim asistuje tajemný Stevard v podání Jana Čížka (všichni účinkující byli oceněni diplomem, stejně jako Jakub Pilař, k němuž putovala cena za dramaturgickou úpravu a režii i za scénografii). Jednotlivé složky bez výjimky slouží celku, diváci jsou po celou dobu drženi v napětí a zároveň se baví, závěr je překvapivý a přitom nejednoznačný. Inscenace Klub byla doporučena do programu Divadelního pikniku Volyně 2020.

Pravda je zručně napsaná konverzační komedie Floriana Zellera. Navzdory banálnímu východisku (nemanželský poměr a manželský život ve dvou podobách) autor obratným řetězením lží plus dovedením motivů ad absurdum inspiruje k vážným úvahám o tom, jakou roli hraje lež v našich životech a jak nás může změnit, často nevratně. Strakonická Scéna (stále) mladých při DS Čelakovský pod vedením režiséra Václava Slanaře přehledně převypráví děj, vše, co je obsaženo ve slovech, je divákům předáno, čtyři představitelé hlavních rolí jsou hlasově velmi dobře disponováni. Fakt, že premiéra inscenace proběhla dva dny před přehlídkovým představením, se negativně podepsal na rytmu (např. přestavby zdržují) a na nejistotě herců (bohužel i té elementární, textové). Ivana Přibová byla odměněna za roli Laurence čestným uznáním.

Elektřinu napsal, scénou obdařil a s DS Kdomělčas nastudoval Aleš Kubita (čestné uznání za scénář). Komediální adaptace mýtu o Elektře, (mimo jiné) o problematickém vztahu mezi matkou a dcerou, vzbudila v porotovně největší vášně a stala se podkladem nejobšírnější veřejné rozpravy; očekávání vzbuzená původním textem (který je chytře vymyšlen – obsah funguje jak ve vztahu k mýtu, tak sám o sobě, situace jsou přinejmenším naznačené a dialogy vtipné) plus tvrzením, že autor píše role svým hercům na tělo, bohužel nebyla naplněna. Inscenace měla mnoho chyb – žánrovou neujasněnost, nesjednocené jevištní prostředky, špatné typové obsazení, karikaturní herectví… Přesto některé výstupy „zasvítily“ (dialog ve výtahu, střihový epilog) a naznačily, že soubor, který je na počátku své cesty, se může časem vyprofilovat velmi zajímavě.

Skupina charismatických přátel a příbuzných, shromážděných kolem scenáristy a režiséra Jana Duchka a hudebníka Lukáše Habance, uvedla po třech letech nový kus (v rámci přehlídky vlastně jeho předpremiéru). Opět jde o kabaret, „Pandořinu skříňku poslední záchrany“, který hravostí v literární a hudební části navazuje na S úsměvem nepilota, a strukturou inscenace (sled písní, skečů, poezie a komentářů, spojených společným rámcem) se hlásí k předchozí Nové TV. Tam šlo o proměnu průměrné soukromé televize ve výrobnu fake news vedoucí k fašizaci společnosti, v Kabaretu proti nám jde o výrobu jakéhosi aktualizovaného černo-zlatého Televarieté, v jehož rámci všichni komici, influenceři, youtubeři, interpreti reklam a týdeníkových zpráv, orchestr i sólisté pod bdělými zraky moderátorů makají na tom, aby byli úžasní a díky tomu bylo líp, takže bavit se je povinné („Nepodléhej puzení k průběžnému pruzení!“) – a mezitím jen tak mimochodem mizí peníze a lidi. Změnil se úhel pohledu; v Nové TV sledovali diváci nikoli pouze vysílání, ale i zákulisí televizního studia – tady vidí „kvalitní zábavní produkci“ jen zepředu; hraje každý detail a je na divákovi, zdali bude vnímat plíživě proměňovanou atmosféru z třeskuté srandy v mrazivou výpověď, nebo jestli se spokojí s onou třeskutou srandou (i když píseň Budoucnosti milá, už jsi tady byla, nenechá na pochybách téměř nikoho). Jde o kabaret výsostně politický, o divadlo vyjadřující občanský postoj, které ale neztrácí na divadelnosti a hravosti. A tak Kabaret proti nám získal cenu za inscenaci, k tomu Jan Duchek diplom za scénář a Lukáš Habanec za hudbu, a inscenace byla nominována do programu Divadelního pikniku Volyně 2020.

Deváté představení bylo vystavěno na rasantní dramaturgické úpravě Ostrovského Bouře; Věra Mašková proměnila původně lyrické drama v alegorii o tom, jak se necháváme spoutat (téma ne-svobody počtvrté na letošním POPADu!) o zneužívání moci a o vražedném napětí mezi generacemi. Režijně jde o čistě a kultivovaně vystavěný tvar (čestné uznání za režii pro Věru Maškovou), jejž Miroslav Pokorný pojmenoval jako divadlo-obřad; v poklidném tempu uváděnou pečlivou kompozici zvukovou i scénickou doplňuje ve druhé části představení množství působivých metafor (z těch nejzajímavějších – rozmačkávání rajčat Kabanovou při bičování Káti a Borise). Jedná se o činohru v nejlepším slova smyslu; herecky je představení rovněž zvládnuté (byly uděleny tři diplomy – Lence Malé za Kabanovou, Věře Malé za Kateřinu a Johanu Klesalovi za Tichona); a tak navzdory velkým problémům technickým získala inscenace cenu diváků a doporučení na Divadelní piknik Volyně 2020.

Za desáté představení letošního POPADu lze považovat průběžné moderování Pepého Šedivého, které dosáhlo vrcholu při nedělním předávání cen. Udělení jakéhokoliv ocenění by však bylo střetem zájmů (koneckonců se jedná o jednoho z organizátorů), a tak nedostal nic. Díky a obdiv ho však provázej – stejně jako organizační štáb, tedy Pavla Hurycha, Jindru Netrestovou, Magdu Mikešovou, Květu Salmonovou a Danu Krátkou, a mé porotní kolegy, předsedajícího Jaroslava Kodeše, dále Marka Friče, Miroslava Pokorného a Janu Stejskalovou.

V příloze naleznete fotografie autorky Jindřišky Netrestové v pořadí, ve kterém soubory vystoupily se svými inscenacemi na přehlídce. Na závěr foto cen :-)

Program přehlídky:

Čtvrtek 27. 2. 2020

19:00 D. Přikryl: Řetízek (DS 2:1) 19:45 J. Brabenec: Radeckého pochod životem (4generace)

Pátek 28. 2. 2020

19:00 autorské: Já tě (ne)chci! (Na ulici)

Sobota 29. 2. 2020

10:00 V. Neklapil: Zločin v přístavní krčmě (DS Amartum) 14:00 J. Kolár: Klub (OS Žumpa) 15:30 F. Zeller: Pravda (Scéna (stále) mladých při DS Čelakovský Strakonice)

Neděle 1. 3. 2020

10:00 A. Kubita: Elektřina (Kdomělčas) 14:30 A. Duchek: Kabaret proti nám (Kočovné divadlo Ad Hoc) 17:30 A. N. Ostrovskij: Bouře (DS Sumus)

Autor: Petra Richter Kohutová

Přílohy:

2-1-4mr2d 4generace-pi6wf na-ulici-1-kbbm6 na-ulici-2-5wsrk
amartum-1eglk zumpa-4ez3u scena-stale-mladych-u5q73 kdo-mel-cas-5n453
ad-hoc-5v4l6 sumus-obnkp ceny-bvkqy