České loutkářství míří do UNESCO

Autor:

Ministr kultury Daniel Herman podepsal 19. prosince 2014 zápis dalších tří nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Je mezi nimi i České loutkářství - lidové interpretační umění. Navrhovatelem tohoto zápisu bylo Národní informační a poradenské středisko pro kulturu.


Úspěšný zápis do národního seznamu

Ministr kultury Daniel Herman schválil 19. prosince 2014 zápis celkem tří nemateriálních statků tradiční lidové kultury:České loutkářství – lidové interpretační umění, Technologie výroby modrotisku, Tradiční léčebné procedury a odkaz Vincenze Priessnitze.

Pro české loutkářství to znamená další krok k vytouženému zápisu do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO), který v současné době připravují Slovenský ĺudový umelecký kolektív (SĹUK) a Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) ve spolupráci s loutkářskými soubory, spolky, oborovými organizacemi, dotčenými městy, kraji a mnoha odborníky. Z české strany například s odborníky z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici, z oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea v Brně nebo Muzea loutkářských kultur v Chrudimi.

Jak vše vzniklo

V únoru 2012 nominovali hejtmani Královéhradeckého a Pardubického kraje Východočeské loutkářství k zápisu do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky a probudili tak vlnu zájmu odborné i laické veřejnosti z České a následně i Slovenské republiky o lidové loutkářství. Podnět k zapsání tohoto fenoménu iniciovalo Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství.

Tento počin poté inicioval zápisy fenoménů národních loutkářství na slovenský (v roce 2013) i český (v roce 2014) seznam nehmotného kulturního dědictví.
Do národních seznamů i seznamu UNESCO jsou zařazovány tradice, které skupiny obyvatel pokládají za své kulturní dědictví a chtějí je předat dalším generacím. V českém seznamu jsou například slovácký verbuňk, vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, jízdy králů na Slovácku, sokolnictví nebo myslivost.

Následně se v loňském roce ministři kultury České a Slovenské republiky dohodli na společné nominaci českého a slovenského loutkářství do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Za Českou republiku bylo koordinací příprav zápisu pověřeno Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) za Slovenskou republiku Slovenský ĺudový umelecký kolektív (SĹUK).

Do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO) byly zatím z Česke republiky zapsány tyto statky: Slovácký verbuňk (2005), Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku (2010), Sokolnictví (2010 – přidružení ČR k nadnárodní nominaci koordinované Spojenými arabskými emiráty) a Jízdy králů na jihovýchodě České republiky (2011).

České loutkářství

České loutkářství představuje nehmotný kulturní statek – v národním jazyce provozované loutkové divadlo ve všech svých historických podobách a rozmanitých projevech. Ve shodě s Úmluvou o zachování nemateriálního kulturního dědictví je možné je považovat za jev lidového interpretační­ho umění.

Za celou dobu své existence je uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén. Tento původně umělý produkt kočovných loutkářů, kteří k nám přicházeli ze zahraničí, se v českém prostředí masově rozšířil. Této tradici významně napomohl fakt, že se čeští marionetáři, hrající česky, stali součástí národně uvědomovacího procesu a posléze ve formě spolkového divadla bylo loutkářství projevem formování občanské společnosti.

Marionetové divadlo, jakožto interpretační umění, je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno také s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou (řezba, omalování, kostýmování loutek, malba dekorací). Pro masové rozšíření loutkového divadla u nás vznikly mimořádné podmínky. Fenoménem se stalo tzv. rodinné loutkové divadlo. Prototypy stolních scén, dekorací, loutek navrhovali uznávaní malíři, od poslední třetiny 19. století byly vydávány repertoárové sešity. Od této doby se loutkové divadlo kontinuálně rozvíjí, předává se generačně, a to ve dvou rovinách. Jednak jako interpretační umění, které jeho tvůrci díky mnoha osobnostem dovedli do svébytného uměleckého druhu, jednak jako percepce.

Desítky stálých loutkových scén (např. Říše loutek Kroměříž, Starost Prostějov, Říše loutek Praha, Divadlo před branou Rakovník, Zvoneček Praha) pravidelně hrají od podzimu do jara představení určené především rodinným návštěvám. Zájem o loutkové divadlo dokládá návštěvnost profesionálních divadel včetně nezávislých scén. Tradice loutkového divadla se projevuje ve dvou vzájemně se ovlivňujících a prostupujících liniích – lidové (amatérské loutkářství ve všech aspektech) a profesionální (statutární divadla, nezávislé scény, sólisté, často i kočující) a je permanentně modifikována originálními tvůrčími snahami, trendy a experimenty. Ve srovnání s mnohými formami loutkového divadla ve světě není české loutkářství postaveno na redukční stabilitě a pevné konvenci, kterou mají, dodržují a přijímají tvůrci i diváci, nýbrž právě na tvůrčím přístupu ke všem složkám tvorby.

Praktikování loutkářství má v místech, která jsou s touto tradicí spojena velký kulturní a společenský význam. Jeho zapsání do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO), je považováno za důležitý počin, který do budoucna umožní uchovávat více než stoletou loutkářskou tradici v České i Slovenské republice a rozvíjet aktivity s ní související, včetně rozvoje cestovního ruchu.

Informace o zapsaných statcích na stránce Ministerstva kultury České republiky najdete zde >>>

Autor: Michal Drtina