Cestička k domovu, jenže z Hronova

Jiráskův Hronov 2015 Autor: Ivo Mičkal

Z Hronova jsem ujížděl před závěrečnou ceremonií v sobotu v noci. Říkal jsem si, že za divné tlaky v hrudním koši můžou dva rychle vypité redbully, ale že to je ze zdravotního hlediska jistě bezpečnější než usnout za volantem. Myšlenky se mi vracely zpět do vzdalujícího se Hronova.


Viděl jsem před sebou znovu kruh seminaristů HASITu a říkal jsem si, jak jsou ti lidé šikovní, motivovaní, přátelští a pracovití. Dostanou do ruky text a za pár desítek minut odehrají výstup z Revizora, který má pohyb, hlas, dynamiku, vzájemnou reakci postav a navíc vtip a osobní zaujetí. Mezi nimi se nenápadně pohybují lektoři, komentují, co vidí, případně se poptají, mají-li pocit, že nerozumí. Jejich autorita přirozeně vzrůstá tím, jak dokáží okamžitě odhalit a pojmenovat problematické body a otevírat tak tušený i netušený prostor ke zlepšení. Jak a zda tento prostor využiji, pak nechají na mně. Byl mi dán a teď je můj, těžko za to dostatečně poděkovat.

Viděl jsem před sebou znovu lektory problémového clubu, kterým se v tom pekelném vedru také občas znepřítomní pohledy, ale znovu se koncentrují na to, aby hledali co nejpřesnější slova pro hodnoty a širší rámce. Vstává pán, aby také něco řekl tak nějak za nás, za obyčejné lidi a mě je najednou jasné, že nejsem obyčejný člověk, ale spřeženec příslovečné pražské kavárny, která nic pořádného nedělá, jen plácá. Intenzivně se tedy stydím až do posledního slova, protože se to po mně evidentně chce a nakonec, někdo to dělat musí. Vstává paní, která se lektorů zastane a získá tím přízeň publika vyjádřenou potleskem, čímž je zřejmé, že nás užvaněných zevláků bude na radnici většina. Lektoři zůstávají kultivovaně v klidu, čímž potvrzují, že to není tak nějak od srdíčka a dávají dotčenému šanci, aby se později třeba konejšil jejich blahosklonnou domýšlivou přezíravostí.

Viděl jsem desítky představení, která nahlížejí realitu různými způsoby a probouzejí ve mně stěží odolatelnou chuť zkusit si tanec, loutkaření i experimentální divadlo. Viděl jsem v představeních skvěle hrát děti, teenagery i seniory. Viděl jsem spoustu zajímavých lidí, se kterými mnohdy nesdílím názor, ale sdílím s nimi témata. Viděl jsem poměrně pestrou komunitu, která dává uklidňující jistotu, že naše kultura vůbec není tak slabá, jak to někdy vypadá.

Viděl jsem ochotné zástupce organizačního týmu a techniky.

To vše mi dalo kromě řízení zapomenout i na vosy a úporné vedro venku i v sálech. Na věčně nenaplněnou chuť vypít pár piv se skvělými lidmi, neboť autobusy ani festivalové taxi přece v noci nejezdí a pivo si není kde dát. Na nesmyslně dlouhé fronty v Tritonu i v jídelně. Na některé místní, kteří zneužívají i nepatrnou moc k tomu, aby se povýšili. Na agresivní úklidovou službu města, která sklenice a lahve ze schodů Jiráskova divadla uklízí tak, že je srazí na dlažbu a hráběmi pak shrábne větší střepy. Na některá divadelní představení pochroumaná prostorem.

Z Hronova jsem ujížděl před závěrečnou ceremonií v sobotu v noci a před očima jsem měl záchodový nápis „Věříte na život po Hronově?“ Nevěřím. A taky nevěřím, že za ten divný pocit na hrudi mohl redbull. Stýská se mi doteď.

P.S.: Ještě teď jsem nadšený, když si uvědomím, co Jiráskův Hronov všechno je a zklamaný, když si představím, co by všechno mohl být. Děkuji městu Hronov, že poskytuje azyl všem těm divným cizím imigrantům ze zbytku republiky. Za přístřeší a teplé jídlo jsou vděční. Jiráskův Hronov bezesporu je rodinným stříbrem, které je třeba opatrovat. Bylo by nicméně škoda, aby se to projevilo tím, že se na něj bude prášit v bezpečném temnu kredence.

Autor: Jan Duchek AD HOC