Co je s amatérským divadlem?

Jiráskův Hronov 2015 Autor: Ivo Mičkal

85. Jiráskův Hronov za námi, pohled na amatérské divadlo je lehce znepokojivý. Navrácena z 85. Jiráskova Hronova, spánkový deficit dohnán, mozek odpočinut a schopen přemýšlet. A proto toto:


Letos jsem si festival užívala z jiných stran než v předchozích letech – méně Tritonu, více divadla a větší soustředění na semináři. Nevynechala jsem jediné představení (usnula jen při jednom a jen z jednoho odešla po první polovině). Pravděpodobně ale ne proto, abych o ně nepřišla a mohla se jimi nechat unést, ale spíše proto, že jsem čekala, kdy už uvidím dobré divadlo. Mám pocit, že z letošních 26 inscenací bych ty zajímavé spočítala na prstech jedné ruky a to říkám zajímavé a ne zapamatovatelné, protože těch je ještě méně. Co se to děje s amatérským divadlem? Vždyť právě amatéři byli vždy ti, kdo přinášeli nové trendy, posouvali divadlo dál, nechali se inspirovat a inspirovali tak ostatní, nebáli se experimentovat, hledali nové postupy a prostředky…

Avšak já mám pocit, že na největším festivalu amatérského divadla v České republice se inspirace a nezapomenutelných zážitků dostavilo pramálo. A nepřipisuji to únavě ani vedru. Převaha inscenací založených na textu (a často na ne úplně dobrém textu), hraná sice dobře, velmi dobře, možná i výborně, ale bez nápadu! Kde je tvořivá dramaturgie, kde jsou ta témata, co nás dnes pálí a o kterých chceme mluvit a vidět je na jevišti? Rok 89 přinesl vysvobození a mnoho dobrého. Ale pravdou je, že divadelníkům sebral společného nepřítele, proti kterému se dalo z jeviště pomocí divadelních prostředků bojovat. A dnes hrajeme o vyprázdněnosti, stereotypu, nudě a žabomyších válkách, anebo plytké komedie, které snad mají za úkol lidi z výše jmenovaných pocitů vytáhnout. A není toho už trochu moc? A pokud ne, nedá se to udělat jinak? Už mě unavují suché činohry, text hozený na jeviště, byť dobře zahraný, neproškrtaný a často vizuálně nezajímavý. Doby iluzivního divadla jsou dávno pryč, nepotřebuji na jevišti vidět přesnou rekonstrukci pokoje, chci vidět znak. Divadelní znak, symbol, metaforu. Chci si domýšlet, chci se nechat překvapit, chci se učit od zkušenějších. Bohužel po letošním ročníku vím spíš jakou cestou nejít než jít.

Tohle je reflexe z pohledu mladého starého hronováka, který na tomto festivale dospíval. Tohle je apel na amatérské divadelníky, kteří chtějí tvořit a jistě tvořiví jsou, ať svou kreativitu využijí, scénická poznámka není svatá! Apel na ty, kdo posílají soubory na národní přehlídky – herectví není všechno, téma a nápadité zpracování je mnohdy důležitější. Nechtěla jsem kritizovat, spíše dát jakýsi feedback, ze kterého se ovšem vyklubala právě kritika, za což se omlouvám, ale nemůžu si pomoct. Divadlo je nádherná věc, můžeme jím sdělovat, obohacovat, nutit přemýšlet…

Tak to udělejme!

Autor: Markéta Zborníková