Divadelní Tříska: když minuta trvá hodinu

Mrzák Inishmaanský souboru Divadlo Akorát Autor: Foto archiv přehlídky

V sobotu a neděli 11. a 12. března se amatérští divadelníci, diváci i lektoři sešli na tradiční pražské postupové přehlídce Divadelní Tříska. Tentokrát se role hostitele ujalo Divadlo v Celetné a po Žižkovském divadlu, Činoherním klubu a Divadlu Komedie si tak amatéři mohli zahrát na dalším profesionálním jevišti.


Na přehlídce se představilo devět inscenací, které se ucházely o postup na národní přehlídku činoherního a hudebního divadla Piknik Volyně 2017. Jak už to tak bývá, každé představení bylo jiné, mělo jinou úroveň herectví, režie, dramaturgie i práce s prostorem, ale přece jen se najdou styčné body, které většinu viděného spojovaly. Ale ať už bude v dalších řádcích vyčítáno cokoli, jedno je třeba zdůraznit. Ty lidi na jevišti to baví, hrají s chutí a chtějí. Až si osvojí víc, více se soustředí nebo se poučí, budou zase o kousek lepší a divácký zážitek výraznější.

Čas

V jedné tradované anekdotě se jeden muž ptá druhého, jaká byla ta Libuše v Národním. „Co vám mám povídat, o půlnoci kouknu na hodinky a ono bylo teprve osm.“ Ano, kolikrát máte v divadle pocit, že od prvního zvednutí opony uplynuly aspoň čtyři hodiny. Jindy zažijeme situaci, kdy to nějak rychle uteče, divadla „nemáme dost“ a rádi bychom s herci sdíleli čas mnohem delší. Temporytmus – tohle zaklínadlo nejednoho lektora a kritika, použitelné kdykoli, kdy už není, co by se k představení řeklo. Takové rozborové cimrmanovské jmelí. Jenže… práce s časem, jeho vhodné, uměřené a funkční dávkování, je na (nejen) amatérských jevištích problémem setrvalým a neodbytným. Konverzační komedie opravdu nepotřebuje pauzy, ve kterých běží hrdinovi před očima celý jeho život, a to několikrát za sebou. Přestavby opravdu není třeba vždy provádět rychlostí ospalé želvy, hrozí, že divák vám z představení „odejde“, ačkoli v hledišti stále sedí. A znovu ho získat, je sakra těžká dřina, která v 9 případů z 10 ke kýženému cíli nevede. K zdlouhavosti představení a k rytmické jednotvárnosti na podobných přehlídkách samozřejmě přispěje nezvyklý prostor, často delší cesta z portálu až na místo, kam se herec potřebuje dostat… Ale občas se z hlediště zdá, že jiné jeviště úplným viníkem nebude. V kuloárech se po několikátém temporytmicky nezvládnutém představení zrodil nápad. Pojďme do programu kromě reálného trvání inscenace psát i pocitový čas. Vysoký rozdíl mezi těmito dvěma veličinami pak bude nápovědou, že s inscenací není vše úplně v pořádku. A kdo na Třísce viděl představení hry Oskara Bábka Ve jménu lásky (a přátelství) souboru OLDstars (pro mě osobně jeden z vrcholů přehlídky), ví, že čas a temporytmus se dají zkrotit a připravit divákovi vpravdě divadelní zážitek. Kdo neviděl, běžte a všimněte si, jak hraje pauza, co s časem umí dialog a jak to do sebe zapadá.

Druhy – styly – žánry

Druhým zobecňujícím postřehem, který do jisté míry souvisí s výše řečeným, je bezradnost, s jakou řada inscenátorů vezme dramatický text a co z něj na jevišti udělá. Je třeba si pojmenovat, jaký žánr text nabízí, jaký styl tomu odpovídá a jak „to budeme hrát“. A taky o čem, jaké téma chceme sdělit. Od toho se pak odvíjejí vhodné prostředky. Když část představení koukáme na telenovelu a do toho náhle vpadne niterné psychologické herectví, je divák v lepším případě jen zmatený. Když nevíme o čem přesně hrajeme a jaký divadelní žánr k tomu použijeme, pak nečekejme výsledky. Naopak, pokud si pojmenujeme téma, vybereme žánr, kterým ho chceme sdělit a použijeme vhodnou formu a prostředky, pak jsme na dobré cestě. A nehrozí, že bychom žárovku šroubovali kladivem a hřebík zatloukali prsty. Je to náročná disciplína, ale je nezbytná. Hokejista bez bruslí nehraje hokej, divadelník bez osvojení žánru a prostředků nedělá divadlo. Určitě to každý amatérský divadelník uslyší ještě mnohokrát, ale říkat se to nahlas musí. Psal jsem to loni, píšu to letos a napíšu to i příští rok.

Výsledky

Buď, jak buď, Divadelní Tříska byla letos pozoruhodně pestrá, vedle černé komedie se objevilo psychologické drama, opozicí proti televiznímu sitkomu byla například válečná tragédie. A jako na každé postupové přehlídce i zde se s napětím čekalo na verdikt lektorů. Odborná porota ve složení scénografka Kateřina Baranowská a režiséři Jaromír Hruška a Jan Holec nakonec do programu národní přehlídky Piknik Volyně 2017 doporučila inscenace Bratři Karamazovi souboru Ty-já-tr HROBESO a Důkaz souboru KoMa. A nominovala inscenaci Mrzák Inishmaanský souboru Divadlo Akorát.

Bratři Karamazovi souboru Ty-já-tr HROBESO

Na první pohled dostal divák to, na co je od zkušeného a velmi schopného souboru zvyklý – výborné herecké výkony a působivé divadelní obrazy. Vůbec je sympatické a zaslouží ocenění, že se Hrobeso, které by si bezpečně mohlo hrát to své, pustí do takové riskantní výzvy, jakou Karamazovi bezpochyby jsou. Ale risk není vždy zisk a vrstevnatost Dostojevského předlohy zde inscenátorům spíše podráží nohy. I dva týdny po představení si stále nejsem jistý, o čem to tedy vlastně hrají, jaké téma je pro inscenaci i režiséra Luďka Horkého důležité a zásadní. A zda témata, která mě napadají (třeba vztah ateismu a víry), a dramatizace z roku 1979 mají dnes nějakou platnost a sdělnost. Možná by pomohla větší souhra a soustředění aktérů, kteří místy jakoby hráli sice na plné pecky, ale jen a pouze za sebe, nikoli s kolegy.

Důkaz souboru KoMa

Velmi silné a skvělé drama Davida Auburna, známé i z filmového zpracování. Střet matematických géniů a jejich obdivovatelů. Ale hlavně setkání lidí toužících po lásce, uznání a štěstí. Takový příběh je velmi silný a výborně napsaný, ovšem prospělo by mu, kdyby se inscenátoři v čele s režisérem Milanem Šebem rozhodli, zda přece jen více nerozehrát a nevsadit do dramatických situací vztahy mezi hlavní hrdinkou (herecky vysoce vybavená Petra Svobodová) a dalšími protagonisty. Zda by láska k otci, pracně budovaná důvěra k muži a nesoulad se sestrou-manipulátorkou nebyly dostatečně silným motivem, pro který by komplikovaná duše genia byla urychlovačem. Divák jen tuší, že o to tady jde, ale takové téma by si zasloužilo inscenačně více podpořit a vypíchnout. A spolu s lektory se přimlouvám za obřadné rozštípání a spálení plotu, který je na jevišti zbytečný.

Mrzák Inishmaanský souboru Divadlo Akorát

Soubor předvedl velmi ucelený tvar, který držel pohromadě scénograficky i hereckými výkony. Drsná irská komedie o „nejzapadlejším zapadákově a lidech, kteří tam zapadli“ dala vyniknout především dvěma protagonistům – Adéle Červenkové v roli Heleny (a rovněž režisérce a autorce úpravy) a Radku Vyvadilovi jako mrzáku Billovi. Co by, po mém soudu, pomohlo inscenaci ještě výš, by bylo posílení principu tolik vlastnímu Martinu McDonaghovi: Každá postava jeho hry je záporná, žádná není kladná a hodna politování. Pak by ony občasné záblesky lidskosti ještě více vynikly a na diváka zapůsobily naléhavěji. Ani tělesný hendikep není něco, co má postavu omlouvat, je to jen okolnost, ve které je i Billy „jen“ sobecký manipulátor. Postavy jsou zlé a zlé a zlé, jen chvílemi dobré. Ne naopak.

Teď nezbývá, než se těšit, v jakém pražském divadle a s jakými představeními se pochlubí Divadelní Tříska 2018. Podle zákulisních informací by se přehlídka, kterou pořádá Divadlo (bez záruky) Praha, mohla dočkat atraktivních změn.

Autor: Martin Rumler