Divadlo Divokého západu 3.

Autor:

Jak jsem minule víceméně oslavovala sanfranciské taneční soubory, tak naopak operní produkce jsou na můj vkus příliš starožitné, podobně jako zdejší činoherní opusy. Ovšem co se orchestru a pěveckých výkonů týče, jsou často na obdivuhodně vysoké úrovni. I proto mi bylo lze přečkat velkou dávku těžkopádných kašírovaných scén a historizujících kostýmů. Když už jsem měla totiž „kapitalistického realismu“ na jevišti plné zuby, stačilo jen přivřít oči a poslouchat.


Hlavní zdejší operní dům San Francisco Opera je poměrně konzervativní stánek múz. Jeho dramaturgie je spíše tradiční, ale to neznamená, že zdejší divadelníci nemají vůbec žádné ambice, jen se to s těmi novotami nesmí přehánět – stávající sezonu zakončí kompletní uvedení Wagnerova Prstenu Nibelungova v režii na zdejší poměry až provokativní umělkyně Francesky Zambello, která se rozhodla spojit mytologii Prstenu s novodobými americkými reáliemi.

Sezona začínala Mozartovou Figarovou svatbou a, jak jsem naznačila výše, rozhodně nešlo o moderní divadlo, spíš o propad v čase o dobrých 50 let. Imaginace? Náznak? Metafora? Nic z toho, spíše to celé připomínalo špatnou televizní inscenaci s výpravou seskládanou z fundusu. Pucciniho Madam Butterfly byla japonštější než Hokkaido, na velevýpravné inscenaci Verdiho Aidy mě opravdu překvapilo jenom to, že po jevišti nechodil opravdový živý slon, ale byl nahrazen loutkou, a na Cyranovi z Bergeracu (Franco Alfano) bylo pozoruhodné pouze, že titulní roli odzpíval sám Plácido Domingo.

Dlužno dodat, že zastaralá divadelní poetika není výsadou jenom San Francisca, což mi potvrdilo diluviální nastudování Brittenovy opery Albert Herring v produkci Castletonského operního festivalu hostujícího v nedalekém univerzitním městě Berkeley a poutajícího pouze osobou dirigenta Lorina Maazela.

Závan moderního divadla

Místní operní dům si však v mých očích zásadně vylepšil reputaci listopadovým uvedením Janáčkovy Věci Makropulos (dirigoval Jiří Bělohlávek). A stal se snad zázrak, protože si inscenátoři (režisér Olivier Tambosi) v tomto případě odpustili veškerou kašírku a podobnou archaickou divadelní veteš, a přichystali velmi civilní a jednoduchou scénu s decentními kostýmy. Elinu zpívala vynikající sopranistka Karita Mattila a pojala ji jako melancholickou a k smrti znuděnou ženu, které už je posledních sto padesát let všechno jedno. Zážitek z těch příjemnějších přinesla také inscenace Glassovy opery Orphée (prakticky doslova adaptující magický snímek Jeana Cocteaua z roku 1949) v podání menšího nezávislého souboru Ensemble Parallèle, která (konečně) povolila otěže divácké fantazie a zapojila do scén v pekle prvky nového cirkusu.

Operní kuriozity

Neobvyklým divadelním zážitkem ovšem bylo představení Pucciniho Tosky v podání San Francisco Parlor Opera. Tenhle spolek se totiž věnuje hraní v soukromých domech či přesněji řečeno vilách. Nebylo to nepodobné tomu, když si šlechtic pozve ku potěše komedianty, aby ho doma bavili. První dvě dějství se odehrávala ve sklepě, třetí venku na zahradě. Jako doprovod sloužil klavír, scénografie byla pochopitelně pouze náznaková a kostýmy jakbysmet. Bylo opravdu zvláštní poslouchat velké operní hlasy z takové blízkosti.

Další kuriozitkou byl komponovaný večer v Mission City Opera House, kde jsem zhlédla operu Truce of Carols, poněkud sentimentální zpracování skutečné události – vánočního příměří na západní frontě v roce 1914, kde se přestalo bojovat a vojáci obou stran společně slavili svátky (syžet byl postaven na známém filmu Šťastné a veselé Christiana Cariona). Kdyby šlo o kousek tak 80 let starý, budu k němu mnohem shovívavější. Kýčovitá hudba, k tomu jaká jiná než přeplácaná scéna a roztomilé děti, k dokonalosti chyběl snad jenom živý pejsek. Druhá inscenace byla aspoň po hudební stránce o několik pater výš. Šlo o operu Carla Menottiho Amahl a noční návštěvníci napsanou v roce 1951 pro televizní inscenaci NBC (prý vůbec první opera napsaná speciálně pro televizní uvedení). Vánoční příběh v pohádkovém balení o zázračném vyléčení kulhajícího chlapce Amahla a jeho setkání se Třemi králi putujícími do Betléma nebyl pojat pateticky a přinesl odlehčenou divadelní inscenaci, kde tentokrát i obsazení dítěte v hlavní roli mělo svůj smysl.

Umění masám

Na již zmiňované opulentní inscenaci Aidy bylo asi zdaleka nejzajímavější to, kde byla k vidění: na baseballovém stadionu zdejšího oblíbeného klubu San Francisco Giants. Diváci zaplnili tribuny až po střechu, vytáhli svačinu a nerušeně sledovali projekci na velkoplošné obrazovce. V divadle sledovalo představení 3000 diváků, na stadionu asi 32 000. Toho dne se totiž pro veřejnost promítalo zdarma, což na operu přilákalo pravděpodobně i lidi, kteří by do divadla asi jinak nezavítali. Z marketingového hlediska je to obdivuhodná akce.

Na konec ještě musím doplnit charakteristiku zdejšího publika (samozřejmě nejen toho operního), které se od toho evropského notně liší. Je totiž až neuvěřitelně spontánní, neustále reagující (i na otřepané vtípky nebo narážky) a velmi komunikativní. U nás jsem málokdy zažila při sledování sebelepší komedie tak hurónský smích jako tady třeba na Figarově svatbě. A ten hlasitý údiv, když dojde k odhalení Figarovy totožnosti a on rozpozná svoje rodiče… Zdejší diváci jako kdyby zůstávali tak trochu dětmi. Nebo diváky televizního sitcomu?

Autor: Michal Drtina

Přílohy:

vec-makropulos-sfo-1108251519-854 vec-makropulos-sfo-1108251519-469