Divadlo je setkání aneb mezinárodní festival Vreme 2015

DS Reverzní dveře Brno: JÁ JSEM LUCIEN Autor: DS Reverzní dveře Brno

Divadlo je setkání. A zdaleka se nevyčerpá tím, že se jeviště s hledištěm rozloučí po děkovačce na konci představení. O divadle se vedou dlouhé řeči mezi diváky i divadelníky; a jak to tak bývá, může se stát dobrým tématem k rozhovoru nebo k novým přátelským spojením v domácím i mezinárodním měřítku.


Letos v červnu jsme s divadelním souborem Reverzní dveře (fungujícím pod záštitou Ateliéru divadla a výchovy JAMU v Brně) již podruhé navštívili mezinárodní divadelní bienále VREME konané v bulharském městečku Vratsa (děkujeme tímto Nadaci život umělce za podporu, bez které by tato naše festivalová participace nemohla dojít zdárného konce). Se vzrušující informací o nezvykle široké škále mezinárodních souborů z téměř celého světa, s psychickou přípravou na značně odlišné klima a hlavně s naší čerstvě odpremiérovanou inscenací JÁ JSEM LUCIEN (inspirovanou povídkou Mládí vůdce od Jean Paul Sartra) jsme se vydali vstříc k poznávání nových divadelních kultur.

Krása mezinárodního festivalu spočívá v exotičnosti, kterou vnímáme my účastníci, ale také místní obyvatelé, kteří letos trhali rekordy v návštěvnosti festivalu. Toho jsme si mohli všimnout hned první večer během slavnostního zahájení ve venkovním amfiteátru ve zdánlivě odlehlé části města, kam jich přišlo více jak 400! Během velkolepého ceremoniálu se představily jednotlivé soubory – vedle nás také soubory z Egypta, Gruzie, Chorvatska, Indie, Itálie, Litvy, Lotyšska, Norska, Polska, Rumunska, Srbska a Ukrajiny a také množství domácích bulharských uskupení. Právě tady jsme si utvořili prvotní představu o tom, co nás v následujících dnech čeká. A těšili jsme se až neuvěřitelně – nervozita, očekávání, energie, euforie.

Dalším příjemným zjištěním byly dílny pro účastníky s českým hercem a mimem Michalem Hechtem a bulharskou režisérkou a divadelní pedagožkou Fani Hadjinikolovou a především opětovné setkání s mezinárodním observerem a naší drahou přítelkyní a rádkyní Joke Elbers z Holandska. Celý festival byl obohacen také o off-programové akce v podobě společensky laděných večerů či spíše nocí (samotný oficiální program s jednotlivými představeními byl často nabitý až do pozdních večerních hodin), kdy si účastníci našli již zmiňovaný čas na diskusi a mezinárodně laděný rozhovor o zhlédnutých představeních. Divadlo je totiž jev společenský a právě jednotlivá odehraná představení nám otvírala brány k novým přátelským vztahům, ale také budoucí spolupráci s jinými státy. Až návštěva právě tohoto festivalu mi osvětlila, že divadlo, v našem případě to mezinárodní, nemusí být pouze bádáním po významu v cizojazyčné kultuře, ale také může být zábavou, či způsobem vidění divadelního světa ve světovém měřítku. Nejvíce čitelné to bylo právě na těchto večerních diskusích, kdy se mezi jednotlivými soubory spontánně rozebíralo ten den zhlédnuté – emoční divácké zážitky, jiný divadelní jazyk, herecké výkony, okolnosti vzniku inscenací a života souborů, témata překračující hranice.

Šlo tedy také o dotazy, které byly směřovány přímo k nám interpretům a k objasnění některých momentů či inscenačních klíčů, kterým divák neporozuměl nebo si je vykládal po svém s určitou nejistotou. Hlavním problémem je v takových případech očekávatelně většinou jazyková bariéra – vždy se lépe divácky hledá a nachází v divadelních obrazech, hudbě, akci, nežli ve statické konverzaci, natož pak v neznámém jazyce. Právě tyto typy inscenací nás podněcovaly k nejrozsáhlejším debatám – především o tom, jak by takový mezinárodní divadelní festival měl vypadat a jaké inscenace by měly být do programu zařazovány. V kontrastu s tím jsme se setkávali s vizuálně a fyzicky stavěnými inscenacemi a musím uznat, že u těchto typů bylo rozklíčování mnohdy snadnější a divák byl zkrátka jednodušeji in. Tímto způsobem nás tzv. dostala především výtečná pohybová inscenace „Hey You There“ na motivy povídky W. Saroyana souboru z Culture College Students Theatre z lotyšské Rigy, která vypovídala čistý lidský příběh o setkávání dvou milujících se lidí v dnešním světě, jimž nepřeje jejich osobní okolí ani dobové události. Nutné podotknout, že se nejednalo o taneční divadlo s otevřenou dramaturgií ve smyslu „mysli si diváku, co chceš, vše je správně“, ale o postavy, vztahy i emoce velmi zřetelně zobrazované pomocí divadelních obrazů a precizní práce s tělem a jeho fýzis v prostoru, které skládaly dohromady příběh a jasné sdělení, při němž navíc mrazilo po těle.

Nic však není černobílé. Pro příklad bych chtěla uvést inscenaci „O! Frida“ souboru Expression Lab z Pune v Indii, která je pro takové festivaly značně netypická – jednalo se o divadlo jednoho herce se silně monologickým charakterem vyprávění, navíc o silném a vážně interpretovaném tématu, textu nepřeberné množství. Sledovat asi hodinové představení jednoho herce v indštině (byť s geniálním hereckým uchopením Krutiky Deo, o němž opravdu nelze pochybovat) začne být pro cizince po kratší či delší době náročné, jeho pozornost upadá a cítí, že se nemá čeho nového (vizuálně a pro mnohé i tematicky) chytit. Inscenace „O! Frida“ byla toho příkladem a byla rozhodně velmi divácky náročná. Avšak i tak byla jedinečným zážitkem, který mnohým z nás docházel až posléze – když na děkovačku nastoupil kromě hlavní interpretky celý inscenační tým pěti silných mužů a nám docházela velmi poctivá práce všech složek, nejen herecké, a hlavně když jsme se posléze bavili s režisérem Jabhishek Deshmukhem a zjišťovali, co všechno o Frídě vědí a jak mají každý krok i slovo vlastně geniálně promyšlené.

Podobně nás i přes množství textu a přes absenci znalosti jejich jazyka překvapil a divadelně přesvědčil i bulharský soubor z Youth Theatre Studio Scena 99 ze Staré Zagory svojí inscenací „The Blind“ (silně atmosférická inscenace s neuvěřitelně koncentrovanou energií mladého souboru vyprávějící příběh na motivy díla M. Maeterlincka) nebo polský soubor Dramos Studija z Punsku svou poetickou inscenací „The story of Čiurlionis“ (vizualizující skutečný příběh významného polského hudebního skladatele zasaženého silnou nemocí paradoxně spouštějící jeho geniální tvorbu).

Po báječných pěti dnech na tomto festivalu jsme se již jen s naším souborem ještě na pár chvil přemístili do přístavního města Oryahovo – do Savchevi gallery Radoslava Neicheva – našeho kamaráda z minulého ročníku festivalu Vreme. A naše konverzování nad divadlem pokračovalo i pod dohledem nádherných výtvarných děl místních i zahraničních umělců (pokud budete mít cestu po Dunaji, určitě se zastavte – opravdu to stojí za to!). Sedíc na kopci nad Dunajem a pozorujíc blízké Rumunsko za řekou věnuji ještě posledních pár vět festivalu Vreme: Ve vzduchu je klid, čas jako by se zastavil, sem tam se jen ozve smích z mezistátního přístavu, který láká k pohledu tím směrem, rybářům vidím jen jejich klobouky a jsou takhle maličké. Je to atmosféra v něčem možná paradoxně velmi identická s celým festivalem. Člověk potřebuje klid a čas, aby inscenační klíč našel a dokázal použít. Aby neodsoudil předčasně. Zároveň trochu nadhled k porozumění rozdílnosti mezinárodních kultur. A ač je něco malé nebo neviditelné, vábí to k prozkoumání. Bez přítomnosti těchto lidských aspektů nemůže mezinárodní divadlo být divadlem.

Michaela Mikulová
a Kamila Konývková
http://difa.jamu.cz/adv/rd.html

Autor: Kamila Konývková Kostřicová