Divadlo s loutkami - Malé, ale naše

Loutky a loutková divadla 1900-1950 Autor: Marie a Pavla Jiráskových

Loutky a loutková divadla 1900-1950 ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových. Rok poté, co bylo české loutkářství zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, jsme připravili výjimečnou výstavu, která představuje bohaté tradice neobyčejného divadelního oboru, v českých zemích společensky mimořádně oblíbeného a rozšířeného. Expozice je zároveň oslavou blížícího se 100. výročí založení samostatného československého státu, protože české loutkové divadlo nejenže protestovalo proti násilí a válce, ale především vlastenectvím a buditelstvím podporovalo myšlenky vedoucí k samostatnosti Československa.


Výroba loutek patřila k české tradici, i když v průběhu staletí se obliba loutek měnila. Za nejslavnější období této obliby je považována první polovina minulého století, kdy ještě vesnicemi projížděli loutkáři slavných dynastií, jako byli třeba Kopečtí nebo Maiznerové. Malé loutkové divadlo také nesmělo chybět téměř v žádné české rodině či škole, ale stejně tak často se loutkové divadlo hrálo v každé sokolovně, orlovně, tělocvičně dělnických jednot i v prostorách církví. Popularita loutkového divadla v Čechách a na Moravě vedla v 1. polovině 20. století k značnému rozšíření rodinných a spolkových loutkových divadel, pro něž byly hojně sériově vyráběny loutky, dekorace a vydávány hry. Tato divadla s možností výměny kulis měla rozměry od malých titěrných scén 30×40 cm až po velkorysé portály 120×160 cm velké a byla určená především pro divadelní činnost spolků či škol. Na jevištích těchto divadel se inscenoval především pohádkový repertoár, proto většina loutkových postav i scenérie mají typickou českou pohádkovou stylizaci.

Už v roce 1912 se předlohami prvních českých sériově vyráběných loutek staly kresby Mikoláše Alše, podle nichž a některých historických marionet po Matěji Kopeckém vymodeloval výtvarník Karel Kobrle první skupinu loutek. Tyto loutky měly neproporční poměr hlavy a těla, lehce karikující a humorný ráz, který byl společně s jemnou modelací, spojující dobromyslný výraz se smyslem pro lidovost a pečlivým kostýmováním klíčem k jejich nezměrnému úspěchu. Spojením Alšových loutek s první sérií Dekorací českých umělců vzniklo moderní rodinné či spolkové divadlo, které se ujalo pod označením „Alešovo divadlo“. Stalo se ohromným společenským impulsem k zájmu o loutkové divadlo před první světovou válkou i během ní u nás. V souvislosti s vyvrcholením nacionálních snah se podařilo učinit masivní propagací z tohoto divadla fenomén doslova nepostradatelný v každé řádné české rodině, škole či spolku. Především tím došlo k masovému rozšíření zájmu o rodinné a spolkové loutkové divadlo, které nemělo v Evropě v první polovině dvacátého století obdoby.

Po první světové válce na základě úspěchu projektu Alešova loutkového divadla i dobového vnímání loutky jako typicky národního dědictví začala ohromná produkce divadel a loutek v ustálených velikostech 18–25–35 cm několika firmami, ale i mnoha jednotlivci s větší či menší uměleckou hodnotou. Nejznámějšími producenty průmyslových loutek byli: Antonín Münzberg, Modrý a Žanda, firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou JEKA, pražské nakladatelství A. Storch syn a další. Podobně jako loutky ve dvacátých letech produkovaly loutkářské firmy i nová tištěná divadla s dekoracemi více formátů pro loutky různých velikostí. Autorem předlohy takového uceleného souboru jednotného výtvarného rázu býval často profesionální výtvarník. S firmou Antonín Münzberg například trvale spolupracoval šéf výpravy pražského Národního divadla, akademický malíř Karel Štapfer, akademický malíř Vít Skála tvořil dekorace pro firmy Modrý a Žanda a A. Storch syn, ilustrátor Artuš Scheiner pro nakladatelství J. R. Vilímka.

Na počátku třicátých let došlo k neuvěřitelnému rozšíření spolkových loutkových scén, Loutkářské soustředění při Masarykově lidovýchovném ústavu jich registrovalo přes tři tisíce, přičemž většina z nich se inspirovala tvorbou tzv. „uměleckých scén“. České loutkářství bylo tehdy spíše prostřednictvím UNIMY a hostování cizích loutkářských souborů konfrontováno se světovým loutkářským vývojem a také více reagovalo na podněty českého činoherního divadla. Generace loutkářů, která nastoupila, se orientovala na nejnovější divadelní trendy prostřednictvím nově vznikající moderní loutkářské dramaturgie a zejména i režie. Dekorace a loutky prodělaly během třicátých let značný vývoj. Dekorace prošly cestou od realismu až po náznakové funkční scény a loutky od dokonalé řezby až k jednoduchým soustruženým tvarům. Změnila se také loutková typologie, protože se značně rozšířilo loutkové varieté a kabaretní divadlo, které zrodilo i figury Spejbla s Hurvínkem.

O sbírce

Všechna divadla a loutky na výstavě jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Absolventka Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU Marie Jirásková je známá jako scénografka, která spolupracuje s řadou divadel a od roku 1996 působí jako pedagog v atelieru scénografie divadelní fakulty JAMU v Brně. Souběžně se scénografií se věnuje volné tvorbě, kterou prezentuje na společných i samostatných výstavách u nás i v zahraničí. Absolvent estetiky a hudební vědy na Filozofické fakultě MU Pavel Jirásek se vyprofiloval jako režisér dokumentarista, pravidelně spolupracující s ČT. Je nejen autorem magazínů o kultuře a umění, ale zejména autorem oceňovaných dokumentárních filmů z oblasti umění, kultury a společnosti. Dnes jsou oba známí jako sběratelé a badatelé v oblasti českých historických loutek, loutkových divadel a uměleckých dřevěných hraček. Loutky a loutkářskou scénografii začali studovat a sbírat v polovině osmdesátých let, kdy jejich jediným divadlem bylo dědictví po dědečkovi – prvorepublikovém cejchovním úředníkovi Otakaru Jiráskovi – Štapferovo divadlo s loutkami od Antonína Münzberga.

Po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950. Na rozdíl od muzeí podporovaných veřejnými financemi a dotacemi vytvořili rozsáhlou sbírku vlastními prostředky i nemalým úsilím restaurátorským, valná většina loutkářských artefaktů je totiž nalezena zpravidla ve značně poškozeném stavu. Marie a Pavel Jiráskovi o historických loutkách také píší a účastní se řady výstavních projektů u nás i v cizině, dlouhodobě spolupracují s Oddělením dějin divadla MZM v Brně. Mezi jejich nejúspěšnější výstavní autorské projekty patří zejména „Dům plný loutek“ Palác šlechtičen, Brno 1996; „Full House of Puppets“ Centro kulturistico Macau, Čína 1999; „Česká loutka“ Císařská konírna Pražského hradu 2002 a Moravská galerie Brno 2003; „Loutky na zámku“ SZ Lysice 2010–2011; „Klauni, čerti, kašpaři“ Muzeum Karlovy Vary 2012–2013 a „Magický svět loutek“ Muzeum loutkářských kultur, Chrudim 2013.

Marie a Pavel Jiráskovi jsou spoluautory prestižních publikací „Česká loutka“ a „Loutka a moderna“, loutky z jejich sbírky nedávno reprezentovaly české loutkářství také na výstavě Strings Attached: The Living Tradition of Czech Puppets v americkém Ohiu.

Autor: Amaterská Scéna