Divadlo v mém životě naprosto dominuje

Oslavenec Jaroslav Vondruška Autor: Pavlína Schejbalová

Říká čerstvě sedmdesátiletý Jaroslav Vondruška. Když se řekne osobnost českého amatérského divadla, napadne v prvním okamžiku člověka jen několik osob, na které by se zmíněné označení hodilo. Žádný znalec českého ochotnického prostředí by ovšem v žádném případě nevynechal Jaroslava Vondrušku. Herec, režisér, vedoucí souboru, člen odborné rady ARTAMA pro amatérské divadlo, ale především Divadelník (to velké D není překlep) tělem i duší oslavil letos v březnu neuvěřitelných sedmdesát let. V den narozenin se vyskytoval na přehlídce Wintrův Rakovník. Zde jsme jej také potkali a požádali o rozhovor.


Byl jste první v rodině, kdo dělal divadlo?

Můj tatínek hrál i režíroval. V Činěvsi. Bohužel, z vyšší moci komunistické, musel přestat. Řekli jim, které hry mají hrát a které lidi nesmějí pustit na jeviště. A soubor se rozhodl skončit. Postavili se k celé záležitosti tak, že buď budou hrát všichni, nebo nikdo. Tak skončili.

A jak se to přihodilo, že jste se dostal k divadlu vy?

Úplně poprvé, kdy jsem se s jevištěm setkal a zůstalo mi to v paměti, to bylo ve čtvrté třídě základní školy. Hráli jsme pohádku Sůl nad zlato a já hrál výběrčího daní. Pokud vím, měl jsem na scéně velký úspěch, byl to jediný okamžik, kdy se diváci zasmáli. Možná to bylo tím, že místo, abych se bránil, když mě poutali, jsem dobrovolně strčil ruce do pout. Bylo to z neznalosti poměrů, které na jevišti panují. Věděl jsem, že mám být spoután a odveden a tak jsem jim to usnadnil.

Od té doby jste byl již pořád u divadla?

Bylo to jenom školní představení v Činěvsi, tuším, že se konalo v prosinci. V pololetí jsme se potom stěhovali z Činěvsi do Libice nad Cidlinou. Tam jsem potom v páté třídě hrál opět ve školním představení a tak jsem vlastně pokračoval v nakročení k divadlu. Pamatuji si, že tenkrát nás režíroval pan kantor Krpálek. Následovaly další ročníky a další pohádky.

A po základní škole?

Přešel jsem na gymnázium v Poděbradech, tenkrát se té škole říkalo všeobecně vzdělávací. Byl tam dramatický kroužek, do kterého jsem se samozřejmě okamžitě přihlásil. Právě v tomto kroužku jsem dostal největší, základní a perfektní hereckou průpravu, ze které čerpám dodnes. Kromě zmíněné skupiny jsem však hrál i v Libici. Se školními dětmi jsme dávali dokonce Strakonického dudáka. V úpravě pro mládežnický soubor a já si zahrál Kalafunu. Rád bych si opět přečetl scénář, knížka se bohužel nezachovala.

Nic jiného než divadlo pro vás tehdy neexistovalo?

Kdepak, dělal jsem i sportovní gymnastiku, doma v Libici n.C. jsem dokonce dělal i cvičitele. Tehdy došlo k celkem kuriózní záležitosti. Dorostenky přišly o svojí cvičitelku a nebyl, kdo by je vedl. Tak přišly za mnou, jestli bych je na přechodnou dobu necvičil. Naučil jsem se kvůli tomu i cviky na kladině. Bylo to v sokolovně, kde se mimo jiné promítalo i kino. A někteří rodiče těch mladších dorostenek si půjčovali klíč od promítací kabiny a okénkem, které slouží k promítání, kontrolovali, co s nimi provádím.

Kolik vám tehdy bylo?

Ještě mi nebylo dvacet.

Měl jste někdy chuť odejít od divadla a dělat něco úplně jiného? Například ne tak náročného na čas.

Že bych měl chuť odejít od divadla, to se mi nikdy nestalo. V mém životě se však objevily jedna nebo dvě chvíle, kdy jsem si říkal, že se na divadlo vykašlu tady a půjdu někam jinam.

A odešel jste?

Neodešel.

Hrál jste tedy, již jako dospělý, i jinde než v Libici nad Cidlinou?

Hrál. Hostoval jsem v Poděbradech, ve Vrchlabí, režíroval v Sadské. Hrál jsem samozřejmě i na vojně. Divadlo ve vašem životě tedy zaujímá naprosto zásadní prostor. Dalo by se percentuálně vyjádřit, jak velký? Nedokážu to odhadnout, jisté je, že divadlo v mém životě naprosto dominuje. Jde o to, že každou práci, které jsem postupně dělal, jsem se vždy snažil využít i pro divadlo. Takže, když jsem byl v podniku, kde bylo možné sehnat nějaký materiál do divadla, získával jsem jej levněji. Když se například stavěl u nás v Libici kulturák, veškerá technologie i jevištní vybavení a jeviště samotné nesly stopy po mém úsilí.

Divadlo vám ovšem zasáhlo i do soukromého života. Oženil jste se s herečkou.

To se ovšem musím vrátit k již zmíněným dorostenkám.

Vaše budoucí žena byla jedna z nich?

Ne. Bylo to složitější. Jednou za mnou přišly, že vědí, jak mám rád divadlo, že hraji v Poděbradech a jestli bych s nimi nechtěl nacvičit nějakou hru. Začali jsme se tedy scházet a já s nimi dělal řeč, pohyb, etudy, prostě nutnou přípravu. V té době jsme se rozhodovali, jaké vybrat představení a nakonec se rozhodli pro Popelku. Chyběla nám herečka na roli Popelky a ony říkaly: „Nevadí, řekneme Heleně.“ Nevěděl jsem tehdy příliš, o koho se jedná. Tak ji přivedly. Nazkoušeli jsme to, odehráli a v užší partičce zůstali pohromadě. Scházeli jsme se například u soutoku Labe a Cidliny a podobně. A tam to nějak přeskočilo a začal náš vztah.

Bez divadla byste tedy manželku neměl.

Ne.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste se divadlem živil?

Přemýšlel jsem o tom, jako všichni. Asi však nejsem tak průbojný a razantní. Pamatuji si na slova jednoho z našich sousedů. Už nevím, při jaké situaci či příležitosti prohlásil zajímavou věc: „Je lepší být jedničkou ve svém rodišti, než sto padesátým šestým člověkem ve velké Praze.“ Možná to neřekl přesně takhle, ale smysl byl jasný. Začal jsem potom velice uvažovat o tom, jestli vůbec mám uvažovat o profesionální dráze. Nakonec se to všechno tak nějak samo nasměrovalo tak, jak to běží dodnes.

Kdybyste měl svůj divadelní život vymezit milníky, které by to byly? První je ten ve čtvrté třídě základní školy?

Následovalo již zmíněné gymnázium. Pak po realizaci Popelky za mnou přišli lidé z Libice, že to bylo fajn a že by bylo dobré obnovit v Libici ochotnické divadlo. Již zhruba sedm let se tam tenkrát nehrálo. Řekl jsem jim, že beze všeho, že se po vojně rád přidám. Odezva byla taková, že počkali, až se vrátím. Pak jsem se stal tím, který to dával dohromady. Pochopitelně, že ne úplně sám. Zásadní byla například paní Vlasta Burgrová. Na podzim roku 1968, když jsem se vrátil z vojny, se sešli lidé, kteří měli chuť dělat divadlo. Rozjeli jsme první pohádku a tím vlastně založili soubor. Dalším, pro nás, a speciálně pro mě, velice důležitým milníkem byla naše první účast na národní přehlídce ve Vysokém nad Jizerou s komedií Bumerang. Mezi dalšími podstatnými okamžiky mohu jmenovat i naši účast na mezinárodním festivalu v Belgii, kam nás poslala AITA/IATA. Čtyřikrát jsme také hráli na Jiráskově Hronově. Blázinec v prvním poschodí, Dva muži v šachu, Měla babka čtyři jabka a Prázdniny snů.

Vychoval jste si nějaké nástupce?

Od roku 1995 vedu u nás v Libici n.C. dramatický kroužek, do kterého se hlásí především děti ze základní školy. Odtud tedy přicházejí herci do našeho souboru. Problém je ovšem s hledáním nástupce ve vedení souboru. Zatím se mi nedaří najít někoho, kdo by soubor vedl dál. V průběhu let jsem dělal pokusy někoho najít, protože jsem nechtěl mít na hrbu vedení souboru i režii zároveň. Snažil jsem se někoho přemluvit, zda by nechtěl převzít organizační záležitosti. Vždy se to vrátilo zpět ke mně.

Takže je to na vás. Jaké má DS Vojan a jaké máte vy další plány do budoucna?

Nedávno jsme rozjeli novou komedii. Především mladí členové souboru se těší na zkoušení tak, až tomu nemohu uvěřit. Jakmile budeme mít představení postavené na jevišti, začnu s další partou pohádku. Budu tedy dodělávat komedii a rozjíždět pohádku zároveň.

Do dalších let přejeme hodně zdraví a vše dobré – i divadlo!

Autor: Jan Švácha