Dvacet let v pojizeří

Foto z představení Muž sedmi sester domácího souboru Autor: Foto archiv souboru

Již tradičně se v prvním březnovém prodlouženém víkendu uskutečnila v Lomnici nad Popelkou krajská přehlídka ochotnického divadla jizerské oblasti. Mimořádností tohoto ročníku však bylo jubileum, k němuž přehlídka dospěla – letos totiž proběhl již dvacátý ročník.


A tak tyto kulatiny v lomnickém Tylově divadle slavil nejen domácí DS J. K. Tyl, ale i dalších sedm divadelních spolků od Hrádku na Nisou až po Pardubice, a společně s nimi dokonce dvě poroty.

Já mohu mluvit pouze za naši porotu, tedy za tu „odbornou“ a veskrze dramaturgickou, která se stejně jako loni sešla ve složení předseda Michal Zahálka, Daniel Přibyl a má maličkost (a ponejvíce mluvím samozřejmě především za sebe). Novinkou letošního ročníku však byla porota lidová, tzv. „od fochu“, kterou tvořili zástupci ochotnických herců a režisérů jizerské oblasti. Byť obě poroty operovaly samostatně, na řadě věcí se shodly (byť ne na všem). Podstatné ovšem je, že jsme se rozhodně shodli na tom, že nejen jizerským ochotníkům nechybí oddanost a láska k divadlu a velká chuť a odhodlání na sobě pracovat a zlepšovat se v tom, co je tolik baví. Tedy bezpochyby dobře, že je tu s námi přehlídka již dvacet let a doufejme a přejme jí, aby tu minimálně dalších dvacet byla!

Zahajovacím představením přehlídky bylo komorní drama ostravského dramatika a dramaturga Tomáše Vůjtka Spolu v podání Studia Hamlet ze Železného Brodu. Režie Zdeňka Lindnera stavěla především na hereckých výkonech obou představitelek, jak Ivy Chaloupkové v roli Baarové, tak Zdislavy Bohuslavové coby Mandlové. Obě dámy se tohoto nesnadného úkolu (70 minut hracího času na jevišti jen ve dvou) zhostily velice zdařile. Chaloupková jako Lída Baarová místy bojovala s přílišným prožíváním (tato postava je autorem napsaná s velkou nadsázkou a nalézt patřičný herecký odstup k uchopení jejího afektu i v „civilních promluvách“ není vůbec snadné), i tak si za svůj herecký výkon odnesla čestné uznání poroty. Skutečně mimořádný herecký výkon předvedla Zdislava Bohuslavová jakožto Adina Mandlová, kdy s přesnou mírou odstupu zvládla trefně cynickou, ryze upřímnou, ale i naivně rozkošnou polohu a vytvořila velmi plastickou postavu, proto jí byla udělena cena za herecký výkon. Dámy zvládly nejen konverzační rovinu, jež v této hře převažuje, ale velmi pěkně se chopily i závěrečné části, jež je napsaná jako jejich společné vyprávění, která díky situačnímu rozehrání působila živě a hravě. Z těchto důvodů si tato inscenace od poroty vysloužila doporučení na Divadelní piknik Volyně.

Čtvrteční večer patřil DS Vojan z Hrádku nad Nisou a jejich Dokonalé svatbě. Tato situační komedie Robina Hawdona ovládla už loňský ročník přehlídky, kdy ji coby Úžasnou svatbu (rozdíl použitého překladu) přivezl DS Vojan Mladá Haluz z Desné. Tentokrát to byli však hrádečtí pod režijním vedením Jana Sladkého. Zatímco scénografické řešení bylo obdobné (dva sousedící pokoje a tedy možnost sledovat, co se děje tam, kde nikdo netuší, co se chystá vedle, nebo napjatě očekává, co přijde dál), jeho možnosti nebyly využity do důsledků a dveře do koupelny zcela chyběly, což se projevilo na temporytmu inscenace, který trochu pokulhával. Z hereckých představitelů vynikli Renata Bendová v roli Rachel a Antonín Raban jako Bill, kteří za své výkony obdrželi čestná uznání poroty.

Páteční ráno jsme v Tylově divadle přivítali s Turnovským divadelním studiem a jejich Pohádkou z lucerny, kterou na motivy A. Jiráska napsal Petr Haken a zrežírovala Lenka Dekány. Autoři sice přejali ústřední postavy jako Mlynáře, Haničku, Kněžnu, Kláskovou a oba Vodníky, doplnili je však duem klaunů, kteří chtějí vyprávět pohádku. Tím vznikla komplikovaná směsice žánrů od původní Jiráskovy báchorky, přes pohádku až po klauniádu s pohybovými gagy a konverzačními vtipy. Tato nejasnost žánru značně komplikovala orientaci v příběhu i v samotném sdělení a v mnoha ohledech chyběly i motivace postav či výchozí body jednotlivých situací. Čestné uznání dostala za roli Haničky Kristina Hakenová.

Odpolední komedii Každému svého psychoterapeuta se souborem DS Vojan z Českého dubu režijně připravila Jana Johnová. Inscenace se potýkala především s problémy, které vycházely ze samotného textu – ten (nepříliš umně a rozhodně ne výhodně) kombinuje principy situační a konverzační komedie a řadu motivací a okolností je potřeba za autory domyslet a mimoslovně rozehrát, protože je ve hře nerozepisují, ale bez nich inscenování textu značně naráží. To může být pro ochotnické (avšak i pro ty profesionální) divadelníky značnou nástrahou. Za roli slečny Engel si čestné uznání vysloužila Šárka Jodasová.

Páteční večer a samotný střed přehlídky letos patřil domácímu souboru DS J. K. Tyl Lomnice nad Popelkou a jejich Muži 7 sester, kterého podle povídky J. Havlíčka pro divadlo zadaptovali M. Glaser a O. Šubrtová a v tomto provedení zrežíroval Petr Sádek. Ten se ostatně ujal i hlavní mužské role Škvora. Zatímco mužská část obsazení by na svých rolích mohla ještě trochu zapracovat, co se týče ujasnění rolí a hierarchie v jejich skupince, dámská šatna je jednoznačným klenotem této inscenace. Osm žen (matka a jejích sedm dcer), každá naprosto odlišná, svébytná a patřičně svérázná, ovládly nejen své vlastní situace (kterak je Škvor svádí a svede), ale i davové scény, kde i bez textu absolutně vyniká charakter každé jedné z nich. Scénografie je jednoduše proměnlivá a v tomto směru umožňuje rychlé změny jednotlivých prostředí a její proměny pomáhají rytmizovat celou inscenaci. I přes menší nedokonalosti (které se však dají ještě dopracovat) se jednalo o nejzajímavější inscenaci letošní přehlídky, proto si domácí soubor vysloužil nominaci na Divadelní piknik Volyně a k tomu i cenu za ansámblový herecký výkon pro celou dámskou šatnu a individuálně byly oceněny i Lída Mrázková za roli Lídy a Zdena Kracíková za roli Cilky.

Stejně jako v loňském roce patřilo sobotní ráno Divadlu Exil z Pardubic, tentokrát však režisérka Kateřina Prouzová se souborem připravila Čechovova Racka. Čechovova bohatost v úspornosti činí při jeho inscenování značné problémy i ostříleným profesionálům, není proto podivem, že i inscenace Divadla Exil byla plná problémů. U takovéto dramatiky je samozřejmě klíčová interpretace (s níž můžeme a nemusíme souhlasit a může a nemusí fungovat), největším kamenem úrazu zde však byla práce s temporytmem, vyřčeným a nevyřčeným a neobjasněný vztah Trepleva a Arkadiny. Velké ambice s sebou nesou i velké překážky ke zdolání. Nutno však říct, že režie pracovala i s hudebními motivy jednotlivých postav (autorem scénické hudby Jan Fikejz) a originálně symbolickou, avšak funkční scénografií Renaty Hans. Z hereců zaujal Saša Andrejs jako Treplev (cena za herecký výkon) a Naďa Kubínková coby Arkadina (čestné uznání).

Sobotní odpoledne ovládly ženy. V prvním případě se jednalo o ryze ženskou inscenaci DS Vojan z Hradku nad Nisou, který představil tragikomedii Romana Vencla a Michaely Doleželové pro tři herečky Královny v režii Žanety Krupkové, která sama v inscenaci účinkuje. Všechny tři dámy hrály velmi přesvědčivě, orientovaly se v situacích, velmi dobře partneřily, hlavním úskalím však – jakož i u několika dalších inscenací této přehlídky – byl textový materiál. Tato velmi banální závažně se tvářící hra, jež není ani dramatická ani komediální, neposkytuje patřičnou oporu, jakou by si byly herečky zasloužily, v čehož důsledku musely dost „vařit z vody“. I to se jim však, s ohledem ke kvalitě textu, dařilo velmi slušně, proto celý soubor obdržel čestné uznání za herecké výkony.

S obdobným problémem nešťastného výběru textu se potýkala i druhá inscenace sobotního odpoledne, kterou byla detektivní komedie Paní Piperová zasahuje v podání DS J. K. Tyl Josefův Důl. Detektivka na jevišti je totiž mnohem zrádnější než ve filmu, vzhledem k užívaným prostředkům. Zatímco divadlo nemůže používat střihu a rychlých změn, musí mnohem více stavět na dramatičnosti nebo naopak komediálnosti situací. Soubor z Josefova Dolu zvolil velmi výrazné výtvarné řešení inspirované komiksem, které se však ve výsledku ukázalo pro rozehrání jako víc omezující než obohacující. Velkým problémem inscenace byl zejména rozvleklý temporytmus, tahounem byla Jana Řeřichová v titulní roli Paní Piperové.

Po ženském odpoledni letošní přehlídku zakončil ryze mužský Krkonošský divadelní spolek Lipany z Vrchlabí a jejich Záskok. Ač se hry Divadla Járy Cimrmana zdají být materiálem jako stvořeným pro amatéry již ze své podstaty, jen velmi těžce se „překračuje stín fenoménu“ při jejich realizaci. Toho důkazem byla i vrchlabská inscenace, jež byla v podstatě velmi zdařilou replikou původní inscenace DJC, ať už z hlediska výpravy či výstavby hereckého pojetí jednotlivých postav. Jen těžko by se však dalo hovořit o svébytné inscenaci co do míry autorského podílu, což byla ve výsledku škoda.

Nesoutěžní inscenaci, kterou v neděli odpoledne, odehrál DS Jirásek z Nového Bydžova jsem již bohužel z časových důvodů nezvládla zhlédnout, i tak jsem na 20. ročníku krajské přehlídky ochotnického divadla jizerské oblasti viděla dost přesvědčivých důkazů, že čeští amatérští divadelníci mají nadšení, odhodlání, elánu a talentu na rozdávání a je naším velkým štěstím, že ho s takovou chutí kultivují!

V příloze fotografie z představení domácího souboru, foto archiv DS J.K. Tyl Lomice n. Popelkou.

Autor: Sylvie Rubenová

Přílohy:

muz2-az1v3 muz7-0yng8 muz8-vig9d