Elegie tyrolská na Theatertage Europäischer Kulturen

Autor:

Paderborn je původní středověké město, dnes se zhruba 140 tisíci obyvateli, nacházející se v severozápadním Německu. Leží ve východní části spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, západně od Teutoburského lesa. Je střediskem zemského okresu Paderborn.


Název města je odvozován od říčky Pader (přítoku řeky Lippe), považované za nejkratší v Německu (4 km), která pramení na území města, a Paderborn získal název od jejího pramene (patris brunna). Roku 1614 byla v Paderbornu založena první univerzita ve Vestfálsku, dnes fungující pouze jako teologická fakulta. Tolik stručně o městě, do kterého jsme byli my – Rádobydivadlo Klapý s inscenací hry Josefa Tejkla Elegie tyrolská – pozváni na základě doporučení českého střediska AITA/IATA na každoroční mezinárodní festival neprofesionálních divadelních souborů Theatertage Europäischer Kulturen.

Festival probíhal od čtvrtka do neděle (19.–22. 5. 2011) a hrálo se jednak v městském divadle PaderHalle a jednak v Kulturwerkstattu. PaderHalle je rozlehlý moderní divadelní stánek velikostí odpovídající téměř mosteckému divadlu. Technické vybavení, ale i možnosti a variabilnost jsou úžasné. V sousedství hlavního jeviště je stejně veliký přípravný prostor, který slouží jednak jako boční komornější hrací prostor s hledištěm pro asi stovku diváků, nebo jako veliká přípravna pro scénu, která se pak jedním zmáčknutím knoflíku během minuty vymění se scénou na hlavním jevišti. Zázemí divadla je vyřešeno velkoryse, včetně báječného a prostorného klubu, kde přes den probíhaly diskuze o představeních a do pozdních nočních hodin taneční diskotéky. Ceny piva, vína a kávy byly i na naše poměry opravdu lidové. Druhý hrací prostor v Kulturwerkstattu byl naopak velmi komorní, nicméně i zde bylo o hostující inscenace postaráno výborně.

Program festivalu nabídl devět inscenací z různých koutů Evropy a jednu až z Asie. Zaznamenali jsme soubory z Chorvatska, z Itálie, z Lotyšska, z Česka, z ruského Omsku a zbytek doplnily tři domácí soubory a jeden společný projekt německo-polsko-český nazvaný Children of that Time – Witness without Intension (?). Ten jsme bohužel neviděli, neboť jsme se připravovali na naše vystoupení. Je celkem logické, že když pořadatelé v Paderbornu chystají mezinárodní program, vybírají si takové projekty, u kterých bude co nejvíce eliminována jazyková bariéra. Proto většina inscenací cizího původu byla v žánru pohybového, tanečního či silně vizualizovaného divadla. Hodně se pracovalo s filmovými dotáčkami a s projekcí. V tomto směru byla zážitkem pro oko inscenace Invisible Cities, předvedená Dance Studiem „The Crystal Cube of Brightness“ z chorvatského Sisaku. Její tvůrci se inspirovali knihou italského básníka Italo Calvina, napsanou na motivy putování slavného cestovatele Marca Pola. Jedná se o velmi poetickou a výtvarně krásnou inscenaci. Nestihnete-li si však přečíst program či jakkoli pominete aspoň základní údaje o vzniku inscenace, budete se na ni dívat jen jako na estetizované taneční obrazy nesdělující žádný další význam.

Naproti tomu o sdělení možná až přemíry myšlenek se pokusil Piccolo Theater z německého Cottbusu. Jedná se o profesionální mládežnické divadlo. Jeho apelativní inscenace je postavena na myšlenkách, které mohou proběhnout hlavami cestujících těsně před smrtí při letecké katastrofě. Vše je fiktivně zaznamenáno do černé skříňky letadla. Zajímavá inscenace, bohužel tu nastává jazyková bariéra, protože většina výpovědí cestujících se děje monologickou formou.

Druhým německým souborem zařazeným do programu bylo Studio-Bühne z Essenu. Hráli vlastní adaptaci biblického příběhu o Noemovi určenou pro dětského diváka. Dva herci velmi kreativně, přirozeně a s laskavou nadsázkou příběh přehledně odehráli. A nevznikla – i díky obecné znalosti předlohy – téměř žádná jazyková bariéra, protože inscenace byla budována na přehledných vztazích jednajících postav i na obrazném řešení situací.

Bezesporu vývozní podobu mělo představení Mad Guys Divadelního studia Alexandra Goncharuka z Omsku (soubor známe i z Jiráskova Hronova). Výborně řemeslně vybavení herci nám předvedli poněkud plytký příběh nezaměstnaných, kteří se rozhodnou, aby se uživili, vybudovat podnik s pánským striptýzem. Dokonale provedená taneční i pěvecká čísla, energie tryskající z jeviště, filmové dotáčky, akrobatické gagy, krásné ženy a mužní muži, to vše hodně pobavilo zaplněné hlediště PaderHalle. Mě tato inscenace spíše minula.

Naopak mě zaujal také velmi profesionálně vybavený soubor La Compagnia dei Giovani z italského Trenta. Jeho inscenace Amlet – A Tragic Comedy Play je jakýsi konkurz-casting na Hamleta. Konkurz a později i první zkoušky provádí producent či režisér a postupně zjišťuje, že místo zkoušení musí víc řešit osobní zájmy herců, jejich psychické stavy, politické názory a postoje než připravovanou inscenaci. Sledovat výrazně stylizované představení, hrané s obrovským nasazením a s chutí, navíc když posloucháte originální italštinu říkanou s emotivní kadencí, to je prostě báječný zážitek.

Theater der Migranten Berlín přivezl na festival inscenaci All My Tomorrows. Jde o sociálně kulturní pohybový projekt, který měl za cíl přivést na jeviště amatéry a profesionály věku mladého i seniorského, hudebníky, tanečníky, performery z různých míst a sociálních skupin v Berlíně. Výsledkem byl pak jakýsi výtvarně hudebně pohybový útvar pracující s rituálem, oživlými obrazy, samostatnými songy, projekcí. Nejvíce působil ve složce pozitivních vztahů mladých a starých lidí. Největší zážitek mně kupodivu přinesla poslední festivalová inscenace vyznačující se až neskutečně pomalým tempem. Šlo o velmi stylizované taneční divadlo pracující na základě původní japonské taneční techniky Butoh. Inscenaci s názvem Sacred Dances of the Night přivezla na festival Laboratory of Stage Arts z lotyšské Rigy. Butoh pracuje s vnitřními představami a s emocemi tanečníka a důraz je kladen na tanečníkovu osobnost. Butoh v sobě nezahrnuje žádnou klasickou formu, a tak i předvedené představení se může měnit. Je tolik projevů Butoh, kolik je na světě tanečníků, říkali v diskuzi účinkující. Nicméně vnější forma asi šedesátiminutové inscenace byla daná a její smysl se dal vystopovat ve věčném sváru dobra a zla. A jak se dařilo na festivalu mezi téměř samými pohybovými a tanečními vystoupeními inscenaci Rádobydivadla? Říkali jsme si, že tu asi s našimi „právníky sedícími na zadku“ a opírajícími se především o jazyk nemůžeme příliš zabodovat. Ano, museli jsme tu působit trochu nepatřičně, nicméně ti, co do publika zavítali, přišli s vědomím, na co jdou, a odcházeli velmi spokojeni. Zaznělo to bezprostředně po představení, ale i druhý den při diskuzi s odbornou porotou. Neskromně musím přiznat, že jsme měli úspěch.

Prodloužený víkend v Paderbornu se i díky pěknému počasí a šanci prohlédnout si město vydařil. Pořadatelé odvedli z mého pohledu výbornou práci, zvláště musím ocenit přístup technického personálu při přípravě na naše vystoupení, a také možnost, že soubory směly do pozdních nočních či ranních hodin využívat prostory klubu v PaderHalle. No a program? Byl určitě velmi zajímavý, inspirativní a většinu inscenací bych přál vidět našim divadelníkům.

Autor: Michal Drtina