Evropští divadelníci u Hrošice Nellie

Autor:

Lörrach je město v jihozápadním Německu v blízkosti francouzské a švýcarské hranice. Letos v říjnu se tu už počtrnácté setkaly laické i amatérské divadelní soubory. Mezinárodního divadelního setkání (Internationaler Theatertreff) se letos zúčastnilo celkem jedenáct souborů: po jednom souboru z Holandska, Rakouska a Ruska, dva ze Švýcarska a pět souborů z Německa. Představením pro děti přehlídku doplnil dvoučlenný profesionální soubor, v němž hraje německá herečka s francouzským hercem.


Hlavními organizátory divadelního setkávání v Lörrachu jsou Václav Špirit a Ingrid Weinmannová a jeho smysl vidí i v tom, že lidé, kteří dělají divadlo, si pro ně na pár dní mohou najít nová působiště: „Mezinárodní divadelní festival v Lörrachu nabízí příležitost opustit obvyklá místa a vydat se na cestu, vyzkoušet všechna potěšení a rozmanitost, které divadlo nabízí, a společně si užít jedinečné divadelní zážitky.“

Představení se konala v různých prostorách, i v ne ryze divadelních, na různých místech města. Centrem festivalu bylo kulturní středisko Nellie Nashorn (Hrošice Nellie), v němž se od roku 1999 děti a mládež amatérsky věnují divadlu. Každé odpoledne tu za přítomnosti dvou profesionálních divadelních kritiků probíhaly diskuze o viděných inscenacích. Úvodem k diskuzi bylo vždy krátké vystoupení vybraného souboru, který svůj divácký zážitek převedl do krátké scénky nebo se jej snažil vlastními slovy výstižně charakterizovat. Oba moderátoři pak následnou debatu citlivě usměrňovali i přinášeli obecnější závěry k tomu, co ta či ona inscenace v sobě skrývala nebo mohla skrývat.

Mezinárodní festival v Lörrachu má tu přednost, že umožňuje všem hrajícím souborů pobyt po celou dobu jeho trvání. „Událost neumožní divákům jen pohled do divadelního dění různých národů, ale je také přínosem pro porozumění mezi nimi a vzájemnou toleranci. Společné ubytováni a stravování podporuje spojení rozdílných národnostních a kulturních kruhů,“ nahlíží společenský rys divadelního setkání ve vlastním městě starostka Gudrun Heute-Bluhm.

Osm z jedenácti uvedených inscenací lze zcela jistě považovat za hodné účasti na festivalu a potvrzuje nejen organizátorům a dramaturgům, ale i politikům oprávněnost jeho pořádání. Divadlo dovede přinést do lidských vztahů své kouzlo. S tímto kouzlem lze pronikat k lidské existenci, k určité konkrétní identitě. Jiné ambice tu skoro nejsou: jen sdělit svůj vztah k sobě samému i k ostatním a najít si pro to adekvátní jevištní a herecké prostředky i diváky.

Ve festivalovém programu se ovšem objevily i tři další inscenace, které velmi slušnou úroveň většiny představení překročily. To, na čem byly vybudované jejich inscenace, nebyla jen pouhá dovednost. Soubor Junges Theater Nellie Nashorn z Lörrachu si vybral dramatický text známého německého kreslíře, autora a dramatika F.K. Waechtera. Jeho úprava Shakespearova Hamleta vypráví burleskním způsobem o první lásce, o vypořádání se se smrtí, o zkušenosti s tím být vydán napospas světu dospělých a o odpovědnosti za svůj vlastní život. Režisérka Birgit Vaith vedla své dětské a mladé herce k hravosti, kterou si v textu samy objevovaly. Mýtus a pohádka. Hamletovi přátelé, postavy Kašpárek a Medvěd, byli princovými průvodci na takto vytvořené cestě, která se stala svérázným obrazem známého hrdiny. Lze-li něco inscenaci vytknout, pak jen určitý ostych mladých herců na počátku představení.

I další zajímavou inscenací byla Shakespearova hra, Komedie omylů. Hrál místní soubor Tempus fugit v režii Václava Špirita. Představení se uskutečnilo v městském protestantském kostele se čtvercovým půdorysem. Diváci seděli v kostelních lavicích a před oltářem bylo postaveno jeviště. Příběh se zápletkou spočívající v záměnách dvojích dvojčat Antipholů a Dromiů se stal východiskem pro cílevědomou tvůrčí práci režiséra i mladých herců. Vytvořili si vlastní svobodný dramatický prostor. Diváka upoutala právě přítomnost mladého člověka na jevišti, kde jeho existence obsahovala schopnost projevit se jak způsobem mluvy, tak uvolněným zacházením s vlastním tělem, mimikou, maskou a v celku pak přirozenou hravou souhrou. Jejich představení nebylo jen výsledkem procesu divadelních zkoušek, ale i odhalováním identity současného mladého člověka.

Silný divadelní zážitek přinesla inscenace Hotel Heimwee (Touha po domově) souboru Krov z Holandska. Soubor hrál na 78. ročníku Jiráskova Hronova inscenaci Jeroena Flammana Oud Zweet / Starý pot (pozn. redakce: v Hronově byla uvedena pod názvem Zlatíčka). Holandští herci přinášeli na scénu konkrétní lidské typy dnešní evropské civilizace, chcete-li postmoderní doby (ženich, prostitutka, stará panna, folkový zpěvák, recepční atd.), a rozehrávali svou vlastní představu, případně i zkušenost i možný postoj v okamžicích, kdy se zvolené typy potkávají ve foyeru hotelu. Byla to setkání divadelní, dramatická. Setkání tristní i směšná. Milá i trapná. Bylo to divadlo, kde vzájemná souhra herců prozrazuje, že je moc baví si takto hrát, a tak svou milou rozpustilost přenášejí i na nás diváky. Hrají o sobě a současně i o nás.

V Lörrachu zůstane člověku pocit, že je tu hostem jen krátce, poněvadž ho pohltí vstřícnost domácích, jejich zájmem o vás a o vaši práci. Domácí jsou otevření, vědí, co nabízejí: „jak si setkání všichni společně zahrajeme, takové ho budeme mít.“ Je-li tu nějaká odlišnost (mimo jazyka) od našich přehlídek, pak asi vzájemná zvědavost v jistých chvílích debaty o představeních – upřímná zvědavost, jak se herecký anebo inscenační zážitek podařilo vytvořit a pak místy u jednotlivců svobodnější vztah k sobě samotnému a trochu větší tolerance ke svému okolí.

Autor: Michal Drtina

Přílohy:

freiburg-cargomadame-1101022138-539 holadsko-breda-krov-1101022138-596 nemecko-dresden-1101022138-570 nemecko-lorrach-1101022138-742
nemecko-lorrach-1101022143-313