Festival v Kosovu

Autor:

Že i v Kosovu je mír a klid svědčí i událost v této krajině nevídaná. Ve dnech 16. – 22. června 2011 se zde konal mezinárodní divadelní festival, který přinesl tu více, tu méně zdařilá divadelní představení. Přesněji řečeno v kraji Podujevo. Byly pozvány soubory z Kosova, Bulharska i Bosny, aby v osmi dnech odehrály celkem třináct vystoupení na čtyřech scénách.


Zahajovalao se dramatem Parfumeria od H. Mulliqi v Orlane v restauraci na břehu přehrady Batlava. Ačkoli po celý festival bylo vstupné zdarma, bylo jasně znát, že šlo o první akci tohoto druhu od války. Diváky tvořili výhradně samotní divadelníci a pár návštěvníků, kteří se přišli původně najíst. Následně se divadelníci přesunuli do okresního města Podujevo, kde se odehrála hlavní část festivalu. Ještě jednou se hrálo v restauraci, avšak pro únavu herců, kteří cestovali z Albánie až o den později, po skončení plánovaného programu. Drama Bulharského pohybového divadla Thornapple od Guerque Karashavi bylo hráno na jevišti Národního Kosovského divadla v Pristine. A i zde, ačkoli by se do sálu vešlo jistě kolem tří set diváků, bylo jen několik zvědavců z ostatních divadelníků. Představení tím ale nikterak neztratilo na kvalitě a publikum při děkovačce stálo. Jednoduchý příběh ze zapadlé vesnice, kde lidé znají jeden druhého, se věnuje osudu mladé dcery farmářů, která záhy po svatbě ovdoví a záhy se opět zamiluje do souseda. Tato skutečnost se ale nelíbí její matce, která trpí nočními můrami o pekle. Přichází proto s ďábelským plánem a dceru otráví. Drama plné smutku a trápení v otázkách náboženských a etických je kontrastně rozděleno do několika kapitol, které jsou uvozovány humornými výstupy tří mužů, jednoho bezdomovce a jedné stařenky. Muži se vždy snaží napít alkoholu, ale stařenka je vyruší a bezdomovec loudí. Nejsem divadelní kritik, takže nedokážu posoudit, zda je tato kombinace humoru s dramatem rozumná, zde podle mne přiměřeně odlehčila situaci. Navíc stejně jako hlavní příběh i tento rámec gradoval. Co však mohu posoudit je, že i při horších světelných podmínkách se podařilo této inscenaci dodat na dramatičnosti. A to i za nevtíravého použití dataprojektoru, který sloužil i ke stínohře. I ostatní představení, hraná v divadle v Podujevu, byla na místní poměry velice zdařilá a některá až neočekávaně. Kupříkladu Z. Stojanovo Ditari i një të çmeduri neboli Z deníku šílence z pásma monodramat vypovídá až masochistickým způsobem o společnosti v době bombardování Bělehradu. Vypravěč si během takřka nepřerušeného monologu tu s vyšší, tu s nižší kadencí slov nožem ostříhá vlasy, pořeže žiletkou na břiše, zabalí do potravinářské fólie, popatlá zvířecím masem a krví a polije mlékem. Na záměrně malé komorní scéně pro maximálně dvacet diváků měla tato inscenace neuvěřitelnou sílu. Festival byl zakončen pásmem monologů a poté udílením drobných cen, které měly spíše pamětní hodnotu. Slavnostního zakončení festivalu, které se konalo v restauraci Dem Ahmeti vísky Reçicë poměrně vzdáleno od asfaltové komunikace a civilizace, ale v romantické restauraci uprostřed pohoří, se zúčastnilo nečekaně vysoké množství diváků a médií. Festival byl hrazen z grantu ministerstva kultury a také díky několika málo sponzorům. A je snad jen otázkou, zda můžeme doufat v následující ročníky a zda se divácká obec i v této zemi rozšíří. Neb jak praví klasik, když hřmějí zbraně, múzy spějí, ale zde se už dávno neválčí.

Autor: Pavlína Schejbalová

Přílohy:

z-propagace-1109042148-691 z-propagace-1109042148-587