Hronov solidní, ale bez perspektivy aneb

Hronovská momentka Autor: Foto Jan Švácha

Hejt festivalového remcala


Dvacet let mluvil jsem a teď už se mi mluvit nechce, zpívá Jarek Nohavica. I já se po těch třinácti recenzích, které jsem napsal na jednotlivá představení letošního JH, cítím poněkud vypsanej z podoby. (Kdo by měl zájem do nich nahlédnout, jsou k nalezení zde – http://www.jiraskuvhronov.eu/…tranka-11416.) Tak už jen drobné ublognutí: a tentokrát o atmosféře a zázemí, ne o samotných představeních.

Mírný pokrok v mezích zákona Převažující pocit, který jsem si z letošního Jiráskova Hronova odvážel, byl dojem jakéhosi organizačního mírného pokroku v mezích zákona – postupné rozpouštění principu „všichni musejí vidět všechno“, zúžení hlavního programu a nabobtnání programu vedlejšího, to je zřejmě krok správným směrem; elektronický prodej vstupenek je pak věc, u níž máte pocit, že se dožíváte něčeho zcela samozřejmého s desetiletým zpožděním. Ani jedno zatím moc nefunguje a rozhodně to není júzrfrendly (systém prodeje vstupenek přímo zoufale), dobrá, zřejmě/snad se to do příště zlepší. Stravování si letos všichni chválili, místní soubor začal chystat chutné snídaně a prodávat nápoje před Sokolovnou, dočkali jsme se stanového městečka (pravda, ne na úplně vhodném místě a za poměrně přemrštěnou cenu, ale budiž) – cosi se zdá se tudíž děje.

Hlavní výkřik do tmy To „cosi“ se však děje pod nízkým a zdá se neprorazitelným stropem. Kdesi v organizaci JH stále vládne přístup k návštěvníku tohoto festivalu jako k bytosti nebývale skromné a pokorné, která potěšena pouhou možností zúčastnit se amatérského divadelního svátku se spokojí s lecčíms. (Chtěl bych zdůraznit, že tento přístup vládne v rovině koncepční, nikoli osobní: všechny zaměstnankyně infocentra, s nimiž jsem během festivalu mluvil, byly velmi milé a ochotné.) Výmluvné svědectví o tomto stavu mysli podává třebas kolonka „Ubytování“ na oficiálním festivalovém webu – ani náznak snahy přesvědčit návštěvníka těchto stránek o případné návštěvě festivalu, zato důkladné kádrování těch rozhodnutých obsáhlým dotazníkem (s výhrůžným dodatkem, že neúplné přihlášky nebudou evidovány). Vychází se zde zřejmě z představy, že jedinec, který se drze dožaduje ubytování, může být vděčný za to, že se mu vůbec nějaké postele dostane. Je to koneckonců pravda – když jsem se během festivalu šel párkrát zeptat, zda by měl někdo, kdo se rozhodne na poslední chvíli festival navštívit, kde přespat, nabízely se běžně jen dvě možnosti: stanové městečko nebo deset kilometrů vzdálený Náchod. A nikomu se to evidentně nezdá divné. Neuspokojivou položkou hronovského festivalu pro mě zůstává i pohostinské zázemí – místo, kde by se po skončení programu dalo „potkat se všemi“ a pohovořit o divadle i všem jiném, stále chybí a nehostinný stan na náměstí jej věru nenahradí. Proč není v silách organizátorů alespoň na týden festivalu resuscitovat terasu Jiráskova divadla či někdejší Ponorku, mi rovněž zůstává záhadou. Noční život (netvařme se, že jde o cosi podružného či nedůstojného – tady se získávají podstatné hronovské zážitky, tady se uzavírají přátelství na celý život, tady se ve tři ráno člověk dozví holou pravdu o své inscenaci) se přestěhoval ve své většině do parku před Triton, který ovšem (nemohu to zapřít) se přes nespornou atmosféru vyznačuje stále horšící se kvalitou vína a známé tváře aby tam ve tmě člověk hledal s baterkou. Co bychom dělali, kdyby celý týden pršelo, si ani netroufám pomyslet.

Exemplum bez pointy Šel jsem takhle hronovskou nocí domů – navštívil jsem místo, kde se dalo do noci posedět s přáteli, podebatovat o divadle, v útulném teple popít a zapět pár starých šlágrů. Bylo příznačně v soukromí, oficiální hronovské podniky nic takového nenabízí. Šel jsem hronovskou nocí domů a zastavil se v parku před Tritonem, že třeba někoho potkám. Popíjel jsem víno zakoupené od kamarádky, která moudře usoudila, že nás v hronovské vinné pustině bude nešťastných více a dovezla bohatou zásobu lahví vlastní produkce. Dumal jsem nad tím, proč všechny stánky na náměstí i v parku nabízejí tentýž melanž v rozmezí prase – klobása – bramborák, občas vylepšený nakládaným či grilovaným hermelínem. Zakopl jsem při dumání o tři chlapce: míchali na přenosném vařiči v hrnci jakousi indickou čočkovo-zeleninovou směs a ptali se, zda si dám s plackou či rýží. Zvolil jsem rýži, cena byla dumpingová, pokrm znamenitý. Chvíli jsme si povídali: jsou místní, loni je omezená nabídka jídel štvala jako mě, tak se s tím něco rozhodli udělat. Chtěli stánek na náměstí, nějak to nevyšlo, tak prodávají, kde se dá. Šel jsem hronovskou nocí domů a myslel na to, jak mi Švácha na mé stesky řekl, že si to kazím sám a že se to tady pořád dá parádně užít. Měl pravdu, jako vždycky. Jen mi přišlo, že si to děláme stále více svépomocí.

Závěr obligátní a skeptický Nechtěl bych tento článek ukončit bez svého „*Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno*“. Budiž tedy připomenuto znovu (a do omrzení, dokud se s tím něco nestane) – Jiráskův Hronov nemá ani jediný opravdu vyhovující divadelní prostor, který by odpovídal potřebám amatérského divadla, nemá ani jediný solidně technicky vybavený blackbox, prakticky libovolné představení stojící převážně na atmosféře či kontaktu s publikem utrpí převozem na Hronov větší či menší (někdy nezhojitelné) šrámy. Pokud vrcholná mezinárodní přehlídka jako nejlepší prostory dokáže nabídnout provizorně adaptované tělocvičny de facto bez technického zázemí (Myšárna zde představuje jisté zlepšení, ale zase – vyhovuje jen inscenacím opravdu komorním a bez větších scénografických nároků), je to podle mě myslitelné jen jako stav dočasný, nikoliv trvalý. Je to podobná pohádka jako s ubytováním: nové vyhovující prostory jistě nevzniknou z roku na rok, ale aby se situace změnila řekněme v horizontu pěti let, muselo by se v tomto ohledu už dnes něco dít a plánovat – viditelně se neděje. Názvem oblíbené FB skupiny: A* tak je to se vším*. Slovy, které jsem letos na JH slýchal až podezřele často: „Takhle to je a takhle to bude.“ Vize žádná, ambice minimální, „sestimsmiř“ bezmála jako festivalové motto. Netěší mě to, netěší.

P.S. Autor těchto řádek byl vloni členem Pracovní skupiny pro rozvoj JH, která se scházela a intenzivně dumala nad tím, čím by „amatérskému hnutí“ i Hronovu JH mohl a měl být. Jelikož z jejich závěrů pro budoucnost JH zřejmě nic ne(vy)plyne, cítí poměrně výraznou marnost a připouští, že tón tohoto článku je tím do značné míry ovlivněn.

P.P.S. Alespoň pár slov k divadlu; ročník patřil spíše k těm historicky slabším, ale nešlo po mém soudu o žádný zásadní propad, jen těch opravdu špičkových věcí vzniklo málo. Viděl jsem celkem 16 představení, na řadě jsem si našel něco pěkného, ale opravdové zážitky si vezu jen tři. (Asi by k nim patřila i kladenská Valérie a týden divů, ale tu jsem viděl už ve Volyni.) Byly to: Pojednávanie vo veci Genesis (Uložiť ako Bratislava) Šlépjej (Mikrle, Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř) Nové TV (Kočovné divadlo Ad Hoc)

P.P.P.S. Abychom nekončili příliš depresivně, nabízím na závěr dva poetické útvary vzniklé na JH, silně ovlivněné poetikou fejsbúkové skupiny Špatné básně.

1.

Štvalo mě včera večer v Tritonu

jak hráli v jednom kuse

Kluse

Ale kdyby hráli Plíhala

tak mi to neva

2.

Sbalil jsem včera večer v Tritonu

na písně Nerezu

Terezu

Ale kdybych hrál Kluse

tak nic

Autor: Jan Šotkovský