Jan Císař z Jiráskova Hronova: Na okraj dne

Jan Císař (vlevo) a Milan Uhde v Hronově 2016 Autor: Ivo Mičkal

Zúčastnil jsem se před týdnem takové malé – ale významné – slavnosti ve Vysokém nad Jizerou; vzpomínali tam 230 let od chvíle, kdy jejich předek Jan Petruška položil základy novodobého ochotnického divadla v Čechách. Byla to událost příjemná, milá a důstojná. Ale především prosáknutá jakousi vlastností, která činí ochotnické divadlo právě ochotnickým divadlem, dává mu cosi, co může mít právě jen ono.


V ekonomii se hojně a často používá pojem alokace k označení přidělených (omezených) zdrojů. Dovolil bych si tentokrát tenhle termín vypůjčit a označit jim zdroj, který ochotníkům nikdo nepřiděluje, ale získávají jej sami, tak říkajíc ze své podstaty, již bych pro tentokrát nazval tím starodávným a dlouholetým označením ochotnictví – nikoliv amatérismem. Neboť amatérismus je kromě provozování nějaké činnosti ze záliby, nikoliv z povolání, také označením jisté nezpůsobilosti k provozování této činnosti – dokonce až neschopnosti. A v tomto sloupku na okraj dne nemám na mysli vůbec, ale vůbec schopnost či neschopnost dělat divadlo. Ale něco docela jiného, jakousi kvalitu, kterou bych možná nazval sdílením – ale zase ne jen sdílením divadelního představení. Je to zvláštní komunikace, která je dána soužitím, společnými prožitky a postoji, sdíleným vědomím životních hodnot.

Seděli jsme v nedělním dopoledni na chodbě před zavřenou hospůdkou v divadle Krakonoš – ochotně nám nalili – a sledovali přípravu odpoledního pořadu před divadlem. Bylo to velké kolotání, ale všechno běželo jakoby samo, pozoruhodně samozřejmě a vypadalo to, že nikdo nic neřídí, nevydává všem těm lidem pokyny. A najednou jsem si uvědomil, že přesně tohle mělo v sobě večerní představení, což byla derniéra 34× zahraného Malovaného na skle. Jak v té přípravě odpoledního dění tak v tom představení bylo to ochotnictví jako přirozená jistota, že probíhá něco, co všichni znají, čím jsou prostoupeni; jak ti, co to pro ostatní dělají a co něco předvádějí, tak ti, co tomu přihlížejí, ale jsou přítomni ne jako pouzí diváci, ale jako účastnící stejně naladění. Jestliže na oné derniéře rozdali herci svým divákům růže jako poděkování za jejich trvalou podporu, pak to byl pro mne nádherný výraz onoho ochotnického sdílení.

Neměli bychom ani při vší složitosti hodnocení a hledání všech scénických souvislostí na JH – až se budeme přít o divadelní kvalitu jednotlivých inscenací a zabývat se jejich klady a nedostatky – zapomínat na tohle sdílení jako skutečný základ ochotnictví.

Autor: Jan Císař