Ještě k seminářům Hronova...

Proč tento obrázek? Odpověď najdete v textu... Autor: Foto archiv AS

Letos naposledy se máte možnost ohlédnout anebo trochu inspirovat semináři, které proběhly na JH 2016. N jako Neuvěř, DHD jako Dílna hereckých dovedností a TD jako Taneční dílna


  1. Seminář N jako neuvěř

Nonverbální komunikace byla až do letoška seminářem, na který jsem se vždycky strašně těšila, až si ho zapíšu, ale pokaždé skončil na druhém místě jako náhradní varianta. V nabídce je každý rok, říkala jsem si. Však on na mě ještě počká. Jsem ráda, že počkal, i když jsem si ho nakonec nezapsala sama, ale udělal to za mě Kurz praktické režie, pod jehož hlavičkou jsme letos s kolegy seminář s Danielou Fischerovou absolvovali.

Každé ráno jsme začínali srdečným popřáním dobrého dne, někdy zbarveným našimi aktuálními pocity a únavou, někdy přeloženým do jazyka obyvatel Ufonie. A pak už jsme si nestačili zapisovat a valit oči. Daniela Fischerová nás zahrnula informacemi o tom, jak na nás tělo vždycky vykecá, co si opravdu myslíme, i když třeba ústa tvrdí něco jiného. Propluli jsme kapitolami o postoji těla, o hlase, mimice i gestikulaci, podrobně jsme se věnovali očím a zorničkám i úsměvu, naučili jsme se, co o nás prozradí způsob podání ruky, důkladně jsme probrali lež a její projevy a nakonec jsme za odměnu absolvovali kurz flirtu a koketerie – to všechno v duchu hesla naší lektorky „nasytit a nepřesytit“. Výklad protkávala povídkami a příběhy, které ilustrovaly to, co jsme se právě dozvěděli, někdy probírané téma demonstrovala přímo na nás. Víte, jaký je jeden z nejhorších hříchů při komunikaci? A proč detektor lži nefunguje? Nebo proč se romantické večeře odehrávají při svíčkách? My už teď jo. A vlastně nás až zarazilo, jak jednoduché to je. Daniela Fischerová nám v podstatě připomněla a pojmenovala to, na co jsme v životě všichni někdy narazili – třeba i prostřednictvím češtiny, která má na každou emoci pěkný příměr. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč říkáme, že máme stažený zadek, když se bojíme? Proč láskou planeme nebo hoříme? Nebo proč se o některých lidech říká, že jsou tvrdošíjní? Odpověď máte přímo před sebou. To, co jsme se za ten týden (nejen) o sobě dozvěděli, bylo prostě tak jasné a zřejmé, až to bylo slovy našeho jindy lektora, tentokrát spolufrekventanta Milana Schejbala prostě neuvěř.

Řešení: netrpělivost; měří strach, nikoli provinění; velké zorničky nás dělají atraktivnějšími)

Zuzana Neuvirtová

  1. DHD jako dílna hereckých dovedností

Hádanka. Sejde se takhle uprostřed léta nesourodá skupinka několika (skoro) neznámých jedinců v různém věku, s různými divadelními (ne)zkušenostmi a odlišnými očekáváními. A snaží se za sedm dní vytvořit a nazkoušet něco přijatelného pro závěrečné vystoupení. Co to je? Ano! Seminář na Jiráskově Hronově. Ten můj se jmenoval Dílna hereckých dovedností a vedla ho ruská lektorka Elena Mironova.

Na Hronově jsem byla letos vůbec poprvé. A hned jsem si vybrala seminář se zahraniční lektorkou. Musím přiznat, že ačkoliv mi angličtina nedělá problém a pracovně ji používám každý den, před začátkem semináře ve mně byla malá nejistota. Proboha snad mě nebudou nutit hrát anglicky! Tahle obava mě opustila hned první den, kdy jsem se dozvěděla, že budeme pracovat na Čechovově Kaštance, respektive na její české verzi, a k tomu naše závěrečné vystoupení bude spíš založené na pohybu než na mluveném textu. Samozřejmě na to, abyste seminář zvládli, je třeba jakž takž rozumět a domluvit se aspoň lámanou angličtinou. Nic víc ale není nutné a opravdu se není čeho bát.

Tímto bych chtěla všechny budoucí seminaristy povzbudit, aby se nevyhýbali anglickým seminářům. Na tom našem bylo jen plus mínus 8 lidí. Netuším, proč se nás přihlásilo tak málo, ale podle mého názoru svoji roli hrál i strach z toho, jak to na semináři bude fungovat, když je lektorka z Ruska a seminář má být veden v angličtině. Tip pro pořadatele – možná by stálo za to rozvést informaci o semináři, aby měl člověk při přihlašování jasnější představu.

Když už jsme u organizace. Rozhodně si myslím, že by bylo mnohem lepší, kdyby měla Elena po boku asistenta mluvícího jejím jazykem. Stejně jako měla překladatelku Citlali Huezo Sánchez, která vedla Laboratorium. Na semináři to vlastně ani nebylo nutné, mimo něj ale ano. Představte si, že jste na Hronově, nikoho neznáte, většině představení nerozumíte. Logicky se cítíte dost odtrženě. Prostě by bylo fajn zajistit zahraničními lektorovi nějakou společnost i na zbytek programu. Někoho, kdo s ním bude chodit na představení, třeba vysvětlí, o čem bylo, bude se mu věnovat. Nehledě na to, že i náš seminář stál jaksi mimo – sem tam se k nám některé informace nedostaly, ačkoliv ostatním je někdo přišel říct, ve zpravodaji byla reportáž snad ze všech seminářů, z našeho ne. To vše celkově podle mého názoru nezanechává úplně nejlepší dojem u zahraničního lektora, který je na Hronově prvně.

Dílna hereckých dovedností byl ten typ semináře, kdy si na začátku říkáte – proboha, z tohohle nemůže nic smysluplného vzejít – a na konci jste překvapení, že jste něco docela zajímavého vytvořili. Minimálně první tři dny jsme nedělali nic jiného, než že jsme hráli seznamovací hry, učili se a pak opakovali různá divadelní cvičení – a nevěděli, k čemu tohle je a kam tím spějeme. Dle mého názoru už to některým seminaristům lezlo trochu na nervy, protože možná čekali od semináře něco trochu jiného nebo byli prostě jen netrpěliví a dumali, kdy už začneme pracovat na Kaštance. Přece jen do pátku nezbývalo moc času.

Během těchto prvních dnů jsme v každém případě zjistili, že jsme naprosto marná skupina. To zoufalství v Eleniných očích, když zjistila, že i malé děti, které učí doma v Rusku, jsou šikovnější než my, a že většina z nás nedokáže ani chytit tenisák při jednoduchém cvičení… No trochu přeháním. Ale jen trochu. Nedá se nic dělat, lektor musí pracovat s materiálem, který je k dispozici. Nezbývalo nic jiného, než z nás vykřesat alespoň malé jiskřičky talentu. V dalších dnech jsme pochopili, že ta spousta cvičení není jen tak pro nic za nic. Skoro všechna jsme použili k vystavění příběhu Kaštanky a přetavili je pod vedením Eleny tak, aby každé reprezentovalo jednu jeho část – jak se pes jménem Kaštanka ztratí, jak bloumá ulicemi, až ji najde cirkusák, který si ji vezme k sobě, a tak dále. Podstatné bylo ztvárnit emoce, která by vystihovaly jednotlivé podkapitoly krátkého Kaštančina příběhu.

Jestli se to povedlo, by posoudili spíše diváci sobotních předváděček. Ve mně zbyl pocit dobře odvedené práce a překvapení, jak z ničeho uděláte něco, když vás vede někdo, kdo tomu rozumí. A taky dost modřin, zablokovaný krk a nachlazení. Prostě Hronov. Za rok se těším zas.

Nikola Perlová

  1. „Když myslím, tak to není dobře.“

(Seminář TD)

Dvacáté století dalo světu takové osobnosti tanečního umění, jako jsou například Pina Bausch, Kurt Jooss nebo William Forsythe. Osobnosti, na jejichž tvorbě lze pozorovat vliv poznatků a myšlenek, jimiž se zabýval choreograf a především kinetograf Rudolf Laban. Laban se pokoušel pojmenovat specifika lidského pohybu a graficky je zaznamenat. Výsledky, k nimž dospěl, vycházely z vědomí úzkého propojení lidského pohybu a psychiky, zrcadlení přírodních zákonů v lidském těle a ojedinělý, na hudbě nezávislý, pro každého z nás individuální rytmus.

Chci-li se ve svém psaní zároveň dotknout individuality a revoluce v tanci, musím se dostat hlouběji, na konec devatenáctého století a připomenout jednu ze základních idejí Isadory Duncan: „Tanečník na sobě pracuje fyzicky i mentálně a vytváří tak celistvou a originální osobnost.“

Jedním z tvůrců, který dva zmíněné přístupy uplatňuje na své vlastní tvorbě i pedagogické praxi je tanečník, choreograf, pedagog a lektor taneční dílny na letošním Jiráskově Hronově – Michal Záhora. Michal vyžaduje soustředěnost a disciplínu, zároveň je však oplácí ohromnou dávkou energie, empatie a zápalu. Ač profesionál, zvyklý pracovat s lidmi, jejichž cílem je věnovat se tanci jako svému povolání, má zkušenosti i s vedením amatérských skupin (jako v případě projektu Dialogy (2015) souboru NANOHACH, jež jednorázově stírá hranici mezi amatéry a profesionály a bylo možné jej letos na Jiráskově Hronově vidět také).

Je bezpochyby těžké plánovat náplň týdenního workshopu bez minimální znalosti skupiny, s níž bude lektor pracovat. Z prvního setkání vyplynulo pouze to, že má před sebou šestnáct nadšenců s různými zkušenostmi na poli nejrůznějších druhů tance, ovšem s velkou dávkou chuti učit se, experimentovat s vlastním tělem a zkoušet posouvat své limity. Zmíněný Labanův systém kombinuje čtyři základní atributy pohybu – energii, váhu, prostor a čas. Stal se jedním ze způsobů, jak se z počátku nesourodou skupinou naložit. Krom něj lektor využíval například vývojových vzorců, tedy pohybů zakódovaných v lidském těle od narození, ne-li od prenatálního stádia a prostřednictvím současných „sociálních“ vzorců, jako je třeba dlouholeté sezení ve školních lavicích a celkový nedostatek fyzické aktivity, je kazíme, ztrácíme a obtížně znovunalézáme.

Michal začínal vždy na jednoduchém pohybu, v jeho provedení snadném a ladném, za nímž však stojí ovládnutí vlastního těla, speciálně centra a těžiště, jichž je díky lidské anatomii v těle nepřeberné množství, a lze je cíleně využívat. V případě, že na pohled už tak dost triviální pohyb ne a ne provést správně, vede k němu nejeden, ještě jednodušší, napomáhající snaživci uvědomit si jeho základní princip a umožnit mu použít jej jako něco samozřejmého. Žádný z průvodních pohybů není zbytečný. Důležitá je pouze odvaha nacházet to přirozené ve vlastním těle – i za předpokladu, že to bolí (což má) a zanechává různobarevné krevní sraženiny i tam, kde bychom je v životě nečekali. Z postupného formulování toho, co jsem fyzicky absolvovala, si uvědomuji, že cílem workshopu by nemělo být učit choreografii nebo někoho lámat k neproveditelnému, ale uplatnit to, co je pro každého jedince příjemné a přirozené. Tedy využít například vývojové řady, v níž veškerý pohyb vychází z aktivního centra. Jde od pouhého „převalování“ těla po zemi ve tvaru rohlíku , přes stádium lezení ještěrky, psa až k vzpřímené chůzi člověka. Nejde při tom o nějakou velkou snahu napodobovat nebo hrát, ale uvědomit si odkud pohyb vychází a nechat gravitaci a jiné síly, aby to zařídily za nás.
„Ale já tomu nerozumím.“ „Tomu nemusíš rozumět. Míč tomu taky nerozumí.“

Díky nedocenitelné Michalově empatii, oboustranné důvěře, vzájemnému poznání, svobodné komunikaci a přesnému doteku, workshop svým zaměřením dosáhl až na hranici fyzické a sociální antropologie a čistě lidsky se pro mě stal jedním z nejpříjemnějších zážitků mého dosavadního osobního i tanečního života.

Veronika Hrabalová (publikováno v revue Taneční zóna)

Autor: Amaterská Scéna