Jihlavské jaro aneb Politika opět hýbá divadlem?

Z inscenace Ela, Hela a stop Autor: Foto: Míša a Míša Kružíkovi

Už šestnáctý ročník regionální postupové přehlídky studentského divadla JID nabídl již tradičně vedle přátelské atmosféry, dobrého zázemí v sokolském DIODu a stoprocentního nasazení organizátorů od posledního dobrovolníka až po v čele přehlídky stojícího Jana Buštu taky pořádnou porci studentského divadla.


I když na poslední chvíli musel svou účast odříct soubor Šubrd z domácí ZUŠky a sobotní program se tak smrskl jen na vyhlášení výsledků, představilo se osm inscenací, které usilovaly o postup na Šrámkův Písek a Mladou scénu. I když nezáměrně velmi záhy se vynořila dramaturgická linka, která se vinula celou přehlídkou. Téměř ve všech inscenacích totiž byla patrná potřeba vyjadřovat se skrze divadlo ke stavu světa, ve kterém žijeme, k politice, a to ať už dramatickými, nebo častěji satirickými prostředky.

Soubor GT Hlinsko na přehlídku přivezl hned čtyři krátké hry Václava Havla, jejichž nasazení podle slov vedoucí souboru Lady Leszkowové bylo motivováno snahou rehabilitovat obraz autora mezi domácími diváky, kteří ho vnímají jako dnes téměř zatracovaného politika a skrze tuto optiku se mají tendenci dívat i na jeho tvorbu dramatickou. Z divadelního hlediska je počínání GT Hlinsko záslužné především v dramaturgickém ohledu, kdy byly uvedeny spíše méně známé Havlovy texty. Ať už je to původně televizní scénář Motýl na anténě, nebo téměř neznámý scénář k pantomimě z vězeňského prostředí Perpetuum mobile. Největší ohlas jak u poroty, tak diváků ovšem získala jedna z Havlových prvotin Ela, Hela a stop a pak aktualizující přepis jeho Vernisáže. V podstatě ve „scénce“ Ela, Hela a stop sledujeme dvě starší dámy, jež si zakládají na „svých etických zásadách, dobrém vychování a své lidské hrdosti“, jak se vydají na vlastní kůži okusit, co je to ono stopování. Oběma mladým představitelkám Káje Ježkové a Viky Kovárníkové se skvěle podařilo dostát rytmu Havlovy předlohy, silné stylizaci i prvkům absurdity v postupně se rozpadajícím dialogu, který v jejich podání neztrácel na gradaci. Obdivuhodná byla taky jejich partneřina a smysl pro humor. Inscenace byla doporučena do programu Mladé scény a odnesla si taky Cenu diváků. V případě Vernisáže soubor razantně sáhl do Havlova textu a vlastně se jím nechal pouze inspirovat k svébytné autorské variaci. Děj je z normalizačních sedmdesátých let přesunut do současnosti a z havlovských prominentů Michala a Věry se stávají snobští hipstři, kteří pozvanému Bedřichovi předvádějí svůj repasovaný gramofon a fotky z dovolené v Indii i s velmi explicitními nácviky jednotlivých poloh Kámasútry. Havlův disident je v interpretaci z Hlinska mladý rodič, který nemá čas, chuť a ani peníze shánět odpruženou gramofonovou jehlu a vybavení pro děti pouze z přírodních materiálů, jak ho čím dál agresivněji nabádají Michal s Věrou. Inscenace není ovšem pozoruhodná jen velmi důmyslným přepisem, který hledá paralely k Havlově textu do mnoha detailů, ale taky suverénním jevištním ztvárněním, nepostrádajícím vtip a smysl pro rytmus, a velmi dobrými hereckými výkony všech tří protagonistů.

Nezáměrně politické konotace dostala po podzimní kauze s předáváním státních vyznamenání inscenace Minuta ticha souboru 4Brady, která velmi jednoduchými prostředky narativního divadla na základě knížky Hanin kufřík převyprávěla příběh židovských dětí Jiřího a Hany Bradyových za druhé světové války. Přímou lokální satirou pak byla inscenace místního souboru Nebyl čas O chytré horákyni, která vypráví milostný příběh IT odbornice, jenž díky stroji času dokáže zabránit stavbě legendárního jihlavského Prioru a tím tak učinit z centra Vysočiny bezmála světovou metropoli. Vtipný nápad se bohužel nepodařilo přetavit do zručného scénáře, stejně jako použité jevištní prostředky nebyly příliš poučené.

Satirou s celostátním dosahem byla pak inscenace Prohlášení souboru Čupakábra při jihlavské ZUŠ, která se odehrává v prezidentské kanceláři, jejíž osazenstvo se už několik měsíců pokouší před veřejností utajit psychickou indispozici hlavy státu. Do děje ovšem vstupujeme v momentu, kdy se republika stala terčem teroristického útoku a prezident musí vykonat veřejné prohlášení. Soubor má smysl pro jazykový i situační humor, daří se mu vyhnout zbytečně hrubými tahy konturované karikatuře a zejména v postavě prezidenta se pracuje s velmi vkusnými prostředky a jemnou, téměř až bezbrannou nadsázkou. Nejen díky tomu si Prohlášení vysloužilo doporučení na Šrámkův Písek.

Poslední doporučení, tentokrát na Mladou scénu, získal s inscenací In anima soubor Spoušť při gymnáziu Jihlava. Přestože zvolené inscenační prostředky byly poněkud toporné a herci se obtížně vyrovnávali s náročným úkolem, kdy museli ztvárnit alegorické, velmi typizované postavy, porota ve složení Lukáš Rieger, Marie Nováková a Jitka Šotkovská ocenila především dramaturgii kusu, kdy se souboru v čele s režisérkou Ivanou Fexovou podařilo vytvořit originální novodobou moralitu, v níž šílený psychiatr objeví způsob, jak se ponořit do lidského nevědomí a potkat se s jednotlivými personifikovanými složkami osobnosti, jak je popsal Sigmund Freud. Možnosti poznat před svatbou důkladně mysl své partnerky využije přes její odpor zamilovaný Michal, aby nakonec dospěl k poznání, že jsou věci, které mají zůstat skryté.

(Pozn. red.: V příloze fotografie z představení Prohlášení,

Autor: Jitka Šotkovská

Přílohy:

prohlaseni-08-3n7ex in-anima-09-tvdna