Jiráskův Hronov - čtvrtek - Myslet a nebát se

90. Jiráskův Hronov Autor: Ivo Mičkal

Myslet divadlem, myslet o divadle… jedna z nejvyšších met a možností účastníka amatérských divadelních přehlídek, ergo i diváka Jiráskova Hronova. Ono je to – či měla by být - ve skutečnosti meta všech divadelníků, nejen těch na JH, ale o tom jindy. Zde je to pak meta či zájem především návštěvníka slavného PC klubu, který – jak o tom píše ve svých sloupcích prof. Císař - měl své hvězdné i slabší chvíle, ale vždy se snažil pojmenovat podstatné problémy a témata nejen zde přítomných inscenací, ale i divadla jako takového.


Je to jedna z největších předností a snad už i tradic tohoto festivalu. Je vždy – aspoň co jsem kdy na JH byl – radost do PC klubu zajít. Už jen proto, že tam jsou zvídaví a vzdělaní (a často i vtipní a bezpředsudeční) lidi – jak mezi moderátory, tak vesměs i mezi posluchači –, kteří chtějí o divadle mluvit, přemýšlet, diskutovat o něm.

Jelikož v redakci pracujeme trochu v jiném časovém režimu, než je pro PC vhodné, nedaří se mi (nám) tento klub pravidelně navštěvovat. A je to – pro nás (mě) – škoda. A mrzí mě (nás) to. Když jsem tam včera konečně (a letos poprvé) zabrousil, připadal jsem si jako „mezi svými“. Zájem o divadlo, přemýšlení o něm, diskuse, dialog. Zajímavé, fundované úvahy, inspirativní pohledy. Otevřená platforma poslouchat i se vyjádřit. Dokonce i přítomní tvůrci, kteří si občas byli nuceni vyslechnout nepříjemnou kritiku, se neošívali, nedávali oči v sloup (aspoň ne očividně) a – zdálo se mi – cítili se v daném prostředí také jako „mezi svými“. A to je oč v takovém světě běží. Slyšet se a poslouchat se. A respektovat i úplně jiný názor. Mluvit a přemýšlet vážně, zodpovědně, odvážně, s osobním ručením.

Když jsem byl vyzván, abych řekl něco o politickém divadle, nechtěl jsem mít „poučnou“ přednášku – to by dalo na celý zdejší seminář – ale asi jsem měl (či bych chtěl) říct, že politické divadlo je pro mne veškeré divadelní dění, které je společensky angažované, za čím si člověk – skrze divadlo – stojí. Jako občan, jako lidská bytost. Svým chováním, svým životním postojem, svým divadlem. V životě i v umění.

A je jedno, jde-li o mého oblíbeného Miroslava Bambuška či (aspoň zatím) vzdálené prostibořské Kočovné divadlo. Děláš-li líbivé divadlo – a klidně si jej kdokoli dělejte, nic proti tomu – pak žádné tvé představení, i když zvolíš jakýkoli žánr, nemůže být politické, promiň. Bude a je to jen forma. Možná chytrá, možná dokonce fungující, podvratná a divadelně oslnivá, působivá, ale bude a je to právě a jen ta forma. Ale politické divadlo, to je divadlem vyjádřený politický/anga­žovaný postoj. Dlouhodobý postoj.

Takže ptáte-li se mne, zda Kabaret proti nám! bylo politické divadlo, odpovědět neumím. Představení, které jsem zhlédl, podle mne nebylo. Klidně by mohlo být v jakékoli veřejnoprávní a neveřejnoprávní TV a lidi – i ti, proti kterým bylo asi mířeno – by jej slízli všemi deseti. Byla to zkrátka – možná jistým způsobem podvratná (to býval svým způsobem ale i rozhlasový seriál Jak se máte Vondrovi), ale kdo to pozná? – chytrá zábava s několika skvělými scénkami i pěknými písničkami. Ale neznám kontext tohoto souboru a lidí kolem něj. Možná navazují na něco, co osvětluje tuto jejich inscenaci a jsou v ní proudy a vrstvy, které při prvním – nekontextovém – zhlédnutí patrny nejsou. V tom případě se omlouvám. Agitpop to rozhodně nebyl. Ale co důležité politikum je, jsou hronovské PC-kluby. Myslet a nebát se, to je politické! Je důležité, že tu PC-klub je. A doufám furt bude. Jako angažovaný, ergo politický postoj lidí dané doby.

Vladimír Hulec

Autor: Amaterská Scéna