Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum

Ilustrační foto Autor: www.amaterskedivadlo.cz

Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „covidovém“ přivítá s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se.


Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře – pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Pravidelnými hosty tu bývají i profesionální divadelníci, často v roli lektorů. O úvodní pohled na Jiráskův Hronov „z druhého břehu“ jsme v našem miniseriálu požádali Alenu Zemančíkovou, dramatičku, spisovatelku a dlouholetou dramaturgyni ČRo Vltava.

Jiráskův Hronov jako zrcadlo společenských změn

Vrcholná přehlídka českého amatérského divadla Jiráskův Hronov byla založena jako jeden z posledních aktů českého národního obrození. Zní to (hronovské divadlo bylo otevřeno v roce 1930) neuvěřitelně, ale bylo to tak. Architekt československého funkcionalismu Jindřich Freiwald (který vypracoval plány divadla zdarma a ani další práce svého ateliéru neúčtoval) při poklepu na základní kámen zarýmoval: „Stavme divadlo hezké, naše, české.“

Hronovský rodák Alois Jirásek se otevření divadla, nesoucího jeho jméno, nedožil. Když 12. března 1930 zemřel, byl pohřeb na místní hřbitov vypraven z dosud nedostavěného divadla a zúčastnilo se ho množství ochotnických spolků.

Divadlo bylo slavnostně otevřeno 28. září 1930, slavnostními hosty byli sociálnědemokra­tický předseda Národního shromáždění František Tomášek, básník a senátor Viktor Dyk a guvernér Pospíšil. Poslanec Tomášek divadlu přál, aby „bylo vedeno v Jiráskově duchu, bylo lidové, sociálně spravedlivé a všem vrstvám přístupné, aby vzdělávalo a poučovalo.“

O rok později se konal první Jiráskův Hronov, tehdy jako přehlídka ochotnických inscenací Jiráskových her. Záštitu nad ním převzal prezident T. G. Masaryk, projev pronesl Jaroslav Kvapil, zúčastnilo se 3000 milovníků divadla.

Jiráskův Hronov jako vrcholná přehlídka amatérského divadla prošel pochopitelně mnohými peripetiemi.[1] Ostatně samo amatérské divadlo se rovněž rozrůznilo, od 60. let 20. století přestalo v malých poměrech napodobovat velké poměry profesionální a stalo se svého druhu výraznou občanskou i uměleckou aktivitou. Protože divadlo stojí u vzniku české národní kultury nejen jako složka formování jazyka, ale i jako prvek občanský a státotvorný, nesli divadelní amatéři i v časech totalitních režimů a reglementovaných estetik ve své činnosti étos demokracie, nezávislosti a svobody tvorby, jíž se profesionálům v oněch časech nedostávalo.

Nastupující generace progresivních tvůrců českého profesionálního divadla po roce 1989 se zákonitě a výraznou měrou zformovala z tvůrců (zejména režisérů, ale i herců), kteří prošli amatérským divadlem konce 70. a 80. let. Byli to Petr Lébl ( amatérský soubor DOPRAPO, později Jak se vám jelo, ještě později Jelo Praha) a J. A. Pitínský (Ochotnický kroužek Brno).1 Divadelní činnost ukončil a do televize přešel Zdeněk Potužil ( Divadlo Na okraji Praha), jehož soubor, hrající v klubu Rubín, byl už v roce 1989 plně profesionální. Výraznou hereckou osobností amatérského divadla 80. let, která po roce 1989 přešla do profesionálního provozu a pokračovala v díle nejen hereckém, ale i autorském, režijním, překladatelském a svého času i ředitelském, byl Jaroslav Achab Haidler (Činoherní studio Ústí nad Labem).[2] Jejich inscenace prošly Jiráskovým Hronovem, vzbudily senzaci i diskuzi a u současníků formovaly nárok na osobitost a nonkonformitu autentického divadelního umění. Jistá míra amatérismu byla vnímána jako přednost, jako součást autenticity díla vznikajícího z přesvědčení uměleckého i občanského. S touto „zátěží“ amatérismu se české profesionální divadlo potýkalo celá devadesátá léta a s jejími zbytky vstoupilo do 21. století, v němž poměry mezi amatérským a profesionálním divadlem nabyly nových parametrů, už nikoli obsahových, jako spíše provozních a produkčních. O tom bude řeč ještě později.

Po roce 1989 se pro amatérské divadlo změnilo takřka vše – spolu s naprostou svobodou vyjádření i spolčování se v prvních letech po převratu takřka rozpadly všechny možnosti k jejímu naplnění amatérskou divadelní činností. Privatizace smetla někdejší zřizovatele a zlikvidovala hrací prostory. Nové možnosti i nároky profesního uplatnění si vyžádaly volný čas, kterého je k amatérské tvorbě třeba, a společnost sama se svými změnami se stala tak výrazným tématem, že bylo těžké najít téma, pro něž by stálo zato se angažovat umělecky. Vypadalo to dokonce, že se rozpadnou i organizační struktury, a v mnohých místech se tak i stalo. Naštěstí se podařilo udržet národní instituci pro amatérské umění, bohužel pod nesrozumitelným jménem-zkratkou Nipos-Artama, jednu z příspěvkových organizací Ministerstva kultury ČR, která v nových podmínkách české amatérské divadelnictví sleduje, zajišťuje, dokumentuje, organizuje vzdělávací činnost, a je s městem Hronov i spolupořadatelem Jiráskova Hronova. Ten byl po roce 1990 definován jako mezioborová přehlídka amatérského divadla, kam jsou ze všech oborových přehlídek inscenace závazně nominovány, ale i doporučovány tak, aby vznikla reprezentativní, žánrově pestrá a inspirativní roční bilance dění v amatérském divadle.

Na přelomu tisíciletí se amatérské stalo prostorem sebevýpovědí různého druhu, mnohdy tak nekorektních, že by v prostředí dobového maloměšťáckého konsensu neměly vůbec šanci. Každoročně jsem vyhlížela, kdy amatérské divadlo začne hovořit také o věcech, o nichž se v divadelních institucích nemluví, kdy uvidím kus společenského života, nahlédnutý mimo oficiální rastr. Pro mě poprvé tak učinila improvizující skupina kolem filmaře Petra Marka Láhor Soundsystém, když zahrála pod názvem Diskrétní den sebeironickou improvizovanou komedii o krizi středního věku a pádu jedné subkultury do jámy konformismu.[3]

Podruhé rozbouřil vody diváckého přijetí René Levínský se spolkem zvaným Nejhodnější medvídci ve své punkovým jazykem napsané hře Harila, v níž se filozoficky zapletl s idejemi svobody, ochrany utlačovaných, s feminismem a komerčním zneužitím toho všeho.[4] Tyhle dvě komedie ukázaly přesvědčivěji než cokoli na profesionálních jevištích, co se to s námi v aktuálním čase děje. Jedna inscenace zásadně škobrtala v improvizovaných dialozích (byť pevně stanoveném ději a situacích), druhá se vyjadřovala slovníkem plným vulgarismů (byť vyslovovala filozofické a ekologické sentence), obě pro tyto vlastnosti narazily i na nepřijetí a odpor, pro běžného konvenčně vychovaného konzumenta byly nepoživatelné. …

Celý článek najdete zde – Místní kultura

Autor článku:
Alena Zemančíková/jal, ika

Autor: Amaterská Scéna