Josefodolské divadelní jaro 2017

Představení DS Desná Autor: Foto archiv přehlídky

27. ročník krajské postupové přehlídky venkovských amatérských divadelních souborů, se konal ve dnech 5. až 7.května. Osm souborů v osmi inscenacích před uspokojivě zaplněným sálem divadla svědčí o tradici, která si získala svůj kredit. Projděme si chronologicky stručné záznamy o všech inscenacích, abychom získali představu o jejich kvalitě a různosti.


DS Pivovarská zahrádka z Miletína uvedl jako první představení letošní přehlídky autorský počin svého člena Štěpána Raka. Pod názvem VÁZÁNÍ KYTICE rozehrál fiktivní příběh ze života miletínského rodáka K.J. Erbena, jakýsi lyricko-epický apokryf, který se inspiruje básníkovou Kyticí a pokouší se vysvětlit důvody její baladické, osudové a často pochmurné nálady. Tou příčinou je dle autora scénáře nešťastná a nenaplněná básníkova láska k miletínské dívce Marušce. Inscenátoři budují své dílo jen zčásti na obvyklé činoherní linii – konflikt, zápletka, napětí -, více se věnují narativní, vyprávěcí složce (příběh je prezentován jako vzpomínka stárnoucího Erbena) a ještě více pak oddílům lyricko-epickým, tedy jakési ohlasové poezii, vycházející z metra, témat a obraznosti obrozencovy, ale jejichž autorem je Š. Rak. Inscenace je tak vystavěna na těchto třech základech, jež se spolu „neperou“, ale také vzájemně příliš neobohacují. Doplácí na to zejména činoherní části, kde pod množstvím slov nedostávají dramatické postavy šanci k dramatickému jednání, a tak vztahy mezi nimi, naznačené konflikty mají pouze obecnou a formální podobu. Celkově však šlo o úctyhodný, kultivovaný pokus zamyslet se nad životem a dílem slavného rodáka, zpřítomnit jeho odkaz a uctít jej spolu s místem, které je jemu i inscenátorům společné.

Domácí DS J.K. Tyl Josefův Důl se rozhodl nabídnout svým divákům dramaturgicky odlehčený titul, zvolil šťastně detektivní komedii Jacka Popplewella PANÍ PIPEROVÁ ZASAHUJE. Podmínkou k uvedení je mít herecky silné obsazení hlavní postavy. Jana Řeřichová jako Piperová zcela obstála, neboť svou postavu naplnila laskavým humorem, schopností herecké zkratky i smyslem pro napětí. Inscenace je pevně režijně vedena (K. Stuchlík), avšak postrádá jednu důležitou věc: málo graduje napětí, které detektivní žánr vyžaduje. Dopracování těchto detektivních prvků by prospělo především druhé půli představení, které k závěru plyne zbytečně volným tempem. Výtvarné řešení scény i kostýmů je jednoduché, vtipné jsou detaily směřující k žánru grotesky. Josefodolským se podařilo nabídnout představení, které potěší. Po zpřesnění napětí pak nám dá možnost více si lámat hlavu kombinací, kdo je vrah – a o to v detektivce jde.

Divadelní soubor TJ Sokol Roprachtice byl nováčkem josefodolské přehlídky a doma teprve hledá a zřejmě i nachází divadelní zázemí. Zvolil však obtížnou cestu, předlohou k inscenaci DĚDICTVÍ ANEB VŠICHNI MOJI POZŮSTALÍ se stal text souborového autora (zároveň i režiséra) Roberta Pechy Téma širokého příbuzenstva, které se slétne hned po pohřbu do domu nebožtíkova s chutí na dědictví, bylo mnohokrát zpracováno v klasické literatuře i dramatických textech, Pechův text budil naději, že se posune blíž k dnešním poměrům, avšak malé zakotvení do reálného světa (např. upřesnění příbuzenských vztahů, společenského postavení a sociální situace) nevytvářelo dostatek dramatických situací, ani neinspirovalo herce k přesnější charakterizaci postavy. Více se mluvilo a méně jednalo. Dobrým nápadem bylo umístění obrazu nebožtíka (živého herce), který reagoval na děj, ale v závěru se vytratil z naší pozornosti. Je nutno zdůraznit kvalitní scénografii, kde jednotlivé kusy nábytkového mobiliáře dostatečně charakterizovaly prostředí honosného interiéru. Zdá se, že autor pozorně vnímal úvahy o problémech textu a soubor je schopen s ním do budoucna důsledně realizovat jeho představy.

DS Havlíček ze Zákup přivezl do Josefova Dolu bláznivou frašku, původně z pera E.A. Longena (Dezertér z Volšan), po souborové úpravě pod názvem JAK TO BYLO S NEPILVODOU. Longenova hra inspirovaná francouzským vaudevillem splňuje většinu charakteristik žánru. Je postavena na bláznivé zápletce „nenebožtíka“ a jeho rodiny rozšířené o dvě služky, tchyni a milence manželky. Komické situace mají svůj zdroj zejména v těch situacích, kdy se „nebožtík“ znovu objeví doma jako živá bytost. Zákupští se se zvoleným žánrem vypořádali vcelku úspěšně, hrálo se s využitím herecké nadsázky, energicky. Problematickým se tak jevilo pouze poněkud nesalónní prostředí pokoje, v němž se příběh odehrává a příliš expresivní ztvárnění opilosti hlavní mužské postavy. Longen našel ve svém kousku místo i pro společensko-kritický úsměv, to když je úřednická mašinérie bezradná proti té jednoduché holé skutečnosti, že mrtvý ožil, a co s ním, když úředně neexistuje. Až soubor dotvoří toto dosud „rychlou jehlou“ vytvořené dílko (na přehlídce se prakticky konala premiéra) bude mít divácky úspěšnou a solidně inscenovanou frašku.

Dalším „novicem“ josefodolské přehlídky byl soubor Skaláček Tisá (činoherní skupina, jinak loutkový soubor), který doplnil program o hudební divadlo. NEJKRÁSNĚJŠÍ VÁLKA autorské trojice Vladimír Renčín – Jindřich Brabec – Hana Čiháková je obvykle označován i jako muzikál. Námětově se váže k antické Aristofanově komedii Lysistrata, může však také připomenout českou klasiku – Klicperův Ženský boj. Předloha však obvykle svádí skrze hudební složku k nadměrnému lyrismu a skrze téma o vzpouře žen, jež muže odradí od tažení do války odmítnutím tělesné povolnosti, pak nadbytečnou a prvoplánovou dvojsmyslností. Soubor z Tisé se těmto řešením šťastně vyhnul, ženy nesou dynamický náboj vzpoury a muži dokážou v úměrné nadsázce vyjádřit pudy válečníků. Sympatickým rysem inscenace bylo kolektivní herectví s velkým energickým nábojem i ve zvládnutí zpěvní složky a nesložité choreografie. Zaujala jednoduchá scénografie, umožňující přehlednost komparsových scén. Dějově bohatší první polovina hry plynula ve výborném temporytmu, avšak druhé jednání (zvláště scény mužů převlečených za ženy) se stává zbytečně zpomaleným a retardujícím. Soubor z Tisé tu získal první zkušenost z účasti na regionální přehlídce a jejich prezentace našla ohlas u publika i poroty.

DS J.J. Kolár při TJ Sokol Poniklá přivezl inscenaci CESTY HLEDÁNÍ označenou autorem předlohy P. Šreibrem jako psychologické drama. Téma tomu nasvědčovalo, drogová závislost mladých lidí je problémem silně aktuálním a je dobré, což diváci ocenili, že se tomuto tématu věnuje i umění, v tomto případě divadlo. Navíc soubor disponuje několika teenagery a předváděný příběh souzněl s jejich věkem i jejich zkušenostmi. Téma samotné však ještě nezaručuje plnohodnotný racionální a emociální „zásah“, podstatné je jeho estetické ztvárnění v předloze a posléze v jevištní realizaci. Je poctivé říci, že Šreibrova předloha je více jakýmsi didaktickým návodem, jak postupovat, pokud se takový problém naskytne, než plnohodnotným dramatickým dílem. Životní příběh hlavní hrdinky Slávky by mohl být velikou příležitostí k dramatu o člověku, který vlivem okolností ztrácí svou osobnost a propadá se do osamocené nicoty. Textová předloha však pro to neposkytuje dostatečnou oporu. Postavy jsou napsány černobíle /matka, otčím, skupina teenagerů), „šustí papírem“, dialogy připomínají více televizní didaktické pořady než plnokrevné drama. Nezažíváme tak dramatické situace, nýbrž jen informace, jež si postavy vyměňují. Herci ani režie si s jedinou výjimkou nedokázali s takovým autorským vkladem poradit. Onou výjimkou je představitelka Slávky Julie Janatová, její výkon na mnoha místech přesahuje textový předpis a herečka vytváří postavu uvěřitelnou, konkrétní, nemodelovou. U všech ostatních vnímáme upřímnou snahu i určitou míru dovedností, ale limity předlohy překonat nemohli. Tvůrci si nepomohli ani scénografickým řešením. Největším přínosem inscenace tak zůstalo ono společenské téma. Soubor však také ukázal řadu talentů a především snahu zabývat se aktuální problematikou, která se řady jeho členů dotýká. Setkání s dramatem, resp. divadlem jako takovým, je snad přiměje k hlubšímu zájmu o tento druh umělecké komunikace, o další vzdělávání v něm. V tom je naděje pro budoucí práci sympatického souboru z Poniklé.

PROČ MUŽI NEPOSLOUCHAJÍ A ŽENY NEUMÍ ČÍST V MAPÁCH se jmenuje kniha manželů Barbary a Allana Peasových. Herec a režisér Miroslav Hanuš ji zdramatizoval do podoby mírně didaktického genderového kabaretu, jehož scénář a scénické řešení pak téměř doslovně použil bozkovský soubor. Látka zabývající se vztahy mužů a žen je vždycky aktuální, vzpomeňme populárního Cavemana. Bozkovským posloužila vynikající dramatizace M. Hanuše i její scénické řešení v profesionálním divadle ke vzniku jakési „scénické kopie“. Nutno říci úvodem, že jde i v jejich podání o tvar mimořádně zdařilý, jiskřivý, vtipný, využívající v maximální míře schopností, talentu a dovedností amatérského souboru. Vstupním dějový rámcem je spor manželů, lékařů, prezentovaný před pacienty ve společné čekárně. Ti jsou také jednajícími postavami „příběhu“. Režisér a současně představitel role manžela „ušil role na tělo“ členům svého souboru dle jejich schopností. Soubor působí kompaktně a vědomě, a to nejen v dialogických scénách, ale i ve vystoupeních ryze kabaretních, tedy v přímém oslovení publika. Vadami na kráse je místy méně srozumitelná dikce (více u pánů než u dam) a ve druhé části i částečná ztráta dynamiky a zpomalení rytmu. Hraje se v čekárně orámované dveřmi pro muže a ženy s množství vesměs vtipně využitých rekvizit. Byť jde o tvar přenesený, souboru posloužil k výpovědi, která je v podání Bozkovských živá, autentická, a proto publikem vděčně přijímaná.

Josefodolské divadelní jaro uzavřela ÚŽASNÁ SVATBA, komedie anglického autora Robina Hawdona v podání DS Vojan Desná – Mladá haluz. Bláznivá komedie o ženichovi, který se dopustí nevěry při rozloučení se svobodou, a to navíc s dívkou svého nejlepšího přítele, nabízí řadu komických situací. Režisérka si přesně pojmenovala žánr bláznivé komedie (frašky) a plně využila schopnosti obou hlavních mužských postav, zkušených herců Honzy Lály /Bill/ a Lukáše Frydrycha /Tom/, v přesném vypracování situací se smyslem pro rytmizaci dějových úseků. V případě postavy Billa se nabízí možnost upřesnění jeho vtahu k Judy, aby lépe vyzněl jejich závěrečný společný odchod, zatímco Tom by mohl ve větších valérech odstínit výbuchy vzteku. Ženské postavy mají menší prostor v zasahování do děje, ale herečky svým partnerstvím umožňovaly protagonistům rozehrávat dobře pointované situace. Inscenace Úžasné svatby vedle příjemného diváckého zážitku přináší i jistotu, že na amatérském jevišti lze najít cestu k režijně promyšlené koncepci využívající disponovaných her­ců.

Letošní Josefodolské divadelní jaro potvrdilo trendy let předchozích – zkvalitňování divadelní produkce u zkušených souborů (Josefův Důl, DS Vojan Desná), kvalitnější profilace dalších stálých účastníků (DS Bozkov, Zákupy) a objevování kolektivů nových, přicházejících s autorskými předlohami (Miletín, Roprachtice) či s inscenacemi s překvapivou hereckou a hudební kvalitou (Tisá). Zvláštní pozornost zaslouží pokus o ztvárnění závažného společenského tématu kolektivem TJ Sokol Poniklá.

Pro národní přehlídku venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou porota doporučila: DS Tisá s inscenací Nejkrásnější válka a DS Bozkov s inscenací Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Nominovala DS Vojan Desná – Mladá haluz s inscenací Úžasná svatba.

(V příloze po jedné fotografii z představení souborů Josefův Důl, Miletín, Roprachtice, Tisá, Zákupy, Bozkov, Desná a Poniklá – pozn. red.)

Také s využitím textů R. Felzmanna k některým inscenacím zapsal

Autor: František Zborník

Přílohy:

Josefuv-Dul-II-agwvw Miletin-I-zi69m Roprachtice-I-ipu7c Tisa-I-516kz
Zakupy-II-562kq Bozkov-II-4curv Desna-II-amgxo Ponikla-II-5ek6v