Jsou důležitější děti nebo schůze KSČ?

Petr Haken je autorem, režisérem a hercem Turnovského divadelního studia, odehrál či režíroval více než 100 inscenací, působil v profesionálním divadle – a je také zakladatelem a dlouholetým ředitelem divadelního festivalu Modrý kocour. Ten by za normálních okolností v době vysílání tohoto Antré probíhal – ale po 25 letech tradice letos s ohledem na pandemii covid-19 neproběhl. Petr smutný fakt, že letos Kocour neproběhne, glosuje slovy: „No jo no, co se dá dělat. Letos je to i bez jiných věcí.“

Ruský punč voní po levanduli

K divadlu Petra přivedl tatínek. Už jako malý, čtyř či pětiletý kluk prý stával v portále a sledoval svého tatínka na jevišti, protože pro svůj věk do sálu mezi diváky nesměl. Poprvé stál na stejném jevišti coby herec jako žák 4. třídy základní školy, jedenáctiletý – hrál tehdy v Maryše.
Petr vzpomíná na dobu sedmdesátých a osmdesátých let s nadhledem, byť „schvalovačky“ her prý byly strašné. Rozvzpomněl si ale i na vtipné historky, například když v inscenaci Naši furianti jedna z postav připíjela se slovy „To je pravý ruský punč. Voní po levanduli.“ Tehdy prý divadlo v Turnově, kde byla ruská posádka, padlo smíchy, protože si všichni vybavili, jak ženy důstojníků všechny intenzivně voněly stejným levandulovým parfémem. V Našich furiantech si zahrál, roli Martina, kterou o mnoho let později ztvárnil také na profesionální scéně.
Jako dítě začal i režírovat – se spolužáky nazkoušeli v sedmé třídě základní školy, v rámci Pionýra, Princeznu pampelišku. Poté se stal členem recitačního souboru Šrámkova domu v Sobotce, kde na divadlo získal nový pohled. „U táty v souboru to bylo takové ochotnické divadlo, velmi málo poučené. … Najednou jsem přišel (do souboru) k profesionálnímu herci, který režíroval. I když jsme hráli pohádku, tak jsme rozebírali postavy, tvořili situace, já se dozvěděl o tom, co je mizanscéna,“ vzpomíná Petr Haken na Otto Lišku, který tehdy soubor vedl. Pod jeho vedením si prý uvědomil, že divadlo musí dělat jinak, než jak jej do té doby dělal.

Po schůzi KSČ se člověk musel ožrat

Zajímavou kapitolou v životě Petra Hakena byla vysokoškolská studia na pedagogické fakultě v Praze. Během těch začal režírovat v souboru Ahops, zásadnějším a určujícím mu však byl zážitek ze čtvrtého ročníku, kdy vykonával závěrečnou praxi.
„Jednou za mnou přišla soudružka ředitelka a řekla mi: „Soudruhu studente, odpoledne je schůze KSČ.“ A já jsem jí říkal: „Ale já nejsem členem KSČ.“ „No ale jako student tam musíte! Podívat se, jak funguje běh školy.“ „Ale já mám shodou okolností s dětmi domluvené, že půjdeme odpoledne na plácek za školu a budeme si tam hrát s míčem.“ „Tak to zrušte!“ „Soudružko ředitelko, jsou důležitější děti nebo schůze KSČ?“ Důležitější ale pro ni byla schůze KSČ. Což mě jako mladého, začínajícího, perspektivního pedagoga dost praštilo nevím přes co všechno.“
A tak se šel po schůzi, na kterou musel, ožrat do divadelního klubu Divadla Jiřího Wolkera, dnes Divadla v Dlouhé. Tehdy tam přišel také Josef Ketner, později umělecký šéf divadla v Mladé Boleslavy, a řekl mu, ať se na učitelství vykašle a jde k divadlu. Petr ho poslechl a strávil několik let u profesionálního divadla. Zásadními kapitolami této Petrovy životní etapy bylo angažmá v Horáckém divadle Jihlava, v Divadle Vítězného února (dnes Klicperovo divadlo) v Hradci Králové a v Západočeském divadle v Chebu. Na západě Čech ho zastihla Sametová revoluce a Petr se vrátil do školství.

Sněhurku a sedm trpaslíků mu nezapomenu

V devadesátých letech začal učit dramatickou výchovu a lásku k divadlu začal přenášet na své studenty. Na otázku, jak s nimi pracoval, zda začínali u dramaturgie a originálu textu, Petr odpovídá: „Většinou ne. Většinou jsem nechtěl, aby si originál četli před zkoušením. … Říkal jsem si, že bude lepší, když pojedou v tom, co mají ve scénáři, aby v tom neměli zmatek.“ Z tohoto jeho studia vzešli veličiny jako Petr Christov, Michal Samir nebo Mario Kubaš, které pro divadlo právě Petr inicioval.
„V devadesátých letech se museli plnit různý věci, takže tu jsme hráli na vernisáži, tu pro matky s dětma, tu důchodcům, … Což jsem ze začátku dělal, abych lidem ukázal, že tohle všechno děláme. A byla to samozřejmě blbost,“ reaguje na přátelské popíchnutí Petra Christova, že Sněhurku a sedm trpaslíků mu nikdy nezapomene, Petr Haken. „V devadesátých letech bylo všechno neuvěřitelně svobodné! Dneska by si to žádný kantor nemohl dovolit. … Tehdy to byla obrovsky svobodná doba a vznikalo neuvěřitelné množství věcí – a později už to také nešlo,“ shrnuje svou pedagogickou éru Petr Haken.

Čtvrtstoletí divadelního mrouskání

V roce 1996 založil festival Modrý kocour, tehdy jako setkání divadelníků Pojizerské župy. Během let se Modrý kocour stal mezinárodní přehlídkou, na kterou s oblibou jezdí především soubory z Polska. Navíc je to postupová přehlídka na Divadelní piknik Volyně, Šrámkův Písek a Mladou scénu v Ústí nad Orlicí.
V roce 2015 předal Petr ředitelování festivalu svému bývalému žáku Mario Kubašovi.

V pořadu Petr Haken mluvil také o metodě Michaila Čechova, kterou načerpal v semináři Sergeje Fedotova, nebo o „národním obrození“ v pojetí divadla německých Lužických Srbů. Zamyslel se nad tím, jak českou divadelní řeč přijímají v zahraničí, kam se svými inscenacemi mnohokrát zavítal. Řeč byla také o bezmála stovce repríz jeho Tří sester, které hrají již 13 let tři muži, nebo o jeho „kontroverzním divadle“ Hanako podle textu Františka Zborníka, která kombinuje činohru s loutkovým a stínovým divadlem a kterou jedni milují a druzí zatracují.
A zaznělo také toto: „Já jsem v pohodě, my máme doma tu místnost, kde zkoušíme, takže my jedeme na rodinné divadlo. Navrhuju, aby VSVD udělalo festival rodinných divadel!“
Nebo: „Ony nám ty hospody chyběj… My vyhyneme! Vždyť si vezmi, kolik lidí se seznámilo v hospodě! Národ vyhyne, pokud se hospody neotevřou!“

Antré můžete sledovat živě na kanálu YouTube Volného sdružení východočeských divadelníků každý čtvrtek od 18.00 hod.!

Autor: Josef Kopecký