Jubilejní KDP ve znamení Babího léta

Z vítání souborů Autor: Z. Seidl_archiv přehlídky

Padesátý ročník Krakonošova divadelního podzimu – národní přehlídka venkovských divadelních souborů z obcí do 5 tis. obyvatel –přinesl ve dnech 11. - 19. října 2019 sedm soutěžních představení,...


…čtyři nesoutěžní, besedu s Tomášem Töpferem a písničkami Martina Písaříka, večerní hledání a objevování na půdičce s Rudou Felzmannem (vtipně byli pojmenováni jako puntičkáři a už jim to zůstalo), jehož doplnil ke konci festivalu Martin Hak, několikadenní seminář pro studenty semilského gymnázia vedený režisérkou Hanou Marvanovou a Petrem Theodorem Pidrmanem (devět mlaďochů se učilo diskutovat o divadle, formulovat své názory a prezentovat je) , týdenní Klub režisérů SČDO (lektor Vláďa Kracík), každodenní dopolední seminář s porotou v nepřekvapujícím složení (Milan Schejbal předseda, režisér Jarda Kodeš, dramaturgyně Petra Richter Kohutová, scénograf Petr Kolínský a moje maličkost). Nechyběl koncert regionálního pěveckého sboru v místním kostele (sbor Mládí z Jablonce nad Jizerou) a nočníkové představení korupčního spolku Vobskočák.

Úplnou novinkou bylo kino v hospůdce (letos fungovala pod názvem U padesátnice), kde se každý den odpoledne promítaly filmové dokumenty vztahující se ke KDP. Zastavím se u besedy s Töpferem a u Kracíkova semináře. Ředitel Vinohradského divadla, herec, režisér a dabér se ukázal jako skvělý vypravěč. Historky a vtipy z něj jen pršely. Ostatně víte např. jaký je rozdíl mezi prvořadým hercem a božským hercem? Prvořadý hraje jen pro první řady, při příchodu božského se diváci chytají za hlavu se slovy „pane bože, zase ten“. Vláďa Kracík z olomoucké Tramtárie si pro režijně herecký seminář vybral téma „dialog na jevišti“. Přinesl text hry současného německého autora Markuse von Mayenburga Ošklivec. Chvíli si s cca dvaceti seminaristy různého věku o hře povídal, pak vybrali jeden dialog. Rozebrali si motivické linky a rozdělili se do dvojic. Každá si dialog zpracovala včetně řešení mizanscény a rekvizit. Své práce si předváděli a diskutovali o nich. Kracík téma semináře formuloval jako přenos z textu na jeviště.

K jubileu byly vydány publikace mapující historii To pravé místo pro divadlo (sestavila Jana Fričová), DVD – sedmdesátiminutový sestřih KDP z let 2014 – 18 a pamětní mince. Byly slavnostně pokřtěny před prvním soutěžním představením. Kmotrem mince byl hejtman libereckého kraje Martin Půta, kraj na pořízení mince přispěl. Na knihu získal vydavatel dotaci MK ČR (delegace ministerstva v čele s ředitelkou odboru regionální a národnostní kultury paní Zuzana Malcová navštívila přehlídku v jejím průběhu) a dokument Miroslava Šaldy podpořilo město Vysoké n.J. Paní starostka Lucie Vaverková Strnádková už před tím splnila jeden důležitý úkol: předala vládci hor Krakonošovi klíč od města. Národní přehlídku vyhlašují Svaz Českých divadelních ochotníků (poskytuje jí rovněž odbornou záruku) a město Vysoké nad Jizerou. Pořádají ji Občanské sdružení Větrov a DS Krakonoš. Záštitu nad přehlídkou převzali senátor Jaroslav Zeman, senát Parlamentu ĆR a hejtman Martin Půta. Finančně přehlídku podpořili MK ČR, Liberecký kraj a město Vysoké. Přehlídka vyměnila hlavního partnera. Stala se jím firma EMBA z Pasek nad Jizerou, český výrobce hladkých lepenek, obalů archivních systémů s tradicí od r. 1882. K jubileu byla připravena výstava k 50 letům přehlídky v muzeu, na půdičce Krakonošova divadla vystavovala EMBA (Co se nám letos podařilo) a tradiční výstava nositelé Zlatého odznaku J.K. Tyla byla na městském úřadu.

Jubilejní Vysoké letos navštívilo víc divadelníků než obvykle. Všechna představení byla hojně navštívena jak odpoledne, tak večer. Všichni si pochvalovali přátelskou atmosféru, k níž se podle mínění některých přidala i porota. Atmosféru však dělají zejména tradiční rituály. Je na ně čas, neboť divadelní program (devět dnů s celkem 18 představeními, srovnej stejně dlouhý Jiráskův Hronov s cca stovkou představení) nemá takovou dimenzi jako jiné festivaly. I když se rituály opakují, stejně se na ně těší soubory, místní občané i návštěvníci přehlídky. Každý soubor je nejprve uvítán na radnici představiteli města, pak se přesune před Krakonošovo divadlo, kde na ně čeká houf lidí. Je uvítán dvěma zástupci pořadatelů (SČDO a DS Krakonoš) a samozřejmě Krakonošem z balkónu divadla. Pak dostane slovo jejich zástupce, zahraje jim dechová muzika, která koncertuje už půlhodinu před příchodem pána hor, představí se několik sestav mažoretek a také letos obnovená skupina Vrabčáků, která zacvičí choreografie na dvě lidové písně za doprovodu harmoniky, basy a dvou zpěvaček. To kdysi zavedla Slávka Hubačíková, a když už nemohla, byla ve skladbě uvítání díra. Jak vítání pojme soubor, záleží jen na něm. Tak např. Boleradičtí mají na sobě kroje a nabízejí burčák. Letos k němu přidali i oslavnou báseň. Vlasta Peška, principál Ořechova, řekl přihlížejícím „my do vás tu srandu stejně nasypeme“. Klapáci rozdávali jablka ze Zahrady Čech. Dobřichovičtí přivezli jako dárek 50 kilo brambor na tradiční sejkory. Dlouhou tradici má rovněž loučení s poudačkou a písní Tam na horách, která je neoficiální hymnou festivalu. Patří k němu povinné obíhání nebo objetí kostela. Kdo to třikrát zvládne, má šanci na další účasti. Teď jenom, aby to respektovaly poroty krajských přehlídek. Den, který patří jen souboru, je zakončen společenským večerem v Bowling baru s živou kapelou. Na popovídání to moc sice není, ale jiných příležitostí k rozhovoru je ve Vysokém hodně. Na závěr celého festivalu se koná jednak vyhodnocení (shrnou jednak pořadatelé, jednak předseda poroty) a samozřejmě cenění, po nichž následuje tradiční bál Sejkorák, samozřejmě s krajovou specialitou, tedy sejkorami.

Patrně nejzásadnější téma nebo alespoň nakročení k diskusi o něm, přišlo při hodnocení boleradické inscenace Počestné paní aneb Mistr ostrého meče. To když půdičkář Ruda Felzmann, řekl, že inscenace byla příkladem poctivého venkovského divadla. Je otázkou, co to znamená označení divadla za poctivé (jiné inscenace poctivé nebyly?). Každá je přece výsledkem poctivé práce jednotlivých souborů, které do toho dávají svůj čas, svou energii, své schopnosti i svou lásku k divadlu. Znamená to, že látka, jakou přivezli Klapáci, sem nepatří? Chce KDP sbírat pouze inscenace tzv. sousedského divadla (to je divadla, které neusiluje o divadlo jako umění, výše klade setkávání lidí) a je typické právě pro venkov? Nepotřebuje ani vzdělávání, dokonce ani přehlídky. Stačí vystupování v místě a okolí. To je plus mínus definice sousedského divadla. Chceme-li jít touto cestou, pak zrušme KDP. O to ale určitě nejde. Nabízím ještě jinou interpretaci termínu „poctivé divadlo“. Může přece jít o to, že soubor zváží své možnosti a pouští se jen do něčeho, co zvládne a kde má potenciál a předpoklady uspět. Při pohledu na boleradickou inscenaci musím konstatovat, že to opravdu takto zvládli.

Další důležité téma, které řešil nejeden soubor, bylo odlišné hodnocení na krajské přehlídce a ve Vysokém. Nepopírám, že se složitě vysvětluje někomu, kdo na kraji dostal cenu za herecký výkon, proč to na jiné přehlídce nefunguje. Divadlo je však teď a tady, navíc to amatérské má tendence k proměnlivosti, neboť méně stojí na řemesle než profesionální. Také kontext každé přehlídky je jiný. A vůbec to neznamená, že krajská porota udělala něco špatně.

Přehlídce jako každoročně předcházely krajské přehlídky. Uskutečnilo se letos celkem osm (Třešťské divadelní jaro 15.-23.3., Sněhový Brněnec 22.-24.3., Miletínské divadelní jaro 5.-7.4., Klicperovy divadelní dny v Sadské 11.-14.4., Hanácký divadelní máj v Němčicích nad Hanou 27.4.-4.5., Štivadlo ve Štítině 29.4.-5.5., Josefodolské divadelní jaro 1O.-12.5., Žlutické divadelní léto 24.-26.5.). Představilo se na nich 54 souborů. V dramaturgii vedly komedie a také pohádky. Z české klasiky se objevila vlastní verze Našich furiantů, Ze života hmyzu bratří Čapků, málo hraná hra J.K. Tyla Chudý Kejklíř, zpracování Komenského Ráje srdce, Deskový statek V.V. Štecha, Počestné paní aneb Mistr ostrého meče K.R. Krpaty, ze světové Goldoniho Poprask na laguně, adaptace dvou povídek A.P.Čechova (Námluvy a Starostlivý otec), Wildova Jak se dobré míti Filipa rovněž v úpravě, Gorkého Vassa, Gogolův Revizor. Současnou českou tvorbu zastupovaly Tři grácie, cimermanovská Vražda v salónním kupé, Postel pro anděla, Nízkotučný život, Královny, Když se zhasne. Objevily pouze dva vlastní texty Zločin na Lipnici (Kouřim) a Myšmašáda (Zornice Janovice). Poroty nominovaly 6 inscenací a jako sedmou přiřadila programová rada složená ze zástupců jednotlivých přehlídek a pořadatelů loňskou neuvedenou Kočičí bažinu.

Věnujme se však představením ve Vysokém. Rovnou říkám, že mohu podat zprávu pouze o soutěžních, neboť doplňková se hrála buď v čase dopoledních seminářů, nebo zasedání poroty každý večer po desáté hodině. Jen telegraficky dodávám, že Broukovcovo Kamdivadlo z České Kamenice uvedlo inscenaci Jaroslava Střelky Do kalhot! (vítězné představení národní přehlídky divadla jednoho herce), pro děti sehrálo divadlo Kapsa z Andělské Hory pohádku O Budulínkovi. Celé Vysoké zahájil domácí soubor s obnovenou inscenací hry Petra Pýchy Republiku za koně a fotbal, kterou už vloni nastudovali pod režijním vedením Svatky Hejralové ke 100 letům republiky jako remake kdysi úspěšné inscenace. Na závěr se ve Vysokém představilo taneční divadlo BUFO Praha pod vedením Martina Packa jednak s taneční groteskou Tadáda Dib Tadáda, jednak s výběrem ze starších čísel (Letí smetí).

Prvním soutěžním představením byli Naši Vaši furianti Ladislava Stroupežnického v podání Ořechovského divadla. Ořechovský soubor a jeho principál Vlastimil Peška si za léta (jen na KDP byli po sedmnácté) vytvořil osobitou poetiku. Chtějí dělat divadlo, které mluví, zpívá a tančí a které je především zábavné. Tomu odpovídalo i nastudování Stroupežnického, jako razantní úprava textu odpovídající i možnostem souboru (např. nahrazení dědečka Dubského babičkou). Inscenace je naplněna gagy, vtipy, písničkami a tanečními choreografiemi, přičemž tématem první půlky je hravost. Úpravy přispívají k dynamice a inscenace se valí na diváka jako parní válec. To vše potrhává barevná a také hravá scénografie a také v Peškových inscenacích očekávaná invenční hudební složka. Byli jsme svědky tzv. ořechovského paradoxu, někdy se u jiných souborů nápady hledají, tady jich je naopak přemíra. Patrná je fungující herecká souhra celého ansámblu. Inscenace se láme na dvě odlišné poloviny ve chvíli, kdy je třeba hrát a dohrát příběh. Jeho interpretace tenduje lehce k parodii (malý český rybníček, v němž se plácáme a hádáme o blbostech). Je nutné dodat, že se Stroupežnický i téma inscenace s poetikou souboru, zvolenými prostředky i režijním přístupem trochu pere.

Po Ořechovu přišla úplně jiná látka. Rádobydivadlo Klapý uvedlo už vloni avizovanou a nakonec kvůli úmrtí Františka Zborníka nerealizovanou inscenaci hry irské dramatičky Mariny Carr U kočičí bažiny v režii Ladislava Valeše. Banální příběh zasazený do mytologického kontextu a do tématu zločinu a trestu. Inscenace je více než dva roky stará a soubor ji už vpodstatě odložil. To se projevilo zejména v první polovině, která se trochu rozpadla na jednotlivé výstupy. Situace nebyly uzavřeny, chyběla jasnější motivace jednání Hester Swanové (Vlaďka Zborníková). Nepomohla ani scéna, která je problémem od počátku (zelený horizont s háčkovanými sítěmi a černou deskou, o níž se až ve druhé polovině dozvíme, že představuje Hesteřin dům – před tím se však nikdo tak k němu nechová). Zásadní pro celou inscenaci je však obsazení role Hesteřina dítěte chlapcem (Kristián Valeš). Hester je nositelkou rodového prokletí, které jak je to u irských mýtů obvyklé, přechází z matky na dceru, nikoliv z matky na dítě. A i přes velmi sympatický výkon Kristiána Valeše vražda dítěte nepůsobí jako zrušení kletby, inscenace se tady ze symbolické roviny dostává spíše do polohy rodinného dramatu. Sympatická je programová snaha o nepopisnost v obrazech a škoda, že nevychází humor, který Marina Carr nabízí jako odlehčení dramatických situací (směšná interpretace číšníka Dunna včetně jeho stylizace do kosmonauta ve skafandru).

Při své dvacáté účasti na KDP provedl DS bratří Mrštíků Boleradice inscenaci úpravy (Gustav Skála) klasické veselohry Počestné paní aneb Mistr ostrého meče (původní autor předlohy Karel Rudolf Krpata, autor filmového scénáře filmu Počestné paní pardubické Karel Steklý). Mimochodem pan Krpata byl významný předválečný ochotník, který účinkoval na I. ročníku Jiráskova Hronova v inscenaci Jiráskova Otce a byl docentem na divadelní akademii v rámci JH. Režisérka Iva Kahounová hledala hru pro početný soubor (dvacet účinkujících), která by pobavila a zároveň přinesla i nějaké poselství. To obojí inscenace naplňuje, byť ono poselství o moudrém a čestném purkmistrovi, který nedovolí, aby falešná morálka, pletichy a nepoctivost měly navrch, je trochu pohádkou. Kahounová hru zbavila pardubických reálií. Opřela se o početný soubor, takže mohla hru dobře typově obsadit, navíc Boleradice mají i zkušené herce. Její dcera navrhla zajímavou i vlastně jednoduše fungující scénu, takže přestavby jsou velmi rychlé. Své zkušenosti potvrdili zejména Zbyněk Háder jako kat, Ilona Pelikánová jako jeho žena Rozina, Jan Koráb jako pukrmistr, Jana Jirgalová jako falešná hraběnka Helena a Marie Sokolářová jako hraběnka Ungartová. Právě na posledně uvedené postavě lze dokumentovat, kdy inscenace funguje nejlépe. Svou hraběnku hraje paní Sokolářová ve zřetelné nadsázce a s pochopením pro naivitu příběhu. Přitom tato nadsázka nemůže být robustní, neboť by to byla karikatura. To platí pro skupinu tří mužů, jejichž ženy je nutí, aby pohnali před městské právo Katovu ženu Rozinu. Pak nevychází onen motiv převzatý z Shakespearových Veselých paniček, kdy pánové poté, co neuspěli, je přimějí , aby se vrátily k poslušnosti vůči nim. Je prostě potřeba využít všech možností, ať už je to rozehrání některých situací (přepadení, znásilnění) nebo autorem nabízených paradoxů (kat a jeho pomocník se bojí krve, takže nejsou schopni zaříznout ani slepici).

Potřetí postoupil na KDP DS Zdobničan Vamberk. Po Rozmarném duchu a Turecké kavárně přivezli Létající snoubenky Marca Camolettiho. Konverzační komedie, v níž jsou i prvky situačního humoru, prošla od šedesátých let mnoha profesionálními i amatérskými jevišti po celém světě. Základem musí být dobré typové obsazení. To se podařilo u ženských představitelek (letušky a služka Berta), méně u pánů, neboť představitelé Bernarda (Petr Barvínek) a jeho přítele Roberta (Oldřich Plašil) nejsou stejné generace. Režie Aleny Joachimsthalerové vybudovala sice dobrý prostor pro hru, avšak nepodařilo se jí vybudovat komedii jako sled argumentů, protiargumentů a point, tak by na sebe navazovaly. Divák až na výjimku u služky (paní režisérka) nemůže sledovat proces řešení situací a ani komentáře k ní. Pan Plašil okamžitě vypálí odpověď a ani po ní neudělá pauzu, aby divák viděl např. úlevu postavy, že zabral první nápad. Nevyužilo se ani možností, které nabízí různý komediální charakter letušek postavený i na stereotypu vnímání různých národů (např. letuška Američanka je hodně rázná – ženy mají velet mužům a značně výstřední – kvůli pleti si do jogurtu namáčí kyselé okurky). Nefungují ani klasické divadelní principy (např. opakující se situace musí být řešeny odlišně). Hra má napsané tři konce a všechny jsme viděli. Je otázka, zda sázka na tuto komedii je vždy výhrou.

Počtvrté přijel na přehlídku DS Havlíček Zákupy s adaptací hry Oscara Wildeho Jak je důležité míti Filipa, kterou uvádějí pod názvem Víme, jak je důležité míti Filipa. Ne náhodou mluvím o adaptaci. Soubor škrtal a doplnil písničky a vlastně úplně rezignoval na žánr konverzační komedie. Vyšel z toho banální příběh o lásce s překážkami, jehož protagonisty jsou dva milenecké páry, lady matka kladoucí překážky, postarší vychovatelka toužící ulovit pastora a pastor, který se nemůže rozhodnout. Příběh spolu s mohutnou hudební složkou tenduje k operetce. Zkušený režisér Jiří M. Šimek, také autor úpravy, scény, textů a představitel sluhy Merrimana sice nabízí několik klíčů (otázkou, zda nejde spíše o nápady), ale s žádným vlastně nepracuje. Není jasné, proč příběh posunuli do meziválečné doby (údajně by neměli historické kostýmy), když to nic nepřináší. Výsledkem je nedotažená salónní komedie s chudou scénografií, nevystavěnými situacemi bez point, kde se texty písni tlučou se slovním sdělením občas v obecné češtině. Když to občas ani hlasově neutáhli a někteří špatně intonovali, nemohli očekávat pozitivní reakce.

To další kus Je úchvatná Dobřichovické divadelní společnosti byla jiná káva. Třetí vystoupení mladého (založený v roce 2008) souboru (Mátový nebo s citronem a Brouk v hlavě) na přehlídce přineslo nominaci na 9O. JH. První režie Aleny Říhové, první role Dušana Navaříka jako Cosmy McMoona. V každé složce domyšlený a v prostředcích dotažený scénograficko-režijní koncept přinesl velkou divadelní podívanou (filmová projekce, light design, kostýmy), kdy jeviště fungovalo jako ideový prostor (termín Petra Kolínského), která beze zbytku zprostředkovala divákovi důvod, proč Florenc Foster Jenkinsovou všichni milovali, byť byla nejhorší operní zpěvačkou všech dob. Eugenie Koblížková se pro tuto roli učila falešně zpívat. Tragikomedie pracuje s paradoxy, hudebními vtipy (za všechny Skákal pes přes oves v moll jako doprovod k pohřbu pejska přítelkyně Dorothy (Kateřina Fila Věnečková). Přesný byl rovněž Ondřej Nováček jako St.Clair v roli přítele, který jako herec nezavadí o práci, avšak podobně jako Dorothy chce Florence pomáhat, neboť je fascinovaný její vůlí uspět. To nakonec obdivuje i klavírista Cosma, který od počátečního zděšení, že on vystudovaný hudebník se má podívat na něčem takovém, přejde k přání, aby na něj při koncertu bylo také vidět. Tyto čtyři postavy dohrávají situace do point. Nejde nepřipomenout etudu u klavíru Cosmy, v níž hraje Měsíční sonátu (jmenuje se přece Moon = měsíc) a on nekuřák se halí do oblaku dýmu z cigarety, neboť je těžce frustrován z toho, jak zpívá Florence, avšak peníze potřebuje. Na chvíli se druhé polovině spadl řetěz v situacích, kdy Florence napadne hudební puristka, St.Clair dostane infarkt ze šoku ze zprávy, že Florence může uspořádat koncert v prestižní Cornegie Hall a mexická hospodyně ho ošetřuje. Ale v podstatě šlo o malé pihy na kráse nádherné inscenace. Odnesla si řadu cen.

Jako poslední přivítala přehlídka Malou divadelní Kumpanii Kouřim s vlastním textem Martina Drahovzala: Zločin na Lipnici aneb Dracula je zpět. Inspirací byl stařičký román Brama Stokera a také hodně oblíbené béčkové horory. Záměrem bylo ve formě parodie na upírské téma pobavit diváky. Drahovzal jako autor i režisér mísí různé žánry a používá rovněž divadlo na divadle (parta divadelníků odjíždí na Lipnici, aby zde natočila film podle Stokera). Problém je, že inscenátoři nabízejí řadu inscenačních klíčů, žádný z nich v první polovině nefunguje. Komplikuje to také z hlediska herecké pravdivosti předstírání v civilní rovině inscenace. Po přestávce, kdy inscenace nabývá na dramatičnosti, postupně se jednotliví členové souboru proměňují na upíry a divák může hádat, kdo ze zbylých je Dracula, je inscenace onou zamýšlenou parodií (nadsázka, temporytmus, zvolené prostředky) včetně konce, kdy jediná živá plní přání režiséra a posílá anonymně film na České lvy.

Je zřejmé, že letos převažovaly komedie (šest ze sedmi) a že amatérským divadelníků často chybí řemeslo k jejich uchopení. Můžeme začít od existence na jevišti. Někdy je třeba dělat tzv. křoví, text nemám, ale na jevišti musím být. Nejsem ani v hlavním plánu, to znamená, že na sebe nemám upozorňovat a tím diváka rozptylovat od sledování něčeho důležitějšího. Často jsme byli svědky jakési posunčiny. Herec by měl být ukázněný. Komedie také potřebuje, aby herec měl charizma (podle Michaila Čechova charizma rovná se vyzařování jako způsob, jak vyjádřit duševní stav skrze osobnost). Pokud herec nic nevyzařuje, nebude přesvědčivý a ani zapamatovatelný. Scénografický koncept je součástí režijního plánu. Nejde jen vytvoření prostoru pro hru, nýbrž především o promítnutí režijního záměru do celé scénografie (výprava, kostýmy, světla) a její tematizování. Klíčem jsou pointované situace, v nichž diváka zajímá vždy proces řešení, nikoliv jeho výsledek a samozřejmě také mimoslovní, případně slovní komentář postavy. Tím vším nechci říci nic jiného než, že komedie není nejlehčí divadelní žánr. Pravděpodobně je to naopak.

Autor: Lenka Lázňovská