Kam tě ma život dofackovat, tam tě dofackuje

Eva Spoustová - Málková (vpředu) na semináři v Chrudimi Autor: Ivo Mičkal

Posezení s Evou Spoustovou-Málkovou, která mimo jiné říká: Já chtěla být animátorka. Mám úchylku na animovaný filmy, proto taky režíruji dabing animovaných filmů pro Disneyho. Když jsem začínala, tak jsem věřila v totální návrat k marionetám se zvláštními efekty, aby byl divadelní prostor úplně snový. Byli pro mě nesnesitelní živí herci a loutky, i když jsem v takových inscenacích hrála.


Vedla jsi semináře na Hronově, Wolkrově Prostějově, na  Divadelním Pikniku ve Volyni a teď jsme se tě konečně dočkali i na Chrudimi, co to?
Zažívám ve svém životě jakýsi návrat. Učila jsem dvanáct nebo třináct let na činohře, i když jsem vystudovaná dřevěná herečka, která hrála v Draku, začala jsem teď učit na alterně (Katedra alternativního a loutkového divadla na DAMU – pozn. red.) u Jirky Havelky, kde to není sice úplně návrat k loutkám, ale je to samozřejmě trošku něco jiného než na činohře. Michal mi řekl, proč nejet, tak jsem jela. Ale to je způsobené tím, že jsem málo asertivní. Když někdo řekne: Jeď. Tak jedu. Takže když kolem mě jde kámoška a říká, že jede do Bretaně, jestli nechci jet, tak já přijdu domů a řeknu: Zítra odjíždím na týden do Bretaně, čau.

Jsi impulzivní, to je fajn vlastnost.
No úplně nejsem, ale říkám si: Když máš čas, tak co doma? Navíc věřím tomu, že to člověka někam posune, někam nasměruje. Věřím v náhodu, a když mi náhoda říká: Hele, pojeď se mnou. Tak jedu. Lidi by se takovým věcem neměli bránit.

Jak jsem dnes viděla, máš plně obsazený seminář, takže o správnou mluvu a hlas je evidentně velký zájem.
Protože 99,99% populace nedýchá a tím pádem nemluví, protože hlas je jen jedna z funkcí dechu. Využíváme setinové kapacity toho, co nám tělo poskytuje. Takže když se dýchá blbě, tělo se drží blbě. A lidi tak logicky cítí, že by si měli tu kapacitu nějakým způsobem rozšířit. Snažím se vždycky seminaristy dovést k tomu, co je přirozené. Proto jim říkám, že budeme svá těla používat v hodinách maximálním možným způsobem. Upozorňuji je i na to, že se může snadno stát, že si během semináře krknou nebo prdnou, tak aby se nelekali, že se zkrátka vůbec nic neděje.

Postřehla jsem, že jsi jim několikrát během úvodní hodiny zopakovala, že nic není špatně.
Taková slova neznám. Víš, od malinka jsme vedeni k tomu být nejlepší a zároveň si všímat toho, co je na nás špatně. Přitom neexistuje žádné správně a špatně. Když jsi dostala někdy ve škole trojku, řekl ti někdo: Vidíš, ty jsi šikovná, máš 3, to je pěkná známka. Nikdo, viď? A když jsi přinesla dvojku, tak tě zase doma nepochválili, protože je to škoda, mohla to být jednička. Celej život jsme tvarovaný jen k tomu, abychom hledali naše možnosti, deficity, co můžeme ještě dohnat, v čem být lepší. Život je prostě taková soutěž.

Kde a kdy u tebe vznikl tenhle způsob uchopování života?
Začalo to, když jsem začínala učit. Měla jsem na DAMU jednu hodinu týdně, kolektivní, abych se obouchala. A stalo se mi, že jsem ze dne na den ztratila hlas a nebylo to, že bych měla nějakou hlasovou zátěž. Šla jsem proto k jednomu vyhlášenýmu foniatrovi. Naše setkání bylo moc zábavné. Pana doktora jsem si nejdřív spletla s údržbářem, to kvůli jeho umaštěnému bílému plášti. Pan doktor mě chvíli poslouchal a pak se mě začal ptát na práci, na vztahy, na to, co se mi zrovna děje. Vůbec jsem nechápala, o co mu jde, proč se mě na to ptá. „Podejte mi ruku, budeme spolu dýchat.“ No, tak dobře. Drželi jsme se za ruce, dýchali spolu a já mu začala popisovat, co všechno dělám se svými studenty na DAMU. „Jo, vy učíte? To je dobrý. Ale heleďte se, víte vy, že na sebe stahujete všechny hnusy z lidí. Nejste uzemněná, takže se to na vás nabaluje a pohlcuje. Vy to prostě nemáte kam odvádět.“ Připadal mi, jako blázen, jako vystřelený z praku. Vůbec jsem nechápala, co mi ten člověk říká. „Kdy potřebujete mluvit?“ „Za dva dny.“ „Jo, to je v pohodě, to budete. Jděte domů a uzemněte se.“ „Co to znamená? To mám jako uklidit?“ „Třeba.“ Šla jsem domů a začala hned druhý den mluvit.

A jak ses tedy uzemnila?
Na uzemnění jsem pak začala pracovat, protože jsem nevěděla, co to znamená. Ale protože jsem starej šťoura, tak mě to zajímalo, spojila jsem se s tím doktorem a on mně dal kontakt na někoho dalšího. Postupem času jsem se dostávala ke kineziologii, k tradiční čínské medicíně, akupunktuře, a tak podobně. Mezi tím, co jsem se sama vzdělávala a získávala nové a nové znalosti, jsem na DAMU pořád učila. A na lidech jsem se toho ostatně naučila nejvíc. Na jejich problémech, protože každej člověk je zkrátka originál. Osobní příběh každýho je jinej. Některý cviky si vymyslíš intuitivně. Pokaždé, když za mnou přijde někdo s problémem, s kterým jsem se ještě nepotkala, tak já jásám, protože mám možnost dostat se dál. Je to výzva. Takže vlastně lidi učej mě, ne já je. Záleží na tom, jaký vlivy ti přijdou do života, protože tím se tvaruješ. Musíš bejt otevřenej, pozornej a nebát se zkoušet nové věci. Hlasovka je z velké části o zapojování svalů v těle. Je to fyzická disciplína, jako by šel člověk do posilovny, kde mu trenér říká, jaký svaly při jakým cviku se zapojujou. A ty se to naučíš. A šetříš tak síly, což se pak projeví na tom hlase.

Napadlo tě už během studií na DAMU, že by ses jednou chtěla věnovat hlasové průpravě?
Já jsem vždycky chtěla dělat loutky, zejména animovaný film. Moje rodina byla strašně proti tomu, abych na DAMU vůbec šla. Strejda absolvoval HAMU, a jeho život byl dost divoký a stal se proto černou ovcí rodiny. Moji rodiče jsou učitelé a jsou toho názoru, že kdo se pohybuje kolem umění, není slušný člověk. Táta mi původně DAMU zakázal a nutil mě jít na peďák, kam jsem zkoušky udělala, ale nevzali mě kvůli kádrovému posudku. Což bylo pro mě v zásadě dobře. Aspoň je vidět, že všechno zlé je k něčemu opravdu dobré. Každopádně i bez pedagogického vzdělání jsem kvůli nedostatku učitelů šla na rok a půl učit na Základní školu v Řepích. Pořád jsem ale chtěla na DAMU, doma bylo dusno, a tak táta jednou přišel, přinesl přihlášku asi dva dny před odevzdáním, s tím „*Tak abys na nás nenadávala, tady jí máš, když po tom tolik toužíš. Klidně si ji vyplň, ale věř tomu, že se tam nedostaneš.“* Naštěstí na DAMU se dělaly talentový zkoušky a kádrový posudek nehrál tak velkou roli. Hlasovku jsem studovala u paní Altmanové, která mi po pár letech od absolutoria zavolala s tím, že je na DAMU vypsaný konkurz na pedagoga hlasovky. Oni o mně věděli, že jsem se od 19 let hodně živila dabingem, takže jsem říkala, že o tom jinak nic nevím, nevím, jak to učit, což jim nevadilo. Na poprvé jsem konkurz neudělala, ale rok mě nechali docházet na semináře, a já se za další rok dostala. Jsem vlastně takovejhle zvláštní omyl. Jak říkám, kam tě má život dofackovat, tam tě dofackuje. Takže třeba za rok nebudu učit hlasovku, kdo ví. Budu třeba obvazovat utečence v nějakém táboře. Co my víme, co bude.

A co loutkoherectví, netoužíš se k němu vrátit?
Já chtěla být animátorka. Mám úchylku na animovaný filmy, proto taky režíruji dabing animovaných filmů pro Disneyho. Když jsem začínala, tak jsem věřila v totální návrat k marionetám se zvláštními efektz, aby byl divadelní prostor totálně snový. Byli pro mě nesnesitelný živáci a loutky, i když jsem v takových inscenacích hrála. Za těch dvacet let se to úplně otočilo. Ještě navíc, jak jsem byla v Draku, kde byli živáci používaný jako nositele významu. Najednou to dávalo smysl. Pro mě musí mít divadlo energii, musí v sobě mít nějakou pravdu a je jedno, jestli divadelní nebo životní. Nejsem žádnej teoretik, platí pro mě jednoduchý baví/nebaví.

Setkáváš se s různými hlasovými problémy. Dají se určit nějaké špatné hlasové streotypy a návyky?
Hlasová hygiena je v tahu. Lidi kouří, křičí, nemají oporu na bránici. Do velké míry je to záležitost toho, jak se vztahujeme sami k sobě. Hlas je o JÁ. Když zpíváš, tak musíš obhájit, kdo jsi. Zpíváš sám za sebe.

Jak je na tom český dabing?
Je to špatný. Teď je dabing ve fázi, kdy ti pustí červenou a ty jedeš. Herci přestali hrát, už jsme jenom čteči textu. Číst a vyslovovat zřejmě umíme obstojně a rychle. Změnila se linie českých vět, už se nemluví do tečky. Všechno jde nahoru, protože nevíš, kdy budeš zase pokračovat. Tak jsme si s kolegy řekli, že to chceme změnit. Zhruba 380 herců podepsalo petici, kde je řečeno, s čím nesouhlasíme. Studia zareagovala naprosto skvěle. Všechny herce, kteří podepsali a chtějí vyjednávat za lepší podmínky, vyškrtla z databáze a nahradila je jinými. Zkrátka nás drží rok a půl od práce. Je to hrozné. Ale neděje se to jen v dabingu. Založili jsme skupinu Chraň svou profesi kvůli dabingu, ale najednou se nám začali ozývat grafici nebo hudebníci, kteří se taky setkávají s hroznými podmínkami. I po nich chtějí kvalitu za minimální cenu. Přitom pokud jdeš dolů s cenou, klesá logicky i ta kvalita. Úroveň dabingu jde dolů a nám je to hrozně líto, protože dabing je něco skoro národně obrozeneckého. Když si uvědomíš, že většinová část emočního života valné části populace se odehrává u telenovel v televizi, tak je zatraceně důležitý, jestli je to jenom na hrubo přečtený, anebo procítěný a zahraný, protože ty pracuješ s emocemi celého národa. Když se lidi nerozcitlivěj a nebudou empatický, tak vlastně nebudou citliví. A citlivost a cit je úplný základ soucítění, tím pádem všeho, co se týká komunikace, vztahů, zkrátka všeho. My jsme teď vlastně v pozici, jako kdyby přišel v divadle režisér a řekl ti: „Hele, tady máš text, do zítřka se ho nauč a pozítří je premiéra, zkoušet to nemusíme; to nějak dáš.“ Kultura řečová, pojmová, smyslová i pocitová začíná klesat. Barbarštíme hrozným způsobem, ale třeba to tak má být. Třeba máme začít mluvit anglicky. Třeba je čeština odsouzená k záhubě.

Ale i kdybychom měli mluvit anglicky, německy nebo třeba švédsky, stejně budeme muset umět artikulovat.
Aby jim bylo třeba rozumět, viď? Zajdi se někdy podívat na DAMU na přijímačky, kde ročně vidíme čtyři sta dětí, které zkoumáš docela podrobně a mluví z toho jeden nebo dva. Je to o podmínkách, je to o mluvných vzorech, kterými jsme obklopení. Vezmi si rádio nebo šišlající maminky. Posouvají se hranice, co považují lidi za normu. Napodobujeme hlasy rodičů i způsob, jakým mluví. Představ si ty staré prvorepublikové filmy, jakým způsobem hovořili – čeština je tam jiná, způsob artikulace je jiný, vnímáš úctu k jazyku. Fungovaly jinak školy, na mluvu se tehdy kladl důraz. Spějeme k obecnému blbství. My, divadelníci, jsme poslední ostrůvky pozitivní deviace. Na těchto ostrovech se lidi rádi vidí, poslouchají a důvěřují si. Právě tohle jsou místa, kde jsou lidé spolu a jsou spolu tak, že jim je prima. A to jsou jediný podmínky, v kterých můžeš něco dělat. Nesmíme se vzdát. A to, že se tu, na Loutkářské Chrudimi, pracuje s malými dětmi, je báječná věc. Máme možnost měnit základy.

Doufám, že se ti v Chrudimi bude líbit.
Určitě, mně se opravdu děsně líbí to propojení s malými dětmi. Až si říkám, že škoda, že ty svoje děti mám už odrostlé. Co já si s nima tady mohla užít, a co teprve ony. Holt budu muset počkat na vnoučata. Svět je tady opravdu hezký.

ptala se Magda Zicháčková
psáno pro Zpravodaj Loutkářské Chrudimi

Autor: Amaterská Scéna