Když věci jen tak plynou... a kdo je Jiří Adámek?

Divadelní režisér a autor, zakladatel a vedoucí skupiny Boca Loca Lab, pedagog katedry ALD DAMU. Autor: Foto archiv AS

O hronovském semináři DOC jako Od dokumentu k divadlu. Možná si ho vyberete v roce 2017?


Vcházím do školní třídy z půlky naplněné lidmi. Sedí na židlích od lavic, které si pamatuji ze základní školy. Rozestavěním v prostoru vytvářejí publikum, druhou půlku třídy nechávají volnou pro vstup hráče – mě. Čelem k nim se ze mě stává středobod, k němuž se upíná asi dvanáct párů očí. Hlas lektora mi radí: „Za chvíli poznáš, pochopíš, co máš dělat.“ Pár okamžiků jsem bezradná, intenzivně se snažím přijít na to, co se ode mě žádá. „Zkus využít prostor, něco dělej a uvidíš.“ Řídím se tedy radou, chodím po prostoru, zastavím se u okna, když v tom mé publikum začne tleskat. Chvíli čekám, poté zvedám jednu nohu nad zem a opět sklízím potlesk. Už chápu! Tleskání je pro mě indicií toho, zda se blížím k žádané, od ostatních předem vymyšlené, pozici. Mohlo by se zdát, že tímto zjištěním mám vyhráno. Opak je však pravdou. Následující půlhodina je jedna z těch nejdelších v mém životě, naplněná občasným zčervenáním tváří, pocením a neskutečným soustředěním. S vypětím všech sil nakonec přijdu na onu pozici – ohnout nohu v koleni a rukou si zacpat nos. Mé publikum propukne v obrovský potlesk a já se s úlevou vracím na své místo.

Na DOC potřetí

Během seznamovacího kolečka prvního dne hronovského semináře Od dokumentu k divadlu (DOC) se má každý seminarista, mimo základní informace, podělit také o důvod toho, proč si zvolil právě tento seminář. Někteří, berouce jeho název doslovně, „chtějí vědět, co je ono dokumentární divadlo a jak se vlastně dělá.“ Samozřejmě jsou zde i tací, pro něž byl DOC jedinou možností, jelikož ostatní semináře byly již kapacitně naplněny. Můj důvod je však poněkud odlišný. Jiráskův Hronov jsem letos navštívila již pošesté, z toho dvakrát zapsána právě na seminář DOC. Měla jsem tedy jakousi představu o tom, jak bude seminář probíhat, co má být jeho cílem, ale především, jakým způsobem Jiří Adámek, lektor semináře, přistupuje k práci se seminaristy a potažmo pak i k divadlu obecně. A byl to právě jeho inspirativní způsob divadelního myšlení, který mě do semináře DOC přivedl i potřetí.

Cesta od dokumentu k divadlu

„Herecké ambice a zkušenosti nejsou pro tento seminář podstatné,“ píše se v jeho anotaci. To je pro mě jedna z nejsympatič­tějších charakteristik dílny DOC. Během zde stráveného času nemluvíme o hercích, o jevišti, náš lektor používá raději označení „zveřejněný scénický prostor“. Učíme se v něm existovat, nikoliv hrát. Jiří Adámek hned první den dále uvádí na pravou míru onu domněnku, že snad budeme dělat dokumentární divadlo. Vycházíme sice z nedivadelních, nedramatických textů (dokumentů), avšak během práce tento materiál dekonstruujeme, rozkládáme na fragmenty, jež různým způsobem, nikoliv zaměřeni na jejich původní smysl, zase spojujeme. Nejde nám totiž primárně o sdělení myšlenky dokumentu. Ve výsledku tak vzniká nepravidelná, mnohdy nečitelná a často také hudebně komponovaná struktura. Hudebně proto, že se soustředíme na rytmus vět, slov, vyjádření, promluv – více tedy na jejich zvukovou než významovou stránku. Z výše zmíněného pak vyplývá poslední zásadní věc, snad až jakýsi princip, jímž Jiří Adámek seminář vede – nechává věci jen tak plynout.

Kdo půjde za dveře?

Vraťme se nyní k mému popsanému zážitku. Jak že jsem se vlastně ocitla v kůži „vyvoleného“, který byl vyslán za dveře školní třídy? Z pochopitelných důvodů se do prvního cvičení nikdo ze seminaristů moc nehrne a to i přesto, že už se nyní, po seznamovacím kolečku, přece všichni známe! Dlouhé ticho po otázce „Kdo půjde za dveře?“ přeruší jeden z těch odvážnějších, jak se zpočátku zdá. „Tak třeba ty bys mohla, Terko, když už seš tady potřetí.“ Aha, ono to s tou odvahou bude trochu jinak! Já tedy nakonec souhlasím a zkouším si hned na začátku právě ono „plynutí“. Náš lektor předem nic nevysvětluje, nepředvádí, nechává mě v nejistotě. Tápu, hledám, přemýšlím, a tak se vlastně učím s tímto nepříjemným stavem „sžít“, existovat ve zveřejněném prostoru.

Texty nás baví!

Pro mě, jakožto pro styčného důstojníka semináře DOC, začínají festivalová rána organizačními povinnostmi. Ty zahrnují tisknutí všech textů, které jsme si měli před JH vyhledat na internetu a přivézt s sebou. Jiří Adámek nás v emailu žádal, aby byl každý text výrazně odlišného typu („například vědecký, duchovní, politický, ezoterický, ženský, mužský, ekologický, konspirační…“), měl nás ale každý nějak bavit. Po seznamovacím kolečku a „mé půlhodince nejistoty“ následuje čtení těchto textů. Zadání bylo skutečně splněno, a tak se společně bavíme nad typologií milenek, článkem pro ženy, který přesvědčeně tvrdí, že nákup kabelky a pochutnání si na dortíku v kavárně zvyšuje sebevědomí. Zjišťujeme, že fanoušci rocku a rapu mají rebelské sklony a že oblečení pro pejsky, ať už pyžamo nebo tepláky, jsou hrozně šik! Během čtení dostáváme od Jiřího Adámka instrukce: „Přečti to, prosím, ještě jednou, pomalu, bez změn v intonaci.“ Máme mluvit o tom, jak na nás ten či onen text působí. „Všímáte si, co texty spojuje? Jaká témata se navracejí?“ Nic konkrétního však lektor nepředjímá.

Strach z mikrofonů

Po třech hodinách prvního semináře přichází na řadu poslední „libůstka“ Jiřího Adámka – mikrofony. Organizátoři JH se předvedli a my máme oproti minulým letům k dispozici celkem kvalitní techniku. Každý ze třech mikrofonů teď drží jeden seminarista. Lektor je pobízí „Tak s nimi něco zkuste.“ Zde přichází bariéra, která nás (některé) provází až do konce hronovského týdne. Mluvení do mikrofonů je pro nás nepřirozené, cítíme se nesví, nelíbí se nám naše uměle přefiltrované hlasy. Přesto se však po chvíli něco ozve: „Začínám si uvědomovat, jak můj mozek dokáže udržet pozornost jen hodinu a půl a i to je někdy problém. Mám hrozný hlad, nemůžu se soustředit, i když bych hrozně chtěla. Myslím na oběd…“ Jiří Adámek okamžitě zbystří, uvědomí si, že nám nedopřál pauzu a naše zdráhání vstupovat do zveřejněného prostoru připisuje únavě. Seminář tedy pro tentokrát ukončuje s příslibem, že si to přece musíme „udělat hezké, aby nám bylo dobře“. Od dalšího dne se vždy ráno scházíme na schodech před „Čapkáčem“, snídáme, pijeme kávu a rozehříváme své tritonskými večery unavené mozky hovorem o zhlédnutých představeních.

Kontrasty

Jak do toho vlastně zapadají ty mikrofony?,“ ptá se mě po prvním semináři kamarád. Zapadají jednak do jedné z hlavních podstat celého semináře, kterou je naučit se fungovat v situacích, jež jsou svým způsobem nepříjemné, a najít v sobě schopnost těžit z nich. Mikrofony však také, stejně jako textové fragmenty, ztrácejí svůj původní účel. Nepracujeme s nimi proto, abychom byli slyšet a svým způsobem tak i „vidět“. Používáme je především ke kontrastům, jež v práci s nimi mohou vznikat. Sedím v koutě, není mě skoro vidět, do mikrofonu čtu text: „Samota nemusí být pro člověka pouze nežádoucím jevem. Samota je zde naším spojencem, naším zachráncem.“ Věšíme mikrofon nad umyvadlo, do něj položíme plechový hrneček a necháme odkapávat vodu. Kapky vytvářejí rytmus. Jedna ze seminaristek mikrofonem „ohledává“ prostor – naráží s ním do židlí, přejíždí po topení, táhne ho po podlaze. Těmito postupy se snažíme vytvořit jiný typ vnímání.

Intuice, napojení

Kultivace poněkud odlišného přemýšlení o divadle, o níž Jiří Adámek vypráví redaktorovi hronovského Zpravodaje, je podvědomě přítomná i ve cvičeních, kterými každý seminář začíná. Důležité je napojit se jeden na druhého, abychom pak mohli intuitivně vstupovat do situací. Rozehříváme se proto volným chozením po prostoru, přičemž lektor udává tempo, rytmus, i jakousi „emoci“ chůze. „Představte si, že jste těžcí jako obrovský balvan, každý váš krok je velice obtížný.“ Pokaždé, když se s někým střetneme, zadíváme se mu do očí, navážeme kontakt a zastavujeme ho na chvíli v čase. Ukázkou toho, jak na sebe můžeme v prostoru podvědomě reagovat je cvičení, v němž tři lidé chodí každý po své linii tam a zpět, přičemž si během toho mohou sednout, lehnout nebo vyskočit. V momentě, kdy se dva z nich nacházejí ve stejné pozici, ji jeden vždy ihned nevědomky zruší. Jindy zase musíme se zavřenýma očima napočítat do dvaceti. Každý by měl říct jedno číslo, aniž by se hlasy překryly. Opět je důležitá intuice, odhad, vytušení správného momentu. V úterý se ještě asi třikrát, čtyřikrát vracíme s neúspěchem k nule. V pátek už jsme napojeni – do dvaceti napočítáme hned napoprvé! Rytmicky se na stejnou vlnu ladíme skrze sérii gest, pohybů a zvuků, jež po sobě v kruhu opakujeme. Každý musí udělat tři, prodleva je nepřípustná a tempo stále rychlejší. Hlavně udržet rytmus!

Co vy tam vlastně děláte?

Je pravda, že seminář DOC je tak trochu záhadou, tajemstvím a to jak pro nás zapsané, tak i pro seminaristy z jiných dílen Jiráskova Hronova. Několikrát se během festivalu setkávám s otázkou: „Co vy tam vlastně děláte?“ Vždy se všemožně snažím onu efemérní, slovy těžko popsatelnou, náplň semináře vysvětlit – „Na začátku je dokument a skrze určitou metodu se ho snažíme přetvořit do divadelního tvaru.“ – „To jen opisuješ název, ne?“ Vysvětlování se mi nedaří. Navíc sama občas narážím na i po třech letech pro mě dosud nezodpovězené otázky. Například, pro koho má být seminář určený? Výše popsaná cvičení jsou spíše herecká, ale v tomto semináři je přece hereckých dovedností netřeba! Tak snad tedy pro dramaturgy, jelikož většinu času vedeme debaty nad texty. Zároveň je však také uchopujeme režisérsky, necháváme je „ožít“ v prostoru. Další nejasnosti vyvěrají, řekněme, z alternativního přístupu Jiřího Adámka k práci – „neměl by nám lektor přece říct, udělá se tohle a znamená to tohle?,“ vznáší otázku kolega ze semináře. Na ni odpověď mám! Náš lektor, s přístupem sobě vlastním, jen naznačuje, nesvazuje nás konkrétními požadavky nebo svými představami práce s texty. Učíme se být všichni tak trochu herci, dramaturgy, režiséry. Mám ale stejně za to, že je lepší naše role nepojmenovávat, neurčovat směr, nechat vše jen tak plynout. Zbývá tak už jen poslední neobjasněná otázka – co z toho všeho vznikne?

Od čtení k etudám

S každým dalším seminářem se cíl osvětluje. Zdůrazňuji, že jím primárně nebyl výstup, který bychom měli prezentovat v rámci festival zakončujících „předváděček“. I tuto otázku nechává Jiří Adámek po celý týden volně viset ve vzduchu. V menších skupinkách začínáme v neděli dekonstrukcí textů. „Vyberte z nich něco, co vám dobře zní, co vás inspiruje a připadá vám, že by zde mělo zaznít,“ navádí nás. Z úvahy o současné politické situaci, zaměřené na uprchlickou krizi, zbyde například jen: „Pro-islámské. Pro-multikulturní. Poslušnost, odevzdanost, rezignace. Žádná negativa, žádné nebezpečí, žádné zlo. Nepřemýšlejme, nekritizujme.“ Z příspěvku, který má formu jakéhosi internetového komentáře, je abstrahováno: „Nejsem muž ani žena a taky nejsem někde mezi těmito dvěma rody. Jsem TO.“ Lektor je nadšený bohatým materiálem! Ve skupinkách po třech čtyřech lidech proto vzápětí dostáváme zadání, které se stává platným pro celý zbytek týdne – vytvářet „něco“ v prostoru a v čase. Pro sebe si to „něco“ nazýváme etudami.

Vlastní strategie

Naše skupinka přichází s nápadem spojit text o Elvisově smrti, o zdanění dešťové vody pro obyvatele tropických oblastí, onu úvahu o uprchlické krizi a bizarní informativní článek o konání soutěže v pískání. Stojíme v řadě, každý pronáší jednu větu, přičemž dohromady postrádají smysl. „Před vystoupením se doporučuje pít ledovou vodu.“ Z řady jdeme k umyvadlu, pijeme. „Zákaz sbírání dešťové vody!“ Máme rebelské sklony, stejně jako fanoušci rocku a rapu. Ale i ty se dají odnaučit. Snad poslušností, odevzdaností, rezignací. „Nepřemýšlejme, nekritizujme. Umívejte se!“ Etuda je zakončena zvoláním: „Starý dobrý Elvis Presley je zpátky!“ Každá skupinka volí jinou, vlastní strategii. Sledujeme internetovou seznamku, v níž Katarína Szabados Filasová – doktorka s podivně znějícím jménem – jejím návštěvníkům radí, jak si zvednout sebevědomí, jak začít randit! Jiná skupinka vytváří jakýsi sborový coming out nebinární osoby, do něhož však ještě zaznívá typologie milenek: „Ochotná oběť, šedá myška, pečovatelka, běhna, závistivá fúrie,…“ Jeden ze seminaristů například sedí na zemi, kolem něho se shromažďují tři ženy, které dokola rytmicky opakují heslo „žena-matka-stvořitelka“. Postupně je ženami slovně „ubit“, a proto jen poraženě pronáší: „Strach z toho, že se člověk stane ženou!“

Tenhle byl o tom, ten zase o tom

O výstupech je těžké hovořit. Jsme stále uvězněni ve snaze odhalit jejich smysl, význam a zachytit kauzalitu. Nejdůležitější je však ve finále vždy to, jak na nás působí emocionálně, co v nás vyvolávají a především jakými prostředky toho dosahují. Opakování stále stejných slov, stejně jako narážení mikrofonů do předmětů v místnosti, vytváří pocity nepříjemné, až úzkostné. „Mám rád, když jsou takové momenty dovedeny do krajnosti. Nechávejte je ‚znít‘ mnohem déle,“ říká Jiří Adámek. Postupně se učíme oprostit od popisnosti, doslovnosti, čitelnosti, a to jak během tvoření etud, tak i v jejich reflexi. Pojmenováváme spíše formy, v nichž texty zaznívají – televizní debata, seznamka, rytmus na pozadí, jednoduchá hesla, do nichž je předčítán souvislejší text, apod. V pondělí také odkrýváme jednotící tematickou linku. Nejvíce pracujeme s texty, které se zabývají obecně problémem ženství versus mužství, konkrétněji otázkou sexuality, sexuální identity a partnerských či mileneckých vztahů. V neposlední řadě se pak také stále více osmělujeme využívat celý prostor třídy. Ti, co jsou právě diváky, sedí uprostřed dění jedné ze čtvrtečních etud. V pátek ze židlí vytváříme jakousi abstraktní instalaci a kolem ní rozehráváme další výstup.

Experiment v LABu

Stále platí, že si nikdy nemůžeme být jistí, co vznikne. Nejistota a náhodné, momentální spojení, pokračuje i mimo zdi naší třídy – ve čtvrtek se jdeme podívat na práci semináře Laboratórium (LAB). Nejdříve jsme zde jen jako pozorovatelé. Jiří Adámek opět uplatňuje svoji metodu práce a před vstupem do Laboratória říká, že máme být připraveni, „možná něco vznikne, možná taky ne.“ A skutečně nám pouhé pozorování dlouho nevydrží – náš lektor po chvíli navrhuje, zda bychom nemohli vyzkoušet něco všichni společně. Stavíme sami sebe do pozic a opakujeme textové fragmenty „Mám se rád, vážím si sebe. Kabelka, knížka, dortík v kavárně.“ Vytváříme tím rytmus, jakousi hudbu, do níž se seminaristé LABu pohybují. Jako šelmy se plíží, skáčou, dokonce vydávají až hrůzu nahánějící řev. V kontrastu k tomu se ti zbylí zase pomalu plouží kolem našich sošných těl, napojují se na nás hlubokými pohledy do očí. Všichni společně zaplňujeme prostor, noříme se do něho, necháváme se pohltit momentálně vznikajícím kolektivním pocitem. Hlasy se postupně zesilují a zeslabují, až celý experiment – jakýsi kmenový rituál, jak jsem si ho pro sebe nazvala – v tichu končí. Spojením dvou seminářů vzniklo něco neočekávaného, až nevšedního. Nacházíme se téměř na konci týdenní seminární práce, tudíž jsme již zvyklí na postupy a formy, skrze které přistupujeme k textům a především pak na sebe navzájem. Tímto momentem se však dle mého názoru opět naplnily všechny zmíněné principy – nejistota, intuice, napojení jeden na druhého, vnikající tady a teď. Vstupovali jsme do nového zveřejněného prostoru, mezi neznámé lidi s nevědomím i očekáváním toho, co přijde. „Cizí lidé“ nás mnohdy atakovali, navazovali skrze dotyky tělesný kontakt a my, byť jsme se zpočátku cítili nesví, jsme nakonec situaci intuitivně přijali – naučili jsme se v ní existovat.

Snový výjev

Pro mě osobně byl tento moment pomyslným vrcholem celého týdne, a to i přes to, že jsme se nakonec v pátek, den před „předváděčkami“ rozhodli pro vystoupení. Možnost, že výstup nevznikne, je v semináři DOC zcela pravděpodobná. O něj zde totiž vůbec nejde! Jednou ono plynutí přirozeně dosáhne svého cíle, podruhé zase nikoliv (to se koneckonců stalo v předminulém roce, kdy byl seminář naposledy v nabídce JH). Letošní výsledný tvar vznikl během poslední hodiny pátečního semináře, kdy jsme jednoduše spojili některé již vyzkoušené způsoby nakládání s texty. Opět mám na jazyku slovo fragmenty – tentokrát naší celotýdenní seminární práce. Výstup jsme si zkusili jen dvakrát (v pátek odpoledne a v sobotu ráno), aby v něm byl stále prostor pro momentální náhodné plynutí, pro vstup neočekávatelného. I když jsme tedy seminář zakončili do jisté míry fixním tvarem, stále v sobě zahrnoval ostatní principy naší práce. Snový výjev, jak jsme o něm společně hovořili, především postrádal smysl původních dokumentů, dbali jsme totiž opět na jejich vizuálně-zvukovou podobu. Nemohu si však pomoct. I po skončení semináře se v myšlenkách stále vracím k návštěvě Laboratória a přeji si, aby u ní bylo přítomno více vnímatelů. Domnívám se, že by to byl právě tento „výstup“, který by ostatním osvětlil, o čem že to záhadné plynutí semináře DOC vlastně je.

Jiří Adámek (1977) je pedagogem katedry alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU v Praze, kde mimo jiné absolvoval doktorské studium. Ve své disertaci se věnuje francouzskému postmodernímu théâtre musical, který ho značně ovlivnil i v jeho pozdější práci. Působí také jako divadelní režisér a vedoucí skupiny Bocla loca LAB, kterou založil v roce 2007. Ve stejném roce ho organizátoři festivalu Next Wave za specifický typ hudebního (sonického divadla), jež sám vyvinul, jmenovali Osobností roku v oblasti alternativního divadla. Své hudebně-divadelní projekty komponuje s důrazem na stylizované (ne)herectví, nepravidelnou strukturu, dekonstrukci jazyka na fragmenty, u nichž se soustředí především na zvukovou stránku slov a rytmickou hru se slabikami a hláskami. U těchto projektů je mnohdy podepsán i jako autor libret a hudby. Kromě své skupiny působí také v divadle Minor, kde inscenoval řadu představení pro děti, v nichž kombinuje voicebandové a loutkové postupy. Mimo jiné spolupracuje s Českým rozhlasem, dokonce je autorem několika rozhlasových projektů, např. Klikněte na video (2008) nebo Manželské minutky (2012). Analytické články o současném divadle publikuje např. v časopise Svět a divadlo.

Autor: Tereza Pavelková