Krajská přehlídka mladého divadla v Ostravě

Autor:

Dvoudenní Krajská postupová přehlídka experimentujícího divadla a studentského divadla probíhala v Ostravě-Třebovicích přesně na přelomu března a dubna. Přehlídka nesla podtitul ex peri 's,


Do Společenského domu LABYRINT v Ostravě Třebovicích shodou okolností zavítaly nakonec pouhé čtyři soubory, takže ráz přehlídky získal rodinný charakter, a to i s zásluhou pořadatelů, kteří pod vedením Jiřího Sekáče vytvořili neformální atmosféru přehlídky, na níž se valná většina účastníků vzájemně znala, Divadelní soubory Chosemina, Bílé divadlo Ostrava, opavský Dramkrou a konečně pivní divadelní spolek s příznačným názvem Zběsilá pípa se musely poprat s hlukem ze přilehlé hospůdky či s opilými diváky, ale i to posilovalo vědomí, že se ocitáme na přehlídce experimentující a alternativní tvorby..Nehledě na to, že ve dvou představeních pivo hrálo úlohu klíčovou.

Přehlídku zahajovala autorská performance DEMONO Vileminy Odrušové a Josefa Juska, dvojice, která se dala dohromady především pro tento konkrétní projekt. Základ tvoří jejich vlastní poezie, jejich vlastní hudební složka, v níž dominuje klavír (Vilemína Ondrušová) a bubny (Josef Jusku). Základním tématem byl vztah muže a ženy. Řekli byste si: na první pohled zdánlivě běžné divadlo poezie, pásmo básniček, o tématu zcela banálním. Ale výsledná inscenace banální není, přispívá k tomu autorský vklad, promyšlená dramaturgie (řazení jednotlivých básní) i osobitost obou interpretů. Síla diváckého zážitku vychází ze zvláštního napětí vztahu mezi tím, že dva performeři vlastní poezii prezentují s jistou intimnosti, ale i syrovostí zároveň, nabízejí svůj osobní pohled na vztah muže a ženy, usilují o autenticitu, dojem, že poezie je jejich přirozenou součástí, ale zároveň je v jejich výkonu jístý druh sebestylizace, přesněji stylizace do role: muže-chlapáka, burana, jenž je však schopen sentimentu, a ženy-Démony s lyrickým viděním některých životních okamžiků. Muž a žena zde hovoří o vášni a touze, tělesnosti velmi otevřeně, dokážou v rámci inscenace projevovat tělesnost, zároveň se však vyjevují jako romantické bytosti. Tématem je také to, jak a zda zůstat ve vztahu sám sebou, nebo se odevzdat tomu druhému a rozplynout se v něm, nebo zda lze dosáhnout harmonického fyzického i duševní splynutí a přitom zůstat vnitřně svobodný. Poezie Vileminy Ondrušové a Josefa Jusky je místy hrubě tesaná, nevyhýbá se vulgarismům, je přímá, často dialogická, objevují se v ní okamžiky spílání sobě navzájem. Aktéři se snaží jednáním na jevišti verše neilustrovat, ale dodávat vytvářením obrazu rozšířenou kvalitu, která smysl veršů doplňuje, komentuje. Je to vědomá kompoziční práce, snaží se vyvarovat klíče, přesto na pár místech v inscenaci objevují se konvenční romantické rekvizity nebo gesta. Práce s jevištními obrazy, fyzickým pohybem, gestikou a místy s pregnantností jevištní mluvy jsou ovšem úkoly, jimiž se mohou ještě tvůrci a aktéři inscenace zabývat, aby svou osobní výpověď skrze poezii přivedly k technické propracovanosti, aniž by však přitom ztratili neopakovatelnost osobnostního přístupu. Inscenace však přinesla jednoznačně nejvíce nových impulzů a na národní přehlídku experimentujících divadel byla doporučena v absolutní shodě všech členů poroty.

Bílé divadlo je někdy revival sebe sama. Inscenace Hráz věčnosti, kterou uvedli tito bardové alternativního divadla na přehlídce, je tímto příkladem. Jedna z prvních inscenací Bílého divadla, která je převedením Hrabalových Klubů poezie do inscenačního tvaru pouličního performance. Musela být v době svého prvního uvedení v roce 1982 charismatická tím, jak v té době ještě mladí kluci plní sil předkládají normalizovanému publiku co možná nejautentičtější způsob bytí ve Sběrně surovin, která je křižovatkou myšlení, přemítání a pábení tří hrabalovských hrdinů, za nimiž se skrývají spisovatel Egon Bondy, malíř Vladimír Boudník a samotný Bohumil Hrabal. Bezesporu mladý drajv musel být za minulého režimu i jakýmsi divadelním protestsongem vnitřní svobody, kterou si tyto postavy díky autentičnosti svého bytí uchovávají. Zajímavá je tato inscenace po letech spíše než divadelně jako sociologická studie. Myslím, že věk herců, členů divadla, dává najednou identickému textu a podobnému představení nové významy: trojice stárnoucích, poněkud znavených pábitelů utíká zpět do svého světa (čili neobjevuje svět kolem sebe) s jistou melancholií a nostalgií, v něm se – ve světě moderních technologií pokoušejí uchovat si svou vlastní autentičnost, s níž divadlo kdysi vytvářeli. Ano postavy Hrabala, Boudníka a Bondyho nelze oddělovat od jejich hereckých představitelů. Herci nevytvářejí ani tak postavy, spíše skrze texty prezentují svůj vlastní postoj k životu dnes. Uvědomujeme si, jak sami jsou již součástí sběrných surovin. Bílé divadlo nevyniká přesností svých divadelních tvarů, herci sází na neopakovatelnost své jevištní přítomnosti, a to se jim v zásadě stále daří, přestože ne každého diváka si jejich herecký a inscenační styl získá.

Druhý festivalový den přivezl ambiciozní studentský soubor opavských studentů Slezské univerzity (převážně studentů oboru kulturní dramaturgie) ryze ženské představení s názvem Viktorie. Vitální mladý soubor, v němž se profilují autorské osobnosti, se pokouší dokonce o sezonní dramaturgii divadla. V letošní roce nese sezona tohoto souboru podtitul muži versus ženy. Typicky mužská témata mužských inscenací (jako je komedie o tenise Na returunu stál) staví proti ryze ženským tématům, které ztvárňuje ženská část souboru. Všechny projekty jsou autorské a pocházejí z pera samotných členů, nebo spřízněných duší se souborem. Viktorie, jejímž autorem je Tereza Kmoníčková, je příběhem šikanované dívky, která po přestěhování se na venkov z většího města neunese tlak okolí, rozpad vlastní rodiny, projevy šikany od vrstevníků, až nakonec spáchá sebevraždu. Silné sociálně psychologické téma se autorka i režisér pokoušejí vyprávět systémem symbolů a znaků, které však v inscenaci bohužel nemají jasný řád. Rámcem inscenace jsou postavy sudiček, čímž autorka i režie akcentují motiv osudovosti a nevyhnutelnosti lidského údělu, ale postavy ve hře jsou spíše schematické, scénář vytváří dojem jisté nedokončenosti a nedůslednosti v motivaci jednotlivých postav. A tak je inscenace skutečně především sympatickým pokusem o sdělení k tématu šikany a pocitu vykořeněnosti v generaci dospívajících jedinců, než suverénním inscenačním tvarem.

Poslední inscenací přehlídky byla hra Pivařky.cz souboru, jenž si říká Zběsilá pípa. Herecky poměrně vybavený soubor, ač přijel oslaben o hrající členy a soubor si musel pohotově poradit i s tímto handicapem, vlastně přehrává takovou po ostravsku rázovitou agitku s písničkama, která pomocí hudby, hudební parodie, slovních hlášek a groteskních hospodských postaviček, které do hospody jako svého druhého domova každodenně míří z různých důvodů, agituje především za to, abychom v hospodách pili české pivo od malých pivovarů, jež nemají ani v pozadí žádného zahraničního investora. Do hospody autor přivádí v zásadě ženské postavy, a tak trochu bourá zažité stereotypy o osazenstvu hospod českých a moravských. Tahleta agitka bezesporu patří do míst, kde byla zrozena a pro které byla stvořena, má se hrát mezi štamgasty hospod, a nemá mít jiné ambice. A po pravdě, myslím, že je ani naštěstí nemá. Takže smolné uvedení inscenace na jeviště, nikoli přímo mezi štamgasty hospody určitě ublížilo dojmu z inscenace.

Třebovické ex peri s bylo na inscenace chuďounké. Ale sympatické. Jiří Sekáč předal symbolicky pořadatelské otěže festivalu Josefovi Jusku. Snad se jich chopí pevně a v příštích letech na sebe nabalí další soubory. Protože podhoubí alternativní a mladé scény na Ostravsku může bujet i díky vzájemnému setkávání.

Autor: Vladimír Fekar