Last Call, Hronov!

Jiráskův Hronov 2015 Autor: Ivo Mičkal

Rád bych se dopustil jedné poznámky na okraj, či snad glosy, což může být jedno a totéž.


Již od prvních okamžiků letošního jubilejního ročníku festivalu se totiž trápím otázkou vpravdě filozofickou. Zní mi v hlavě, převrací se, hryže a hlodá. Jiráskův Hronov se zdá být událostí vpravdě velkolepou, nebo by jí rozhodně býti chtěl. Jako největší přehlídka amatérského divadla široko daleko se pyšní dlouhou tradicí, kterou opakovaně připomínají mnozí – lokální i vrcholní politici účastnící se zahájení, publicisté a novináři ve svých zprávách a zprávičkách, organizátoři, propagační materiály. Jako by tradice automaticky znamenala dnešní úspěch. Jako by byla všemocným zaklínadlem dobrého čaroděje.

V rozhovorech a článcích se dokonce objevuje srovnání JH s významnými a mediálně silnými festivaly, jakým je například Smetanova Litomyšl. Rozdíl mezi nimi je ovšem nebetyčný. Přesněji řečeno, rozdílů je mnoho, ale ten, který mne trápí především a který se zdá být bazálním i pro ty další, se dotýká otázky amatérského a profesionálního a lze jej formulovat jako až kacířskou otázku: je opravdu nutné, aby k festivalu amatérského divadla patřila i amatérská organizace a management? Celostátní přehlídka (obvykle i s mezinárodní účastí), která se pyšní podporou Ministerstva kultury ČR, regionální a municipální samosprávy i soukromých subjektů, by neměla vysílat signály, které ji usvědčují z poměrně naivního přístupu k pořádání takto rozsáhlé akce a zejména z nepochopení potřeb moderního managementu v kulturní sféře, a to zejména v oblasti marketingu, PR, řízení či práce s cílovými skupinami a vyhodnocení skutečných potřeb.

Pár předních politiků řečnících na slavnostním zahájení festivalu před krátkým koncertem populárního hudebního tělesa na náměstí rozhodně nestačí k tomu, aby z něj udělali událost hodnou širokého zájmu, aby ukázali sílu značky JH. Takto papundeklová “potěmkinovská vesnice” nemůže zakrýt problémy mnohem zásadnější, zejména pak rezignaci místní samosprávy – která je prostřednictví své příspěvkové organizace hlavním pořadatelem festivalu – na řešení vlastních municipálních problémů. Dobrou značku totiž nelze rozvíjet tam, kde pro ni chybí zázemí, infrastruktura, fungující logistika a (možná i především) chuť a snad i dobrá vůle koncepčně a v dlouhodobějším výhledu řešit skutečně závažné problémy.

Nelze zavírat oči před skutečností, že město Hronov již několik let obchází přízrak krize (a je dlužno připomenout, že Hronov není v podobné situaci zdaleka osamocen!), který postupně vypíná jednu z jeho životních funkcí za druhou. Účastníci festivalu tak mohou každým rokem sčítat ztráty a marně hledají nová aktiva. A bylo jen otázkou času, kdy se za špičkou ledovce vynoří i jeho širší základy: neustále mizející ubytovací kapacity, abych jako pars pro toto, jako pouhý jeden příklad za všechny jmenoval to, co hmatatelně pocítili všichni hrající i nehrající, diváčtí i seminární účastníci letošního festivalu, dosáhly v současné době kritického minima a není možné tento úbytek pouze pasivně přijímat a přezíravě konstatovat, že lépe nebude.

Prvním nezbytným krokem v takových situacích je si problémy vůbec připustit, pojmenovat a uvědomit si jejich závažnost a dopad. Následné kroky ovšem nelze činit s komunálními klapkami na očích. Na to je (a nebo opět: chtěl by a snad by i měl být) festival Jiráskův Hronov příliš velkým a všeobecně sdíleným kulturním statkem, který zdaleka nepatří pouze městu Hronov. Ba naopak.

Velké a úspěšné festivaly (všeho druhu) na to našly řešení před mnoha lety – jejich organizaci mají na starosti týmy, které bývají mnohdy externí, dokáží však s přihlédnutím k místním specifikům a potřebám (města, regionu, umělecké oblasti apod.) hledat řešení, která se neutápějí v lokálních malichernostech a nebrzdí je omezený rozhled.

Festival Jiráskův Hronov by se neměl bát si tuto realitu připustit. A nejlépe pak dát prostor těm, kdo mají s organizací a pořádáním velkých kulturních akcí zkušenosti a vědí, jak na to, a neuzavřou se do místních limitů a neuchýlí se k čistě pragmatickým a málokdy proto koncepčním řešením. Studentů a absolventů divadelního a arts managementu (ale i dalších profesionálů, kteří se v této oblasti neztratí) zas tak málo nemáme. Mnozí z nich dokonce na JH jezdili či jezdí.

Tradice je mocná, ale sama festival zorganizovat nedokáže. Netřeba ovšem stahovat kalhoty před brodem, na revitalizaci JH rozhodně ještě není pozdě, ačkoli čas se krátí. Hronov se totiž pomalu vypíná… Tradice netradice.

Autor: Petr Christov