Loutkářská Chrudim - den pátý

BROULANANŠU, Praha: Kačenky Shingebiss Autor: Ivo Mičkal

Hádejte, co to je: Jeden, dva nebo i tři herci hrají na jevišti s loutkou a diváci se u toho mohou pobavit a zároveň zhodnotit herecké výkony. Že to může být každé druhé loutkové představení? Omyl. To je definice individuálního výstupu s loutkou - loutkářského (pseudo)žánru, který byl součástí sobotního programu Loutkářské Chrudimi.


Skupina amatérských loutkářů Svazu českých divadelních ochotníků pořádá přehlídku individuálních výstupů s loutkou v Chrudimi už tradičně, nicméně zájem o obor znatelně opadl. Není divu: individuální výstupy s loutkou nejsou žádná zvláštní kategorie loutkového divadla, nepředstavují specifickou výzvu tvůrcům a ničím se neodlišují od běžné divadelní produkce. Snad jedině délkou, která nemá přesáhnout sedm minut.

V ideálním případě by měly být takovými divadelními anekdotami, v rámci kterých se herci blýsknou tím, jak bravurně zvládají svoje řemeslo. V praxi jde ale o beztvaré, dramaturgií neohraničené scény, jejichž společným jmenovatelem je kromě bezvýrazné reprodukované hudby i absence výtvarného stylu a pointy. Navíc, co se vedení loutky týká, všech pět sobotních výstupů silně zaostávalo za běžným standardem, který jsme na Loutkářské Chrudimi zvyklí vídat.

Individuální výstupy s loutkou mohou představovat dobrý výukový nástroj, cvičení poskytující studentům dostatečný prostor na rozvinutí velmi specifické dovednosti. Asi není od věci je v závěru výukového cyklu prezentovat podobně, jako se to dělá s výsledky workshopů. Proč by ale měly být součástí širší loutkářské scény, je mi záhadou.

Ve srovnání například s inscenací dětí ze souboru BROULANANŠU, které přivezly svou inscenaci Kačenka Shingebiss, individuální výstupy s loutkou znatelně zaostávají a to přes to, že ve všech pěti z nich účinkovali dospělí a již řadou let v amatérském divadle ostřílení tvůrci. Dívky z BROULANANŠU předvedly suverénní výkon. Ve dvojici odvyprávěly jednoduchou bajku pomocí malé textilní kačenky a loutky větru vyrobené z kusu bílého hedvábí nataženého na (vyšívacím?) kruhu. Kromě solidně zvládnutých loutkářských základů předvedly i velmi dobrou výslovnost a hlavně bytostné zaujetí pro jednotlivé situace. Jejich Kačenka Shingebiss byla zkrátka velmi komplexním divadelním dílem, na kterém se mohly mnoho naučit a mnoho si vyzkoušet, aniž by musely dělat zásadnější ústupky formě.

Ještě o krok dál se dostali výrazně starší studenti Jaroměřské ZUŠ, která dlouhodobě zásobuje českou loutkářskou scénu novými, mladými talenty. Inscenace Erben 1862 pracuje s běžnými objekty (hrníčky, podšálky, vejce, lahve vína), které nechává na jevišti rozžít. Posluchači přitom vycházeli z Erbenovy bajky Král tchoř, kterou interpretují společensko-kriticky a nacházejí v ní odkazy k současnému dění – pokrytectví, nekompetence, populismus atd. Erben 1862 je pozoruhodný zejména pro nasazení mladých herců, kteří jako by na jevišti zrovna objevovali divadelní možnosti svých objektů. Jejich hereckému přístupu nechybí jakási jistota gesta, zároveň je v něm ale otištěna i hravost a nadšení.

S pátým festivalovým dnem to bylo trochu jako na houpačce. Nejprve mou vírou v loutkové divadlo značně otřásl, později ji nastupující loutkářské generace opět vzkřísily. A to je vlastně docela vydařený dramaturgický oblouk jednoho festivalového dne.

Adéla Vondráková

Autor: Amaterská Scéna