Marat/Sade: A co s tím?

DK Jirásek Česká Lípa / režie: Václav Klapka Václav Klapka: Maratův Sade Autor: David Slížek

Výsledkem je však scénický tvar, který sice disponuje jistými výtvarnými kvalitami či jedním výtečným hereckým výkonem Pavla Landovského v roli markýze de Sade, ale její ideová náplň se stává spíše vratkým konstruktem.


„Revoluce jsou zřídkakdy tvořením něčeho nového, jsou to změny smyslu,” konstatoval kdysi v jedné ze svých studií francouzský historik Jacques Le Goff. Jen o pár let starší německy píšící dramatik (svého času s československým pasem) Peter Weiss napsal v polovině šedesátých let hru o francouzské revoluci, která se stala slavnou po celém světě. Usadil ji do prostředí blázince a ikonu permanentní revoluce, krvavého idealistu Jeana Paula Marata učinil hlavní postavou naučné hry, kterou s chovanci blázince nacvičil bojovník za totální svobodu těla a chtíče markýz de Sade, toho času též internovaný v dotyčném ústavu.

Hra proti sobě postavila dva principy: markýzův do krajnosti hnaný individualismus a Maratovu ideu politicko-společenské revolty. Vše ovšem na půdorysu historických událostí a skutečných faktů rozehrávaných formou (až) lidového, ba jarmarečního divadla, v němž mají své logické místo sborové výstupy, blázni či postava Opovědníka (v tomto případě vystupující pod jménem Vyvolávač). Vztáhnout hru o událostech francouzské revoluce k současným tuzemským poměrům, naznačit pár aluzí k sametovému převratu (též již poměrně historickému, neb více než čtvrtstoletí starému), vyškrtat z ní zdánlivě nadbytečné pasáže (francouzského) historického kontextu a zakomponovat do ní nemálo motivů odkazujících k problémům současné Evropy, včetně rostoucího ohrožení “přistěhovalými” kulturami a s nimi spojené radikalizaci evropské společnosti – o to vše se pokusili českolipští inscenátoři. Tedy možná. Vlastně se spíše pokusili Weissovu hru upravit a přenést do naší současnosti. Nebo snad si nad její kostrou napsat hru vlastní, která si však z té Weissovy nese ideje, postavy, rámcovou strukturu a dokonce některé textové pasáže.

Výsledkem je však scénický tvar, který sice disponuje jistými výtvarnými kvalitami či jedním výtečným hereckým výkonem Pavla Landovského v roli markýze de Sade, ale její ideová náplň se stává spíše vratkým konstruktem, v němž se křečovitě ukazuje, že dnešní (stále ještě porevoluční?) doba je už opětovně zkažená a (snad) v ní opětovně začíná znovu klíčit potřeba nové změny smyslu, alias nové revoluce.

To jsou ovšem slova. Slova, slova, slova. Slova mediálně vděčná, zdánlivě populární, leč (v mých očích) zcela zbytná, ba zbytečná. A že je dnešní doba špatná? Dobrá, ale to – s prominutím – dobře víme.

(psáno pro zpravodaj Divadelního Pikniku Volyně)

Autor: Petr Christov