Modrý kocour: Festival, kde i zahájení má svůj název

Z představení Zavilá droga Autor: archiv pořadatele

Modrý kocour 2020, Turnov 19.-23. únor 2020.


“Počátkem devadesátých let se rodilo mnohé. Od nápadů po samostatné státy. A mezi zrozenci “nové doby” objevila se také myšlenka založit (si) takovou malou přehlídku. Divadelní. V Turnově. Tedy ve městě s více než stoletou tradicí hraní divadla, ve městě s půvabným divadlem postaveným podle pražského prozatimního vzoru. Modrý kocour se ale nevydal osvědčenými, bezpečně vyšlapanými cestami. Od svého zrodu dával jasně najevo, že tenhle festival nebude tuctový. Chtěl divadlo živé, divadlo, které se nebojí, divadlo, které stojí za to. Divadlo, které může být pokaždé jiné. A přece divadlo, které spojuje.“(1)

Od onoho zimního víkendu roku 1996, kdy se turnovský Modrý kocour objevil v našem divadelním světě, se změnilo mnohé, ale nemálo toho naopak přetrvalo. Třeba taková regionální turnovská divadelní přehlídka dospěla do 25. ro(ční)ku své existence a nepochybně nabrala na síle, známosti i energii. Čtvrtstoletí "kocouřího mrouskání” si proto přirozeně vyžádalo patřičný humbuk a oslavy: vyšla reprezentativní, dvousetstránková modrá kniha se vzpomínkami, fotografiemi, archivními informacemi i komiksy (2), v průběhu všech festivalových dní si diváci i účastníci mohli ve foyerech turnovských scén (tedy v Městském divadle a Kulturním centru Střelnice) prohlédnout výstavy archivních plakátů a fotografií či sledovat unikátní sestřihy video nahrávek z minulých ročníků. A tu i onde nejedno návštěvnické oko zaslzelo nostalgií, radostí či údivem.

Pětadvacetiletý kocour navíc letos krom tradičního tuzemského divadelního programu posílil i na dalších “doprovodných” frontách: a to ne jen přizváním – v posledních letech už také vlastně tradičních – hudebních hostů, jimiž letos byly opět hvězdy tuzemské hudební a DJ-ské scény: večerní koncerty DJs Mardoši z TATABOJS či Ventolina s Myslivcem z MIDI-LIDI jsou inspirativní a čím dál populárnější programovou položkou turnovského festivalu, která propojuje svět divadelní přehlídky s turnovskou veřejností i na jiné než jenom divadelní vlně.

Mezinárodní turnovský festival

V rámci oslav však festival také výrazněji vykročil k (v minulosti již také ovšem realizované) mezinárodní spolupráci a diváci tak měli možnost posoudit, o čem na divadle uvažují studenti od Varšavy či dospělí Nizozemci. Polský TEATR ETNA z malé obce Piaseczno na varšavském předměstí je mladý soubor plný energie se sympatickým vedením, který v Turnově představil scénické pásmo Na počátku je vždy chaos podle textů básníka Konstanty Ildefonse Galczyńského známých pod názvem Teatrzyk Zielona Geś (Divadélko Zelené husy). Epizodický sled jednotlivých obrazů/výstupů tvoří zejména krátké biblické apokryfy, jako například osvědčené trable Adama a Evy s hadem a jablkem. Z jejich inscenace v prvé řadě tryská energie, pod kterou se schovají i mnohé otazníky a divák snando zapomene na slabší scény a v paměti mu zůstane tvůrčí radost celého souboru, muzikalita jeho členů a také pár působivých výtvarných řešení. Porota souboru ostatně udělila speciální festivalovou cenu SHOOTING STAR MODRÉHO KOCOURA 2020, udělovanou souborům, u nichž je patrný potenciál dalšího rozvoje. Do příští sezóny prý připravují variaci na Dona Quijota a soudě podle zamýšleného (typového) obsazení, máme se snad na co těšit.

Energií z jeviště zahltil své diváky také mezinárodně ostřílený holandský divadelní soubor KROV z nizozemské Bredy. Věkový průměr souboru je (odhadem) 45/50+ a jejich Afterparty (s podtitulem Dynamický experiment o lidském údělu) je, divácky vděčnou inscenací, která vypráví o pocitech stárnoucích (zejména) žen v současném světě. V pozdní fázi firemního večírku odhalují jednotliví aktéři (a zejména tedy aktérky) svá srdce i těla a předstupují před diváky se svými trápeními a svěřují se se svými, zpravidla nenaplněnými touhami, sny a osudy. Vše na scéně ověšené stříbrnými závěsy, ve zdánlivě sexy šatech, prostřednictvím slov a monologů, ale také tanečních výstupů se spoustou dynamické hudby. A dojde i na svlékání (do spodního prádla)… Publikum nadšeně kvituje odvahu (a také hereckou suverenitu) aktérů a aktérek a ochotně inscenaci odmění standing ovations. A to přesto – nebo tedy právě proto – že je inscenace zjevně připravena jako efektní zájezdové číslo (s vybranými výstupy nazkoušenými v angličtině, aby divák alespoň některým mluveným pasážím rozuměl), které hovoří o tématu, které nemůže nezaujmout. Afterparty je nepochybně inscenací, která je velmi zdařilým a promyšleně vystavěným dílkem, které se dere o pozornost, strhává většinové publikum a zajisté mnohé inspirovalo/in­spiruje. Přesto může (a autor tohoto článku se k tomuto, zřejmě menšinovému, názoru otevřeně přiznává) působit trochu vypočítaně, kýčovitě a – navzdory všem pozitivním emocím v něm obsaženým – poněkud nudně a vyprázdněně.

Nejen soutěží je Kocour živ…

V programu turnovského Modrého kocoura se již pravidelně setkávají inscenace soutěžní s těmi, inu nesoutěžními. A není zcela podstatné, zda je budeme nazývat doprovodnými, inspirativními, off-programovými, profesionálními… V letošním roce zde opět našlo své místo jak divadlo pro děti (Anička a letadýlko: Frutti di mare), tak divácky osvědčené profesionální divadlo. V případě divadla VOSTO5 a jeho isncenace PROTON!!! se tentokrát ovšem jednalo o svého druhu návrat profesionálů na místo svých amatérských činů, neb VOSTO5ka bývala (zejména na přelomu tisíciletí) pravidelným účastníkem turnovské přehlídky, na které soutěžila o “divadelní postupové vavříny”. Jedno je jisté: Modrý kocour dokáže svou “kombinovanou dramaturgií” vyprodat plné hlediště turnovského divadla, což není k zahození!

Pootočíme-li perspektivu – a ponecháme-li stranou další nesoutěžní inscenace, jako např. Vassu tradičního hosta Rádobydivadla Klapý, Divadlo bez zvířat dalšího pravidelného účastníka, pražského divadla RADAR či Klešice René Levínského z osvědčené a v Turnově nejednou viděné koprodukce Nejhodnějších Medvídků a Divadla Na tahu – zůstane nám (stále ještě) desítka soutěžních položek, které usilovaly o postup na národní přehlídky studentského a experimentujícího divadla, tedy na Mladou scénu v Ústí nad Orlicí a na Šrámkův Písek.

…ale tahle přehlídka je pořád postupová!

Viděno souhrnným a tedy také nutně příliš zobecňujícím pohledem, lze konstatovat, soutěžní představení letošního programu možná nenabídla žádné unikátní či ohromující “umělecké” výkony a “nezapomenutelné” scénické zážitky, ale stejně bylo o čem hovořit. A nutno připomenout, že v Turnově se festivalové publikum chodí rádo a hojně o divadle bavit – každoročně s potěšením sleduji hojnou účast na kocouřích debatách o zhlédnutých představeních s porotou, rok co rok mi dělá radost spousta kuloárních diskusí o tom, co se v programu objevilo. A ani letos to nebylo jiné: inscenaci ostravských divadelníků sice mnozí diváci nedokázali dokoukat do konce, ale stejně měli chuť a zájem bavit se o tom, co že to vlastně viděli. (S potěšením navíc podotýkám, že debata se zahraničním souborem proběhla k potěše všech zúčastněných v angličtině!)

A právě inscenace Statického divadla Ostrava s jednoduchým a zdánlivě banálním názvem Párek se nakonec stala letošním (jediným) “laureátem” doporučení na Šrámkův Písek. Ostravský soubor se sice v tuzemském přehlídkovém světě pohybuje už několikátou sezónu, na Modrého kocoura zavítal ovšem v letošním roce poprvé. A není pochyb o tom, že jeho poetika souzní s jednou z tradičních programových linek turnovského festivalu: absurdita, nekompromisnost, svébytný rukopis či tematické ohledávání hranic trapnosti na jevišti. To vše jsou hodnoty, které Párek v režii Jakuba Tichého nabízí. Diváci jsou nutně postaveni před nelehké rozhodování: jak se vlastně vypořádat s tím, co vidí a sledují. Technicky velmi dobře vybavení herci s nimi komunikují způsobem, který není snadný, není lehce srozumitelný, nenabízí jednoduché reakce: smích? odchod ze sálu? naladění na tvůrce? Možností mnoho, jistoty skoro žádné. Navíc je Párek inscenací, která je o nás, o Češích, o našich hodnotách, o hledání našich jistot. A vydrží-li diváci do konce, dostane se jim i náležitého “(sebe)poznání”. Ano, inscenaci by zajisté prospělo dílčí krácení, někteří by v ní určitě uvítali i o něco více “rozhřešení” v samém závěru, nicméně přesto se Statickému divadlu podařilo vystavět kolem banalit našeho (tuzemského, pěkně česky zaprděného) bytí nepříliš lichotivý obraz naší národní povahy. Možná trochu očekávatelný, ale přesto prospěšný a potřebný. A závěrečný obraz “inovované české vlajky” (s provokativním modrým kosočtvercem uprostřed) za trochu té divácké námahy stojí.

Jako obvykle dorazil na Modrého kocoura se svou inscenací i východočeský** D.R.E.D., tentokrát s kreací s výmluvným názvem **Mít dlouhou chvíli zklamaného očekávání. Po úvodním působivém obraze oranžově žhnoucích oharků cigaret herců pokuřujících na potemnělé scéně následoval přesun aktérů (herců) do hlediště a série promluv na téma prázdného prostoru, (obrácení) role diváků a herců: zkrátka dostalo se nám očekávané dávky ze série “dredovského” ohledávání možností divadla a jeho jednotlivých složek. Ohledávání to bylo sympatické, k zamýšlení vybízející, přesto jakoby trochu zaražené v půli cesty. V závěru akce aktéři opouštějí postupně sál zahaleni do prostěradel a vybízejí diváky: “Dělejte si, co chcete!” Gesto výtačné, pro diváky stále (i v dnešní době) nebezpečně svobodné a nejisté. Přesto, když se někteří z diváků odváží s aktéry interagovat (a třeba jim prostěradlo z těla strhnout), aktivní reakce ze strany aktérů nepřichází, následuje pouze “nacvičený” odchod či úprk ze sálu, což je možná trochu škoda. Není zajisté třeba po Ondřej Pumr & comp. chtít, aby byli Ulayem a Marinou Abramovič, ale když už se podobnými cestami vydávají, bylo by (možná?) dobré počítat i s jistým (větším?) rizikem… Mít dlouhou chvíli zklamaného očekávání ovšem stojí za to mít. I když nebude tak úplně zklamané a už vůbec nebude ta chvíle nijak dlouhá.

Studenti + divadlo = OK / MK

Silné zastoupení mívají v Turnově studentské soubory všeho druhu – od kreativněji laděných ZUŠek (Divadlo Micky Myšákové z Jablonce n/N.) a studentských divadelních spolků (liberecká STOPA či Vývojová fáze Divadelního kroužku Děti pódia z Mnichova Hradiště), přes autorsky svébytná uskupení či vnitřně pevně organizované pedagogicko-produkční jednotky (OLDstars) až k souborům tanečním (TPS Magdaléna). Překvapením letošního ročníku se však stala autorská inscenace Zavilá droga domácího Turnovského Divadelního Studia (TDS) v režii zakladatele Modrého kocoura Petra Hakena. Ta si vysloužila jednomyslné doporučení na Mladou scénu, a to navzdory poněkud zavádějícímu názvu, který inscenátoři (snad) pro další uvádění pozmění. Není totiž o drogách (a to ani metaforicky). Ale o cestě (polsky: “droga”). Dlouhé a složité. Na krátké ploše necelé tři čtvrtě hodiny se prostřednictvím trojice mladých herců (Theresia Anna Hakenová, Karolína Janatková, Artuš Hašek) setkáváme s autorskou “anekdotou či hříčkou o touhách a představách mladé dívky” (jak praví podtitul inscenace). Autorský text (Petra Hakena) vypráví o vztazích dvou sourozenců: dospívající sestry a jejího mladšího nevidomého bratra (za přispění sestřiny kamarádky/spo­lužačky). Inscenace velmi zdařile pracuje s několika rovinami – dívčiny touhy a představy (zejména v úvodním monologu T.A. Hakenové), vztahy mezi (nevidomým) bratrem a (dospívající) sestrou, vazby mladých lidí s okolním světem; do konstrukce inscenační ovšem také přirozeně zapadá linka tematizující (výtvarné) umění jako takové – tedy umění, které zpravidla vnímáne očima, zrakem, tedy smyslem, o nějž je mladší bratr ochuzen. Vše se odehrává na nevelkém, čarami jasně vymezeném prostoru, herečky se průběžně během inscenace střídají za klávesami (na něž hrají záměrně jednoduché melodie). A v mnoha ohledech seriózní a vážné téma je předáváno s nadhledem, lehkostí, ba humorem. Tvůrcům se na základě komorního vztahového příběhu podařilo vytvořit sympatickou, metaforickou výpověď o světě “viděném” očima dospívající generace; o světě, který je plný touhy a v němž jinakost nemusí být překážkou.

Pozornost si také zaslouží inscenace mladého, skromného souboru (s příznačným názvem)** Vývojová fáze z Mnichova Hradiště** působícího pod hlavičkou tamního městského divadla. Jejich Hematom vznikl jako svébytná autorská (a generační) odpověď na kdysi kultovní “teenagerský” film Breakfast club. Rámcová situace je lákavá: nesourodá skupina žáků je nucena z jistých důvodů trávit společně čas v jedné učebně “po škole”. Postupně jsou nuceni nacházet si k sobě cestu, odhalují svá vnitřní traumata, svěřují se navzájem se svými (nejen) rodinnými problémy, a do toho se musejí vypořádat s dozorující učitelkou, která upadne do bezvědomí. Stanislavou Matulovou velmi dobře vedený hradišťský soubor se snaží své role odehrát co možná nejuvěřitelněji – k tomu sice ještě potřebují urazit nemalý kus cesty, ale jejich herecké kreace jsou (jako celek) poměrně zdařilé a inscenace (jako celek) působí jako kompaktní pokus vyzkoušet si, jakými prostředky jsou schopni studenti/herci vládnout a jak (od)vyprávět lákavý příběh jevištními prostředky. Vývojová fáze se nepochybně ještě nějakou chvíli vyvíjet bude, ale v příštích sezónách by se jí mohlo dostat ještě více pozornosti. Třeba se zdárně vyvine (a nebo taky ne)…

Slušné a ambiciózní inscenační tvary přivezli (jako již tradičně) také pražští OLDstars. Nejvíce pozornosti si tentokrát vysloužilo jejich uvedení hry německé dokumentárně laděné hry vycházející ze skutečné události Nord-Ost. Jako obvykle sáhli inscenátoři po “současném” textu pro divadlo. Hra Torstena Buchsteinera z roku 2006 představuje tragickou událost z roku 2002, kdy čečenští teroristé přepadli a více než dva dny okupovali moskevské Divadlo na Dubrovce a při následném zpackaném “osvobozovacím” útoku ruských speciálních sil přišlo o život 170 lidí, především z řad běžných diváků. Tři monology tří žen, jejichž osudy jsou krutou událostí propleteny více než málo, se v inscenaci režiséra Tomáše Staňka odvíjejí na takřka prázdné scéně, pouze prostřednictvím tří hereček, jejich kostýmů a židlí. Silné téma (hry) přináší silný zážitek zejména pro ty, kteří jsou s událostí konfrontováni poprvé; herečkám se daří s textem pracovat poměrně zdatně, nicméně v mnoha pasážích je nad jejich síly. Ke škodě inscenace pak některé pasáže nejsou dobře slyšet, jiné jsou zbytečně chaotické a znesnadňují diváckou orientaci v příběhu. Nakročeno však Nord-Ost neměl špatně.

Modrý Kocour trvá

V programu letošního Modrého kocoura se objevila (jako již tradičně) praktická dílna – letos opět zaměřená na principy a techniky neviditelného divadla a divadla utlačovaných Augusta Boala (pod vedením německého lektora Franka Weisseho vystupujícího pod pseudonymem Lek Tor) – ale také (tentokrát již dokonce jako “představení” soutěžní) jeden LARP (s názvem 1789: Malá francouzská revoluce v podání Faileovy svobodné kompanie pod vedením Arnošta Haška). Koncept, s nímž se v příštích letech zřejmě budeme na přehlídkách setkávat pravidelněji (a nebo také ne)…

Modrý kocour netrvá dlouho. Zpravidla “pouhé” čtyři dny (plus jedno festivalové představení pro širší veřejnost v předvečer), ale ty jsou nabité divadlem všeho druhu a všech chutí. Letos možná, jak už jsem naznačil, nebyla soutěžní linka festivalu tak šťavnatá a lákavá jako například v roce loňském (viz i počty letošních a loňsých doporučení na národní přehlídky). Přesto to byly čtyři dny plné skvělého divadla s energickou a přátelskou atmosférou. Byly to čtyři dny, které přinesly do Turnova více než jenom “obyčejné” divadlo. Modrý kocour totiž v posledních letech opět není konvenční regionální divadelní přehlídkou. Je událostí, která přesahuje hranice regionu a také hranice toho, co běžně divadlem nazýváme.

Podařilo se mu přitáhnout do divadla mladé publikum, ale i seniory (kteří mají na představení vstup zdarma!). Podařilo se mu ukázat, že divadlo si rozumí i s dalšími aktivitami a že návštěvníci festivalu se nemusejí bát turnovské veřejnosti a naopak.

A navíc, stejně jako v minulých letech, v jedné věci je Modrý kocour stále unikátní: je to snad jediný divadelní festival u nás, kde i zahájení má svůj název… Pro letošek: Démétér!

(1)CHRISTOV, Petr. Kacířská úvaha o historii Modrého kocoura. In. CHRISTOV, Petr, KUBAŠ, Mario. Modrý kocour: Čtvrstoletí divadelního mrouskání 1996–2020. Modrý kocour z.s.,Turnov 2020. s. 21. (2) Autor tohoto textu veřejně prohlašuje, že je jedním z jejích autorů (viz poznámku č. 1), a předem tak varuje před možným střetem zájmů.

Oficiální výsledky festivalu (pozn.red.):

VÝSLEDKY 25. ROČNÍKU

Ocenění SHOOTING STAR OF MODRÝ KOCOUR 2020 získal soubor Etna Teatr

Doporučení poroty na národní přehlídku studentského divadla v Ústí nad Orlicí získalo Turnovské divadelní studio s hrou Zavilá droga

Doporučení poroty na národní přehlídku experimentujícího divadla Šrámkův Písek získalo Statické divadlo Ostrava s hrou Párek

Modrý kocour děkuje Lek Torovi Franku Weisse za zviditelnění neviditelného divadla ve středoevropském kontextu

Modrý kocour uděluje cenu za herecký výkon v inscenaci 1789 Malá francouzská revoluce Michalu Samirovi, Petru Klarinovi Klárovi a Petru Christovovi.

Autor: Petr Christov